Čtvrtek

25. července 2024

Nyní

18°

Zítra

21°

Svátek má

Nikomu neradím. Jen kladu ty správné otázky, říká mentální koučka

24. 8. 2023

page.Name
Občas mě napadne, že bych se přihlásil na vysokou. Jenže potom si řeknu: Jsem na to moc starý. Nezvládnu přijímačky. Nevydržím se zároveň učit a chodit do práce. „To jsou překážky jen ve tvé hlavě,“ povídá osobní koučka Gabriela Trösterová Grundová (49). Výstižněji náš rozhovor začít nemohl.

Co to je koučink?
Cesta růstu, cesta dopředu. Spousta lidí je v životě „zasekaná“ a neví, co s tím. Mají pocit, že se jim tak nějak v životě nelíbí, necítí se v něm dobře, ale nevědí proč. Případně už vědí a tuší, čeho se chtějí zbavit, ale když se jich zeptáš „Co chcete místo toho? Jak jinak byste chtěli žít?“, často nastává zvláštní ticho. Tudíž na začátku je potřeba si ujasnit, co člověk chce, a pak společně vytvářet cestu k cíli. Tvoří se na míru, podle potřeb, ale i brzd či bloků, které má každý z nás jiné a ovlivňují nás v různých životních aspektech.

Takže říkáš lidem, co mají dělat?
Ne, to nedělám. Ptám se. Hodně se ptám, aby člověk došel ke své vlastní odpovědi, aby sám v sobě našel informace k tomu, co řeší. I když si to neuvědomuješ, máš hluboko v sobě odpovědi na otázky, které si kladeš. Když se tě ptá někdo jiný, je hledání efektivnější, snazší, i když to nutně neznamená, že jde vždy o příjemný proces! Často slyším: „Aha, nenapadlo mě dívat se na to takhle! No jo, teď to dává smysl!“ Klást otázky sami sobě moc neumíme a máme tendenci se jim vyhýbat, bojíme se v sobě hledat, protože často si nechceme připustit svůj díl odpovědnosti za to, co se nám děje, případně neděje. Proto dává smysl s někým spolupracovat.

Příklad?
Uvedu celkem častý. Máme ženu po rozvodu, rozchodu. Přemýšlí, jak by dál chtěla žít, jenže na jednou narazíme na přesvědčení, zabalené do různých emocí, že nemůže jít sama do restaurace, do kina, na koncert nebo do divadla. Takže otázka zní: „Proč to nejde? Co ti brání?“ A už to leze: „To je přece blbý. Je to trapný. Všichni na mě budou koukat. Co si o mně budou myslet? Že jsem divná? Že jsem neschopná si někoho najít.“ Můj úkol je ptát se, například „Co konkrétně je na tom blbého? Z jakého důvodu si myslíš, že ti lidé jdou do kina? Aby řešili, že tam jsi sama? Kdo z těch lidí tam jde kvůli tomu, aby tě soudil? Co ti běží hlavou, když vidíš ženu, co je někde sama?“ Prostě její přesvědčení a s tím spojené emoce zpochybňujeme, zpracováváme a hledáme funkční, uvěřitelnou náhradu.

Kdo k tobě chodí na koučink nejčastěji?
Ženy, které si moc nevěří. Přicházejí s různými tématy, ve finále ale končíme u malé sebedůvěry, nízkého sebevědomí, u toho, že se ženy bojí říct svůj názor, bojí se někoho, něco odmítnout, chybí jim odvaha ke změně. Mám mezi klienty i muže. U všech je to ale především o sebevědomí. Liší se v tom, že někdo to začíná řešit kvůli práci, někdo kvůli vztahu, dětem, pocitu samoty, je to různé.

Jak vypadá tvůj typický klient?
Žena mezi pětatřiceti až pětačtyřiceti. Děti už má trochu větší, takže ji tolik nepotřebují. Mohla by mít víc časoprostoru, protože to zásadní je vlastně hotové. Vybudovala domov, má práci, vztah, děti. Často se ale cítí sama, celkem pravidelně dává přednost potřebám druhých před svými vlastními a chybí jí odvaha dělat věci jinak. Třeba změnit práci, studovat, podnikat, mluvit o potřebě změny ve vztahu, odejít z nefunkčního vztahu a podobně. Má strach, že když si začne naplňovat své potřeby, svá přání, tak co si o ní budou myslet lidi, partner, děti, rodiče. Plus do toho taková ta klišé, že na to už je pozdě, že co by chtěla, že ji asi pálí dobré bydlo, že co jiní by za její život dali. A šup, na pocit viny a pocit, že nejsem dost dobrá, je zaděláno a žena se stáhne a nějak to teda doklepe. Nebo přijde na koučink a začne hledat, jak by to tedy udělala, a to je první krůček k úspěchu.

Záleží na vzdělání klienta?
Ne. Lidé řeší podobná témata bez ohledu na vzdělání. Určitě neplatí, že člověk s vyšším vzděláním se rychleji dostane k vysněnému cíli. Důležité je uvědomit si, co chci, co nechci a posbírat odvahu za tím jít a nenechat se odradit překážkami, které každá změna nese. A i když děláme chyby a selháváme, což je normální, vracíme se na cestu a pokračujeme. To je klíčové.

Kolik času s koučem člověk potřebuje, aby se změnil?
To je individuální. U někoho vidíš rychlý a výrazný posun, u někoho to vypadá, že se téměř nic neděje. Často ti člověk, který se z pohledu druhých ne posunul, řekne, že se změnil uvnitř. Jinak prožívá různé situace, s řadou věcí už si nedělá starosti. Nebo stačilo změnit relativní drobnosti a klient získá víc času a prostoru, dělá víc věcí podle sebe. Obecně bych řekla, že ode mě odcházejí klienti, kteří si dokážou víc stát za svým, mají odvahu říkat, co si myslí, co potřebují a klidně jdou i do konfliktu.

Jak dlouho klienta koučuješ?
Optimální mi přijde deset sezení, setkáváme se obvykle jednou za dva týdny. Je v tom dost času ujasnit si, co chci, co mi v tom brání, co s tím udělám a jak to udělám. Ale mám i klienta, se kterým spolupracuji třetím rokem. Začínali jsme setkáním jednou za dva týdny, pak jednou za měsíc a v srpnu končíme. Záleží i na tom, ve které chvíli klient přijde. Jestli v době, kdy je utrápený, „ztracený“, pak je lepší, aby chodil delší dobu. Když ale potřebuje vyřešit jednu dílčí věc, tak stačí kratší čas.

Můžou ti klienti volat kdykoliv, když si nevědí rady?
Nenabízím to. Volání si kdykoliv by nikomu neprospělo. Nemůžu nikoho vodit za ruku a říkat, co přesně má dělat. Vedu své klienty k zodpovědnosti za vlastní život. Dostávají ode mě do ruky nástroje, které pomáhají. Když si klient projde nějakou situací a pokusí se ji zvládnout sám, i když třeba ještě ne úplně ideálním způsobem, jak by si přál, je to rozhodně lepší. Je to příležitost k učení, k růstu.

Zaznívá často ono proslulé „to nejde“?
No jasně. To je úplná mantra. Hlavně na začátku! Každý si na své cestě někdy řekne, že to se nedá, že to nejde. Můj úkol je tohle zpochybňovat a ptát se tak, abychom našli cestu, jak to udělat, a přestali hledat důvody, proč to nejde. Případně přijali a zpracovali informaci, že to fakt třeba nejde a že není v mé moci to zlomit. Spoustu věcí totiž děláme a říkáme automaticky. Často to vysvětluji tak, že je to, jako kdyby v sobě měl člověk nahraný nějaký program, o kterém ani neví, a podle něho se chová, komunikuje, se cítí. Jako třeba v počítači, kde nám na pozadí běží programy, o kterých jako uživatelé vlastně ani nevíme. Člověk do sebe odmala nasává všechny možné „programy“. Přebíráme od okolí, jak se máme chovat, mluvit, ale i cítit, jak přistupovat k různým životním situacím a podobně. A tím, že se to děje nepřetržitě, tak se to tak zautomatizuje, že často děláme věci či se cítíme špatně v nějakých situacích, ale nevíme proč. Pokud si uvědomíme, co se nám děje, máme šanci to změnit.

Potřebuješ člověka poznat po všech stránkách? Musíš vědět, co dělá za práci a jak se v ní chová, když má například problém v manželství?
Nemyslím si. Pokud je to důležité, tak se začnou potřebné okolnosti samy vynořovat. Mnohdy se stává, že někdo je v práci „jiný“ než ve vztahu. Čas to se ukáže, že co neumí ve vztahu, skvěle ovládá v práci. Pro klienty je pak obrovský zdroj motivace, když si uvědomí, že by to mohli zvládat i doma, že to vlastně umějí. Někdy je to přesně obráceně.

Jak poznáš, že koučink vede k dobrému cíli?
Upřednostňuji, když to pozná klient. My s klientem průběžně lehce kvantifikujeme jeho posun a zároveň, když se něco povede, tak se zamýšlíme, jak by to řešil před půl rokem, v čem je to teď jiné, co teď dělá jinak, co si myslí, že mu pomohlo. Sám si pak uvědomí, jaký pokrok udělal. A učíme se ocenit i malé kroky, které dělá, bez nich to nejde.

Měla jsi někdy pocit, že k tobě klient chodí zbytečně?
Kdo se svým životem nechce nic dělat, ten mě ani nevyhledá. Kdo přijde, má důvod. Když se posune, kam potřeboval, můžeme skončit. Stává se ale, že se lidé vrátí třeba za rok, když se chtějí posunout ještě o stupeň dál anebo si jen pár věcí srovnat.

Stydí se lidé chodit k mentálním koučům?
Obecně se lidé pořád hodně stydí říct si o pomoc, když jde o psychiku. Je zvláštní, že pokud jde o fyzickou kondici, jdeme do fitness, jíme zdravě, ale jakmile má někdo problém s „hlavou“ nebo se v životě nějak ztratil a najde si pomoc, tak je „divnej“. A ještě jedna věc. Spousta lidí má pocit, že si v těchto situacích musí poradit sami, říct si o po moc vnímají jako selhání. Proč by mi ale někdo nemohl pomoct podobně jako s fyzičkou nebo dietou? Je fajn promyslet, jestli na moji situaci víc pasuje kouč, psycholog nebo terapeut, ale klíčové je jít a říct si o pomoc.

Rady nejlepší kamarádky či maminky ženě nestačí?
Obě mají v životě ženy svoje místo. Jenže málokdy ukážou situaci z nadhledu, jiné perspektivy. Mají k nám blízký emoční vztah. Lepší je člověk, který má odstup.

Jak tě napadlo stát se koučkou?
Měla jsem inzerát na seznamce a tam byl článek o vztazích. Text se mi líbil, tak jsem vyhledala jméno autorky a vyskočila na mě Škola koučů. Vůbec jsem nevěděla, že takové povolání existuje. Čím víc jsem sbírala informace, tím víc jsem vnímala, že tohle si nechci nechat ujít. Zrovna měli vypsaný konkurz na studenty. Přihlásila jsem se a oni mě vybrali.

GABRIELA TRÖSTEROVÁ GRUNDOVÁ
· vyrostla v Poříčí, maturovala na trutnovském gymnáziu
· v roce 1998 dokončila Vysokou školu pedagogickou v HK, obor anglický jazyk – dějepis
· v roce 2017 prošla výcvikem ve Škole koučů
· v roce 2022 se stala Energetic Breakthrough Method Practitioner
· koučuje, učí, běhá, lyžuje, medituje, čte a pořád se něco učí

Bylo snadné se naučit koučovat?
No vlastně bylo. Všechno, čím jsme v rámci intenzivního kurzu procházeli, mi dávalo smysl a šlo tak nějak hladce. Nebyla to vždycky idylka, protože jsme museli projít individuálním koučinkem v počtu dvaceti hodin, a tak jsem vytahala spoustu kostlivců ze skříně a začala měnit své komunikační a jiné stereotypy, což bylo občas krušné, ale stálo to za to. A závěrečná zkouška bylo mimo jiné reálné sezení s klientem, kdy jsme museli předvést, co umíme. Někdo uspěl, někdo neuspěl.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek