Sobota

20. dubna 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Jak jsem navrhovala taláry pro evangelické faráře

25. 9. 2023

page.Name
S Barborou Horákovou by se dalo povídat o ledasčem. O jejím vyrůstání v církevním prostředí, o jejím vztahu k umění, módě, k ženství, k sobě samé… Povídání s Barborou by zkrátka vydalo na několik samostatných rozhovorů. V rozhovoru pro Vrchlabinky jsme alespoň trochu rozebraly každé ze zmíněných témat.

Kdyby tady se mnou teď místo jednadvacetileté Báry seděla pětiletá Bára, co by pravděpodobně měla na sobě?
Pětiletá Bára by na sobě pravděpodobně měla kostkované rejoice nebo zelené manšestráky a triko s vrstveným rukávem s flitrama a třpytkama. Taky jsem nosila džínový klobouk ve tvaru kytičky.

A co v pubertě? V tomto období často dochází k jakémusi zlomu, kdy člověk módu nevnímá jen povrchně, ale i jako součást sebevyjádření. Dospívající experimentují, zkoušejí různé styly. Jak to bylo u tebe?
Myslím, že oblečení u mě hrálo svým způsobem roli vždy. Jen co jsem se naučila ve svých třech letech převlékat, převlékala jsem se pětkrát denně. V pubertě jsem procházela mnoha fázemi, a to i obdobím vzdoru. Na začátku střední školy jsem poprvé začala pracovat se svým ženstvím. Moji rodiče nejsou ani jeden stereotypním příkladem muže nebo ženy a ani já tak sebe nevnímám. Měla jsem potřebu nosit obří oversized věci a výrazné barvy, kombinace... Asi jsem se chtěla vymezit. I když spousta lidí nechápala, co to mám na sobě, pro mě bylo důležité „osahat si“ různé styly a svobodu ve vyjádření se oděvem.

Vymezit proti čemu? Hrálo v tom nějakou roli i to, že jsi z církevního prostředí?
To ne. Od svých třinácti let jsem brala fakt, že jsou oba rodiče faráři, spíše jako zábavný. S lidmi v mém okolí nás to většinou sbližovalo. Spíš jsem chtěla ukázat sobě i ostatním, že třeba mohu mít krátké vlasy a i tak se cítit dobře. Že můžu cokoli, a přitom stát nohama pevně na zemi. Měla jsem období, kdy jsem extrémním způsobem odsuzovala mainstream. Děsila mě představa, že půjdu nevědomky s davem. Myslím, že po tom, co jsem celé své dětství fungovala na principu přebírání trendů a estetických aspektů zvenčí, najednou jsem si je potřebovala tvořit sama v sobě. Proto jsem se také potřebovala odpoutat od toho, co se nosilo. Teď už mám pocit, že znám sama sebe a rozumím tomu, co je pro mě autentické, ale zkoumám svůj styl stále dál.

Setkávala ses s nějakými předsudky utvořenými na základě toho, že pocházíš z rodiny farářů?
Hodně. Až do osmé třídy jsem vždy chodila do státních škol, které byly z 98,5 % ateistické. Moji spolužáci nepřicházeli příliš často do kontaktu s lidmi z církevního prostředí. Nanejvýš při občanské výchově nebo o Vánocích. Pro mě bylo velmi náročné všem vysvětlovat, co povolání mých rodičů znamená, o co vlastně jde. V osmé a deváté třídě jsem byla v Brně na katolické základní škole, která je spojena s gymnáziem. Všichni byli katolíci. Znamenalo to, že měli pochopení pro spirituální část. Jen nerozuměli rozdílu mezi evangelíky a katolíky. Oni byli katolíci a tečka. Osvobozující to pro mě bylo v tom, že jsme všichni měli Boha. Velká míra nadšení z toho, co dělají moji rodiče, přišla se vstupem mámy do armády. Od té doby jsem cítila ještě o to větší hrdost. Ne protože by se jednalo o armádu, ale protože máma v ten moment probourala cestu dalším ženám. Také jsem v té době začínala poprvé vnímat ženskou sílu a ona je velkým vzorem.

Jak se v průběhu tvého života mění tvůj vztah k církvi?
Mám odlišný vztah k církvi a vztah k Bohu. K církvi jako komunitě a organizované skupině mám v této době vztah vlažný. Bude to asi proto, že jsem doposud nepoznala církev, která by mi stoprocentně vyhovovala, společenství, které by přesně sedlo tomu, co já hledám. Asi to ani není možné, je třeba nějaký kompromis. Zároveň se ale na jakýchkoli bohoslužbách cítím jako doma. Zkrátka je to ve mně, hluboko uvnitř. Pravidelně nechodím nikam. Prožívám si vztah s Bohem sama v sobě. Myslím si, že povolání rodičů a prostředí, v jakém jsem vyrůstala, mě ovlivnilo hlavně v tom, že jsem dlouho bojovala s tím, co si volím já sama a co je dědictví na mě přenesené. A opět – zlomovým momentem byl pro mě mámin vstup do armády a také to, že v roce 2016 odjela na misi do Afghánistánu. V té době mi bylo 14 let a za těch sedm měsíců jsem hodně „dorostla“ a našla si vlastní vztah k Bohu. Zároveň dobře vím, že ta komunita je fajn. V tento moment to ale není úplně to, co potřebuji. Uvědomila jsem si také, že to není nic, kvůli čemu bych se měla cítit špatně. Střídají se u mě období, kdy tu komunitu vyhledávám, a období, kdy pro mě není důležitá. A je to tak v pořádku, nemusím cítit žádnou vinu.

Studuješ obor módní tvorba na UMPRUM. Můžeš nám ho představit?
Jde o komplexní obor, v němž se kombinuje teoretická znalost a řemeslo. Hlavní tepnou studia jsou výtvarné práce, které vznikají během každého semestru a jsou hodnoceny vysokým počtem kreditů. Projekty se plní portfolio každého studenta. Máme praktické předměty (střihová konstrukce, módní ilustrace, kresba) a zároveň i teoretické předměty (například historie módy, oděvu), dále dějiny umění, architektury, výtvarnou historii… Nechybí ani filozofie, předměty o výtvarné kultuře, současné umění, základy ekonomie… Škola klade důraz na to, že tvorba oděvu je obor týmový. Jsme připravováni na to, abychom poznali, co je naší silnou stránkou, a zároveň uměli pracovat v týmu.

Jak se ti pracuje v týmu? Není to limitující?
Je to velmi limitující! Letos jsme poprvé dělali projekt ve skupině a myslím, že to ještě nedokážeme správně uchopit. Rozdělit si práci je fajn, už jen proto, že se můžeš vyhnout tomu, co ti nejde. Zároveň ta komunikace a organizovanost týmu je vynaložená energie navíc. Myslím, že to bylo frustrující pro nás studenty i pro naše vedoucí. Je prostě složité celý tým sladit.

Zadáním tvé klauzurní práce byly MINORITY. Jak jsi toto téma pojala?
Ano, to byla má klauzurní práce z letního semestru v roce 2022. Měli jsme se zamyslet nad minoritní skupinou, postavit si ji na pozici klienta a vytvořit pro ni oděv. Součástí tohoto projektu bylo také vzdělávání na téma apropriace a jedním z cílů bylo naučit se vnímat minority jako někoho, pro koho tvoříme a ne z koho tvoříme. Chtěla jsem jít zpět sama do sebe, protože vždy, když dělám projekt, který vychází ze mě, je to pro mne jednodušší. Přemýšlela jsem tedy, jakých minorit jsem součástí já. Církev vyšla mé otázce vstříc samozřejmě jako první. Zároveň byla pro mě církev stále ještě příliš nekonkrétní skupina, která má v sobě další podskupiny. Ptala jsem se dál, kdo je minoritou v této minoritě. Vyfiltrovala jsem to až na faráře. Mí rodiče jsou vlastně minoritou v minoritě, která je součástí minority. Rozhodla jsem se tedy, že se zaměřím na evangelické faráře a udělám jim nové taláry.

Jaká kritéria musí taláry splňovat? Jak moc jsi mohla experimentovat?
To je složité. Zjistila jsem totiž, že talár nemusí splňovat vůbec nic až na to, že má být černý, volný, zřasený, s velkými rukávy, límcem a bílými tabulkami. Vymezená plocha pro experiment byla obrovská a zároveň minimální. Jinými slovy jsem si mohla dělat cokoli v rámci velkého roucha, které bude černé. Skic jsem udělala desítky a desítky a několik týdnů jsem strávila jen kreslením nových a nových variant talárů. Některé až moc připomínaly taková ta absolventská roucha, další byly příliš „jeptiškovské“, moc dámské nebo naopak pánské, kabátovité… Myslím ale, že konečný výsledek je hezkým kompromisem inovace a řádu.

Na jedné z fotografií je zachycen farář kouřící cigaretu. Proč? Je to provokace? Má to hlubší význam? Model si zrovna zapálil?
Důležité je říci, že v ten moment byly taláry opravdu jen výtvarnou prací, neměly ještě štítek taláru. Nejednalo se tedy ještě o evangelický talár, bylo to jen roucho, které jsem vytvořila v rámci školního projektu. Tím pádem jsem nezneuctila žádný symbol. A jak tedy fotografie vznikla? Stáli jsme v jeden parný červnový den na střeše, byli jsme unavení, vše trvalo nekonečně dlouho. Můj spolužák Jakub, kterého jsem poprosila, aby mi dělal modela, se zeptal, jestli si může zapálit. Nebylo dost času na to, aby si talár sundal a pak zase navlékl. Zapálil si a fotografovi se to líbilo. Je to vlastně hezký autentický moment. Na různých celocírkevních setkáních farářů si minimálně pět z nich po skončení bohoslužeb někde v ústraní dá cigaretu. Jde o běžnou záležitost. Nemůžeme dělat, že faráři nekouří, nepijí pivo, nemluví sprostě… Jsou to opravdu jen lidé. Proto mi ta fotografie nepřipadá vůbec kontroverzní.

Jak na to reagovali vyučující?
Těm se to vlastně líbilo. Měla jsem dobré hodnocení. Někteří z komise mi řekli, že by se jim líbilo, kdybych šla do většího extrému, posunula experiment dál, třeba větší barevností, humorem. Na druhou stranu mým cílem bylo, abych mohla své taláry nabídnout k využití. Růžový talár s kytkami by použitelný nebyl. Konstruktivní kritika byla ale dobrá, zakomponovala jsem ji do plánovaných úprav ve finální verzi.

Jak kritiku přijímáš?
Na vysoké škole jsem proto, abych svůj talent nějakým způsobem kultivovala. Počítám s tím, že budu chodit na konzultace a dostávat hodnocení. Jsou tam lidi z oboru, placení za to, aby mě posouvali dál a kritizovali mě. Osobně si myslím, že přijímám kritiku dobře, a většinou jsem si vědoma minusů ve svých pracích. Čím jsem starší, tím důležitější je pro mě soustředit se na to, aby práce byla skutečně moje a abych se rozhodovala podle svých pocitů. Kritika se pak přijímá lépe. Není nic horšího, než být kritizovaná za něco, za čím si nemohu stát a čemu sama nevěřím. Zároveň to znamená občas jít i proti kritice a navzdory názoru vedoucích zkusit docílit svého nebo hledat kompromisy.

Myslíš si, že spolužáci to mají nastavené podobně?
Hodně se to liší. Pro mě je asi snazší přijímat kritiku i proto, že si ještě nepřipadám ve svém oboru tak dobrá. Někteří z mých spolužáků mají daleko větší zkušenosti než já a za svoji práci se dovedou „prát“. Samozřejmě záleží i na tom, jak je kritika podána. Občas se nám každému dostává jiný typ kritiky, k někomu jsou drsnější.

Čím to je? Proč se někomu dostává jiný typ kritiky?
To je otázka, na kterou odpovědět neumím. Občas přemýšlíme, jestli je to ročníkem, tedy že s vyšším věkem se očekává vyšší pracovní morálka a tím pádem grandióznější výsledky. Zároveň ani to není pravidlo. Nejde ani o otázku genderu. Je to matoucí, asi za tím není nějaké pravidlo.

Do jaké míry se tedy ztotožňuješ s výroky Jiřího Černického? On se na UMPRUM v roli pedagoga svobodně necítil, protože jsou prý mladí umělci pod vlivem hyperkorektnosti. Jak celou tuto kauzu, která nedávno proběhla médii, vnímáš?
Toto téma je prosáklé celou školou. Zatím mám dost práce s tím, abych si udělala názor na to, co se děje v našem ateliéru. Podle toho, co jsem mohla zatím vidět, si ale myslím hlavně tohle − Černický řeší téma, které je aktuální napříč VŠ. Je to téma, které je nutné řešit, ale je potřeba, aby se obě strany sešly a mluvily. Nesouhlasím se způsobem, kterým vstoupil do veřejného prostoru. Nevidím na tom nic produktivního. Myslím, že jsme v nějakém bodě, kdy se mění role i to, jak je nazýváme. Svět umění a designu se taky mění a je důležité to vnímat a reagovat na půdě institucí. Každopádně bych to shrnula tak, že kdo na UMPRUM být nechce, ať už se jedná o studenta, či pedagoga, má tu školu opustit.

Cítíš se na své škole svobodně?
Jako člověk ano, jako tvůrce někdy. Proč? Čím déle studuji módní design, tím víc o něm vím a zároveň se tím víc vzdaluji od své lásky k módě, oděvu a tvorbě. Na základě vědomí o oboru a frustrace z řemesla jsou momenty, kdy se cítím zablokovaná, v slepé uličce, nesvobodně. Už několikrát jsem chtěla ze školy odejít. Určitě nejsem jediná. Svůj vztah ke škole mám občas chuť přirovnat k trochu toxickému partnerskému vztahu, ve kterém je k dostání krásných chvil, co naplňují, a zároveň je to cyklus, ve kterém v každém kole zvažuji rozchod.

Máš sílu směrovat svoji kreativní energii a smysl pro estetičnost ještě někam jinam? Třeba do nějaké další umělecké činnosti?
Aktuálně ne. Málokdo si uvědomuje, že umělecké školy nejsou o tom, že si něco malujeme. Co se mého oboru týče, je to dril. Je to o nastavování si hranic. Nějaký čas trvá, než si člověk uvědomí, kde ty hranice mají být, a najde sílu je posouvat. Abych si pročistila hlavu, věnuji se sportu.

Jak dalece ti tvůj smysl pro estetično zasahuje do běžného života?
Nejsem snad extrémně vyhrocená, ale smysl pro estetično ovlivňuje každou moji činnost, každý můj den, outfit, způsob, kterým žiju svůj život a vidím a vnímám okolní věci. Potřebuji mít kolem sebe hezký prostor, aby se mi v něm dobře dýchalo. Mám ráda, když hezky ustelu postel, když vypadá dobře moje jídlo, když lidem okolo mě to sluší, když vidím krásný západ slunce…

Potřebuješ mít doma pořád uklizeno?
Ano. Čistý prostor, čistá mysl.

Všímáš si toho, jak jsou druzí oblečení? Rozčiluje tě to někdy?
Když jsem procházela tou pubertální fází vymezení se, hodně jsem kritizovala mainstreamově oblékané lidi. To už ale pominulo. Učíme se o teorii módy, o filozofii oblékání se a lidské potřebě odlišit se a zároveň zůstávat v komfortu skupiny. Vnímám tedy hodně, jak se lidé oblékají, ale nikdy to nekritizuji ani nehodnotím. Spíš se skrze to snažím číst.

Sleduješ módní trendy?
U nás na škole se předpokládá, že máme zájem o módní svět a aktuálně probíhající trendy. V rámci teoretických předmětů máme jakési znalostní kolečko, co se týče aktuálního světa módy, přehlídek… Dále je to i součástí ateliérových debat a při konzultacích nám vedoucí dávají tipy, na co se podívat, co si nastudovat. Taky pracuji jako stylistka, kde je to nutnost. Takže ano, mám přehled.

Tvá kolekce se objevila na letošním Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Párkrát jsem se setkala s tím, že lidé hodnotili přehlídky na fashion akcích slovy „vždyť to se nedá nosit, to bych si nekoupil/a“. Přibliž prosím význam těchto přehlídek.
Důležité je říci, že právě takováto přehlídka má být způsob, jak se autor zviditelní. Většinou se jedná o limitovanou edici. Designéři pak mívají jiné kusy, které jsou s kolekcí v estetickém souladu a jsou prodejné, sériově vyrobené třeba jednodušší varianta designu, co funguje na stejném principu. Neočekává se, že se modely budou nosit každodenně, jsou to modely určené na červené koberce, pro zpěváky do videí, mohou to být modely pro nějaký extravagantnější moment. Přehlídky jsou především vizuálně specifická show zajímavá pro oči. Co se týče naší ateliérové přehlídky, která proběhla v rámci Fashion Weeku, hodně se to lámalo na věci nositelné více a méně. Občas, když jsou zkompletované v nějakém looku, mohou se zdát nenositelné. Kdyby to ale někdo rozebral na jednotlivé produkty, našlo by se tam hodně kusů, které by se daly nosit na běžné bázi.

Před pár lety vzbudila pozornost show Ivy Burkertové, designérky, která se zaměřuje na minimalismus. Jaký je tvůj vztah k minimalismu?
Myslíš tu show, kde nechali chodit nahé modely? Mám k tomu hodně komplikovaný vztah. Než jsem šla na UMPRUM, chtěla jsem dělat hlavně upcyklovanou módu, zaměřit se výhradně na design, který bude vznikat z odpadu, a využívat nenošené oděvy. Po příchodu na školu jsem si to trochu přehodnotila a uvědomila si, že se nechci omezovat na tuto limitující plochu. Studium je náročné samo o sobě, nebudu si tedy dávat ještě další překážky. Chci se naučit celou škálu. Navíc člověk nemůže vytvářet stoprocentně ekologicky. Jen co začneme tvořit, už špiníme a začínáme vytvářet nějaký odpad. Bez toho to nejde. Pro mě je důležité dělat věci, které se budou nosit, a nevytvářet věci, které nebudou mít funkci a stanou se z nich jen archivní kousky. I to je důvod, proč jsem se minulý rok zaměřila na taláry. I kdyby se mi to nepodařilo zoficiálnit a uvést do chodu, pořád to bude uniforma, která najde svého uživatele. Stoprocentně ekologická výroba je totiž zkrátka nevýroba. Na to Iva tehdy upozornila a její Kolekce 0 mi přišla úderná a edukativní, český prostor zasáhla podle mě výborně a má své místo v naší historii přehlídek.

Kde ty sama nejčastěji nakupuješ oblečení?
Z 90 procent si nekupuji nové věci, samozřejmě pokud se nejedná třeba o funkční obuv. Většinu oblečení nakupuji od českých autorů a udržitelných značek, také na Vintedu. Uvědomuji si, že vkus, trendy i estetika jsou cyklické. Pokud se mi něco nelíbí teď, neznamená to, že to nebudu chtít třeba za dva roky. A kupovat něco dvakrát je zbytečné. Hodně se zamýšlím nad tím, co má být základem mých outfitů, co je nutné mít a jestli se to dá sehnat v rámci second handů, Vintedu, jestli to neprodává někdo mezi českými designéry a podobně.

Nedávno jste ve škole dostali zadání „Kolekce pro sebe“. O tom jsi řekla: „Dává hodně prostoru pro sebepoznání, což je v tomto věku důležité. Zároveň to ale vůbec nemusí být tak hluboké.“ Co se o sobě při tvorbě dozvídáš? A je pro tebe sebepoznávací proces příjemný, nebo spíš naopak?
Sebepoznávací proces je pro mě vždy příjemný. Došla jsem do bodu, kdy jsem nadšena z toho, že se mohu poznat. Těším se na to, že se o sobě dozvím něco víc. Mám se ráda a každá nová informace mě baví. Často se člověk během tvůrčího procesu musí vrátit sám k sobě, aby se dostal do autentického tvoření, při němž bude vycházet ze sebe. Každý moment, kdy si uvědomím, že já to mám takhle nebo že tohle se mi opravdu líbí a ještě neumím pojmenovat proč, je pro mě ohromně příjemný. To je i jeden z důvodů, proč oděv ještě neopouštím.

Na závěr nám prosím prozraď svoje další plány.
Brzy budu odjíždět na Erasmus do Holandska. Doufám, že zase uvidím nový svět módy, nové prostředí a třeba se zase naučím o tom přemýšlet z jiného úhlu pohledu. Těším se na větší zručnost, jistotu a třeba i první prodejné věci. A hlavně se také těším na taláry, které jsou od července pro faráře k objednání. Doufám, že se v Českobratrské církvi trošku roztočí módní okénko a faráři budou spokojeni v nových šatech.

Bio box
Barbora Horáková (21)
Narodila se 30. května roku 2002 ve Vrchlabí. Část dětství prožila v Jilemnici. Po absolvování základní školy studovala obor grafický design na SSUD v Brně. Nyní je studentkou módní tvorby na UMPRUM. Její kolekce se objevila na letošním Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Velkou pozornost vzbudily taktéž její návrhy farářských talárů.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Barbory Horákové