Pondělí

24. června 2024

Nyní

22°

Zítra

22°

Svátek má

Snažíme se ukázat lidem, jak dobře se dá jíst na cestách, říká Radek Slabý

26. 4. 2024

page.Name
Ročně vyrobí půl milionu jídel, se kterými lidé cestují po celém světě. Balíčky s hotovými jídly trutnovské firmy Adventure Menu jsou oblíbené, protože vydrží několik let, dokážou se samy ohřát, jídlo v nich je bez chemie, a především má skvělou autentickou chuť. „A o tu nám jde od samého začátku,“ přikyvuje šestatřicetiletý šéf firmy Radek Slabý, který v rozhovoru jednak vzpomíná na dobu před třinácti lety, kdy se zrodil nápad na outdoorové pokrmy, a jednak prozrazuje aktuální novinky, jako je blížící se otevření nové výrobny nebo jídlo s trvanlivostí patnáct let.

Radku, co rád jíte?
No, takže rovnou takhle na tělo, jo? Dobře. Mám rád maso a přiznám se, že jsem opravdu masožravec. Nejsem asi úplně takový ten typický příklad člověka, který by jedl ultra zdravě. Ale důležité je pro mě jíst dobře. Jídlo má být chutné, z dobrých surovin, správně připravené. Tím se vlastně řídím a samozřejmě se to zohlednilo i v naší firmě.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Svíčková. Máme rodinný recept. Prababička totiž dělala v kuchyni u hraběte Kinského a měla přístup ke všem starým receptům na zvěřinu. Svíčková je jeden z receptů, který se v naší rodině dochoval. A právě kvůli tomu si nemůžu dát ani svíčkovou nikde v hospodě, protože to nevyhnutelné srovnání tam vždycky bude.

A máte svíčkovou ve vašich jídlech na cesty?
Nemáme. Máme to v hlavě, ale tím se zase dostávám k té první otázce a odpovědi. Než abychom to udělali špatně, tak to radši neuděláme, protože v této technologii nejde udělat houskový knedlík. Jak děláme všechno dohromady, byl by rozmočený. Necháváme si to, až se nebudeme mít čím bavit, potom se budeme bavit takovýmito věcmi.

Takže ještě nedokážete do pytlíku vytvořit jakékoliv jídlo?
Ne, má to určitě svoje limity. I když zrovna tohle si vlastně limitujeme sami tím, že jsme se rozhodli kompletně celé jídlo dělat do jednoho pytlíku. Kdyby se to rozdělilo, mělo by to určitou šanci, ale tím, jak dáváme maso, omáčku a přílohu dohromady, jsou tam limity.

Jak vás napadlo jídlo do balíčku?
Mě samotného to nenapadlo, to bych si připisoval kredity, které mi nepřísluší. S kamarádem Adamem jsme studovali průmyslový design na vysoké škole v Plzni a on je shodou okolností synem zakladatelů trutnovského Expres Menu. Pomáhali jsme jim rozvážet výrobky okolo Plzně. Tenkrát ale jejich cílovka byla trošku jiná. Byla to spíš hodně tradiční jídla, třeba pro lidi, kteří už si nemohli vařit. Vždycky nám pak nějaká jídla zbyla, řekli, ať si je necháme v bytě, a my, když jsme přišli ve tři ráno z hospody, jsme si ohřáli luxusní guláš, zatímco ostatní spolužáci si kupovali bagety v automatech. V ten moment jsem zjistil, že do pytlíku se dá udělat opravdu plnohodnotné chutné jídlo – bez chemie, bez konzervantů. A ten nápad se zcela vyvinul v době, kdy jsem byl na motorce na Balkáně. Tím, že jsme chtěli trávit co nejvíce času v horách, museli jsme si tahat většinu jídla s sebou. Tenkrát se daly koupit konzervy, čínská polévka, Dobrý hostinec a tak dále, což mi přišlo vlastně divné. Celý rok se těším na dovolenou nebo na nějaké místo a budu tam jíst něco, co bych si dobrovolně nedal ani doma? Tak se zrodila myšlenka, proč si vlastně kazit dojem z výletu, když naopak jídlo by mělo zážitek spíš doplnit. Když jsem se potom vrátil, řekl jsem o nápadu Adamovi. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že do toho půjdeme spolu.

S jakou reakcí jste se setkali, když jste váš „byznys“ plán představili Adamovým rodičům?
Vlastně celé to bylo o tom, že to chceme udělat všechno v jednom pytlíku. Tenkrát nám řekli, že to technologicky nejde. My jsme ale možná tím, že jsme studovali design, byli trénovaní na to myslet „out of the box“ a mladistvá naivita určitě přispěla k tomu, že jsme to chtěli prostě zkusit. Měli jsme možnost využívat jejich kuchyň, dělali jsme testy a zhruba po půl roce jsme na to přišli. To byl rok 2010, v roce 2011 už jsme měli prvních šest jídel, se kterými jsme šli na trh.

A jak jste přišli na ten správný postup?
Metodou pokus−omyl. Opravdu. Do té doby i Expres Menu dělalo vlastně maso s omáčkou. Přílohy se vůbec nedělaly, člověk si to musel uvařit doma, což bylo naprosto v pohodě. Ale pro outdoorové použití s využitím kompletního jídla to postrádalo smysl. Takže jsme začali zkoušet jídla uvařit, ale k tomu ještě uvařit přílohu, dát to do jednoho pytlíku, zasterilovat a čekali jsme, co to udělá. Problém byl v tom, že když jste chtěli přílohu, aby byla al dente – nerozvařená, tak se třeba nedosterilovalo maso, a tím pádem jídlo nebylo sterilní a kazilo se. A naopak, když jste chtěl perfektně zasterilovat maso, tak se příloha rozvařila nebo spálila. První testy byly opravdu příšerné. Pamatuji si, že jsme každý týden přivezli krabici vzorků do bytu v Plzni a svolali jsme kamarády, že se bude testovat. Po prvních pár týdnech k nám už nikdo nechtěl chodit, protože se to fakt nedalo jíst. Ale postupně jsme přicházeli na určité technologické postupy a kombinace, co a jak udělat, až se to prostě povedlo.

A to je vaše know-how, které neprozrazujete?
To je naše know-how, které neprozrazujeme. Samozřejmě jsme ho museli prozradit výrobcům, ale dohodli jsme se, že tohle know-how a tenhle typ produktů budou vyrábět pouze pro nás, což se opravdu dělo. Dlouhá léta totiž pro nás Expres Menu vařilo na zakázku. My jsme si vymysleli recepty, všechny detaily jídla, a oni to pro nás uvařili. Teď už jsme čtyři roky samostatní.

Proč se vaše cesty rozdělily?
Firmu jsme zakládali ve dvou, pak jsme přibrali ještě jednoho kamaráda jako investora, který nám pomohl s určitými nutnými vstupními investicemi. V roce 2019 jsme se ale dohodli, protože každý z nás měl i jinou představu, kam by se firma měla posouvat, že se rozdělíme. Adam pokračoval v rodinné firmě svých rodičů a já pokračoval s Adventure Menu. Majitelská struktura se poté trošku změnila, ale teď jsme zase ve dvou. Nicméně hlavní důvod toho osamostatnění byl ten, že jsme přibrali novou technologii na sušená jídla. My jsme se celou dobu pohybovali v outdoorovém trhu, ale s relativně těžkým jídlem. Lidé nejdřív nechápali, proč by si vlastně měli brát do batohů těžké jídlo, a dost dlouho nám trvalo jim to vysvětlit, že spousta outdoorových aktivit není jen o ultralehkém vybavení. Jdete třeba někam na den, půlden, nebo jedete autem a pak děláte nějaké treky. Lidé to začali postupně chápat, za což jsem strašně rád. I dnes, kdy už děláme sušená jídla, si sterilovaná jídla drží to své místo a je to zhruba 50 na 50.

O sušeném jídle v pytlíku se zachováním přirozené chutě domácího jídla se ale dá mluvit jako o revoluci v outdoorovém světě. To vás muselo strašně posunout dopředu, ne?
Takhle, jsou to čtyři roky, co jsme to začali vyrábět, ale předtím jsme se tři roky trochu zadrbali na vývoji technologie. Úplnou náhodou jsme se dostali k člověku, který experimentoval s lyofilizací, což je klasický způsob, který používají všechny firmy na světě k přípravě tohoto typu lehkého outdoorového jídla. Poprosil jsem ho, aby vzal naše klasická sterilovaná jídla a zkusil je vysušit. Poslal nám pak vzorky, dopadlo to všechno skvěle hned napoprvé, tak jsem byl nadšený a říkal jsem mu, že do toho musíme jít. Když jsem si pak ale spočítal, kolik by jídlo mělo stát při dodržení prémiových surovin, při dodržení ruční práce a dalších věcí, dostal jsem se na úplně nesmyslnou částku, za kterou jsem ani já nevěřil, že by jídlo bylo prodejný. To byla docela facka. Byl jsem nadšený, že to dopadlo dobře, ale co s tím.

Škrtat na surovinách či na práci se vám nechtělo, že?
To nepřipadalo v úvahu. Máme hluboko zakořeněné, že kvalita je pro nás klíčová. Zbývalo jediné řešení, a to pokusit se změnit technologii. Jelikož jsme byli v kontaktu s tím člověkem, který rád experimentoval, je to vědec, řekli jsme mu o našem nápadu. On ze začátku taky tvrdil, že to nepůjde, ale pak jsme ve výsledku tři roky nějak kooperovali a přišli na nový způsob sušení jídel. Ten má stejný výsledek jako lyofilizace, ale ušetříme tam až 30 procent energie. A to je přesně ta úspora, kterou jsme potřebovali, abychom se cenově dostali na konkurenci, ale s daleko lepšími surovinami a kvalitou jídla. Nepoznáte, jestli to jídlo je lyofilizované, nebo vakuově sušené, jak jsme to nazvali. V tuto chvíli máme zažádáno o patent a čekáme, jak dopadne patentové řízení. Tohle je vlastně ta věc, která nám to umožnila celé spustit.

Od vašich začátků uplynulo třináct čtrnáct let. Čekal jste, že se to posune až tam, kde jste dnes?
Já jsem čekal, že se to posune daleko víc a hlavně daleko rychleji. (smích) Ale to prostě byla taková ta naivita člověka, který nikdy nepodnikal a nikdy neřešil obchod, marketing a další věci. Mysleli jsme si, že máme něco, co vlastně na trhu neexistuje, což byla pravda, ale ten největší omyl byl, že jsme si mysleli, že je to naše největší výhoda, ale byla to vlastně největší nevýhoda. Vždyť jsme do toho šli asi se sto tisíci korunami.

Byl jste student, jak jste sehnal peníze?
Prodal jsem motorku a Adam si něco půjčil. Nakoupili jsme za to nějaký základní materiál, první várku jídel, ale vůbec se nedalo mluvit o nějakém marketingu a nějakém promyšleném plánu, jak to lidem odkomunikovat. Dělali jsme to nejlevnější, ale časově nejnáročnější. Jezdili jsme mezi lidi na různé akce – outdoorové, motorkářské, na dálkové cestování, kde jsme jídlo dávali ochutnat, a takhle vlastně postupně jsme se dostali do povědomí. A proto to tak trvalo.

Ale teď se dá říct, že jste celosvětový, ne?
Celosvětový asi určitě ne, pro nás je zatím rybníček Evropa, ale je dost velký, takže to nám zatím stačí.

Jako člověk znalý z branže, kolik je podobných firem na světě?
Na světě jich je hodně, hlavně v Americe, tam je trh obrovský. Na druhou stranu kvalita jídla je hodně spekulativní. V Evropě bych řekl, že naše přímá konkurence je třeba osm značek. Ale drtivá většina je v sušených jídlech. My tím, že děláme obojí, máme obrovskou výhodu, že vlastně dokážeme uspokojit opravdu 100 procent cílových skupin. Začali jsme v outdooru, ale postupně se to rozrůstalo o nové a nové skupiny, protože jde o hotové dobré jídlo, které si uděláte kdekoliv. Používají to i lidé v práci, kteří nemají možnost se jinak najíst. Používají nás hasiči. Od minulého roku zásobujeme všech 14 krajů hasičských záchranných sborů, včetně USAR týmů, které jezdí pomáhat do zahraničí. Dodáváme jídlo vojákům. Náš záběr je opravdu široký. Ne všude je ale vhodné sušené jídlo. Pro krizová použití je právě daleko lepší sterilované jídlo, které si prostě jenom ohřejete, případně ho můžete sníst studené. Ne vždy totiž máte možnost ohřát si vodu. To nám dává obrovskou konkurenční výhodu. Co vím, tak v Evropě jsme vlastně jediní, kteří mají obě tyto produktové řady.

No ale určitě je také zajímavé, když mluvíte o těch firmách, že zrovna dvě mají své sídlo v Trutnově. Berete Expres Menu jako konkurenci?
Asi bych lhal, kdybych řekl, že ne. Troufnu si ale říct, že je to spřátelená konkurence. Máme za sebou hodně společné historie. Já jsem rád, že je tady víc firem, které aktivně investují do povědomí, že něco takového existuje. Protože to je to, s čím jsme nejvíc bojovali na začátku. Vím, jak je náročné a kolik stojí peněz to povědomí tvořit. My a Expres Menu máme každá firma trošku jiné zaměření a trošku jinou cílovku. Samozřejmě v některých případech si konkurujeme, to je jasný, ale jinak si myslím, že si každý držíme svoje gró a cestu, což je teď krásně vidět i na naší nové produktové řadě, že opravdu jdeme úplně jinými cestami. Co je ale důležité a co máme společné, je to, že se snažíme jídla dělat opravdu nejlíp, jak to jde.

Co představuje vaše nová produktová řada?
Je to pro nás velký milník, protože celých třináct let jsme se věnovali outdooru, v čemž samozřejmě budeme naplno pokračovat. Ale v průběhu let se k nám právě dostávaly různé cílovky a nás ani nenapadlo, že by takovéto jídlo mohly potřebovat. Část z těch cílovek byli vojáci, záchranáři, hasiči. Jsou to lidé, kteří opravdu jezdí do té akce a jsou na jídle životně závislí. Oni nás znali, kupovali si ta jídla, i když měla outdoorový vzhled. My jsme ale cítili, že by si zasloužili trošku něco domyšlenějšího, něco dokonalejšího, tak jsme se rozhodli, že pro ně vytvoříme kompletně novou produktovou řadu, která se bude víc hodit i do jejich prostředí. Pracovali jsme na ní zhruba dva roky. Na vývoji jsme dost úzce kooperovali například se 102. průzkumným praporem Armády České republiky v Prostějově. Testovali jsme i s hasiči. Vytvořili jsme širokou testovací skupinu, které jsme poslali docela detailní dotazník, co by v jídlech mělo být, co tam naopak nesmí být, jaké prvky mají být na obalech, aby tam nebyla třeba nějaká výrazná barva a tak dále. Myslím, že jsme do toho šli opravdu detailně. Výsledek jsme v březnu prezentovali na veletrzích v Německu. Chtěli jsme si tam doladit určité detaily a zjistit reálný feedback. A ten je skvělý.

Kontaktoval vás už přímo někdo v Norimberku, že by měl zájem?
Veletrh byl opravdu hodně úspěšný. Uvidíme, co teď budeme schopni přetavit.

Součástí nové produktové řady jsou ale i velké červené plastové „emergency“ boxy. Vysvětlíte, co jimi zamýšlíte?
Posledních pár let se dějí různé věci, které trošku nahrávají i zvýšení povědomí o tom, že je dobré být nějakým způsobem připravený na všechno a spoléhat sám na sebe. Anebo jeden takový obyčejný příklad, že se vám prostě stane, že se jen zaseknete na dálnici, stojíte tam x hodin, přes noc, jsou to výjimky, ale může se to stát. No a když máte v autě děti, řešíte pak nepříjemnou situaci a musíte se spoléhat na ostatní, aby vám jídlo někdo přinesl. Tato jídla jsou kvalitativně stejná jako outdoorové produkty a vaří se také úplně stejně, ale jsou akorát zabalená trošku jinak a dáváme jim trvanlivost patnáct let. Všechny testy vyšly perfektně. Na sterilovanou vodu máme dokonce padesát let.

Kolik druhů jídla vlastně Adventure Menu vyrábí?
V tuhle chvíli se pohybujeme okolo čtyřiceti jídel a poměr sterilovaného a sušeného jídla je zhruba půl na půl. Pak máme ještě nějaké snacky, doplňky, sušené maso, nově začneme dělat i energetické tyčinky, které budou mít rovněž trvanlivost patnáct let a budou bez jakékoliv chemie. Jejich zajímavostí je, že vydrží ve stejném skupenství od minus 40 do plus 50. Takže když budou zmrzlé, nevylámete si na nich zuby a v padesáti stupních se vám zase neroztečou. Náš princip je prostě nabídnout kompletně celodenní stravování – od snídaně přes svačiny, oběd, večeře... Samozřejmě při tom myslíme na vegetariány i vegany. Teď máme třeba nové snídaňové kaše, které jsou částečně veganské.

Kolik jídel ročně vyrobíte?
V roce 2023 jsme se pohybovali kolem půl milionu jídel s tím, že rok od roku stabilně rosteme o cca 30−60%, takže se i toto číslo pravidelně zvyšuje. To je také důvod, proč budujeme novou výrobnu. Současná výroba v Lomní ulici je už totiž opravdu hodně omezená a nešlo by to tam takhle pytlíkovat.

Kde stavíte?
Předloni jsme koupili objekt vedle školy v Poříčí, který se kompletně rekonstruuje. Už jsme skoro na konci, takže si myslím, že v dubnu bychom novou výrobnu mohli spustit. Je super, že tam už bude kompletně všechno pod jednou střechou, co se týče výroby. Všechno je nové a moderní, takže očekáváme i podstatně efektivnější výrobu.

Teď mě napadá, proč vlastně v Trutnově nemáte vlastní obchod?
Máme e-shop a po Česku máme přibližně 350 obchodních partnerů, včetně Alzy, Hudy, Rockpointu... V Trutnově je to obchod Top Tactical v Polské ulici. Myslím, že když lidé chtějí, tak si nás najdou. Je pravda, že možná se o nás tady tolik neví, ale je to dané tím, že historicky tu dřív bylo Expres Menu a my nemáme žádné velké sídlo. Teď se to ale samozřejmě změní, protože nová výrobna už bude plnohodnotné sídlo.

Vraťme se ještě k jídlům. Která jsou nejoblíbenější?
Máme jídla, která jsou v sortimentu od samého začátku a pořád jsou bestsellery, například jelení ragú, guláš, ze sušených jídel to bude určitě kuře tikka masala. Vzhledem k tomu, že nevaříme 300 jídel a držíme si relativně úzkou, ale zároveň takovou nabídku, aby si každý vybral, nemáme jídla, která by vyloženě nešla. Jestli jsme za celou historii přestali dělat třeba dva tři recepty?

A to všechno je z vaší hlavy, nebo spoléháte na nápady kuchařů?
Určitě je to kombinace. Jsme malá firma, na spoustě věcí tady spolupracujeme všichni. Myslím, že týmový duch nám tady funguje skvěle. Ale samozřejmě máme kuchaře, který má na starosti vývoj nových produktů, takže primárně to je na něm. Na druhou stranu pak se různě testuje a ostatní kuchaři do toho také vnášejí nějaké svoje invence. Rozhodně to není jen na mně.

Jak velký kolektiv tvoříte?
Teď nás je patnáct.

To jsem si myslel, že vás je víc.
Jsme efektivní. (smích) Aktuálně ale hledáme druhého hlavního kuchaře. Náš současný kuchař už chce jít pomalu do důchodu. Je z Prahy, takže k nám jezdil přes týden a na víkendy se vracel domů. Od jeho nástupce očekáváme, aby to byl opravdu člověk na svém místě, aby měl i trošku větší vztah k tomu, co děláme a pro koho to děláme. Nechceme člověka, který prostě jen ráno přijde do práce, pak si to odpíchne a jde domů. Chceme někoho, kdo zapadne do naší firemní kultury, kterou se snažíme poslední roky budovat. A myslím, že nám to jde. Lidé spolu tráví čas i mimo práci, z čehož mám velkou radost. Myslím, že je to jeden z hlavních důvodů, proč firma roste, že já mám pak prostor se věnovat jiným věcem, právě tomu růstu, a vím, že zbytek firmy je zaopatřený a spokojený. Když má někdo nějaký problém nebo když se něco stane, tak se o tom dozvíme opravdu velmi rychle a vždy to aktivně řešíme, aby bylo na place vždycky čisto. Vlastně většinu nových lidí máme na základě referencí našich zaměstnanců, že se někde zmínili. Samozřejmě nemůžeme se na to spoléhat, jako třeba teď s kuchařem, ale je to taková věc, která věřím, že nás odlišuje ne od všech, ale troufnu si říct, od většiny tradičních firem.

Jakou máte představu o budoucnosti Adventure Menu?
Představa je taková, že budeme dál pokračovat v outdooru a postupně se víc vyvine i noha toho profesionálního využití. Obě nohy by pak firmě měly zajistit neskutečnou stabilitu. Bylo to vidět při covidu, při Ukrajině, že jakmile se něco zača- lo dít, outdoor klesal. Prostě je to pak zbytná věc. A lidé dnes mnohem víc řeší, jestli tohle zrovna potřebují nebo nepotřebují. Ale na druhou stranu se zase objeví úplně jiní lidé, kteří to třeba doteď nepotřebovali a najednou to potřebují. Takže my budeme lavírovat mezi těmito dvěma směry. Jsem jinak strašně rád, že celých třináct let dokážeme zhmotňovat hlavní gró firmy, které jsme opravdu psali, když jsme začínali, a vlastně to pořád funguje, aniž bychom to nějak extra tlačili. Chceme v tom pokračovat a lidem přinášet zásadní přidanou hodnotu, rozhodně nebudeme snižovat kvalitu, jak to kolikrát nevědomky bývá. Na tohle si skutečně dáváme pozor, takže i při vyšších kapacitách bude klíčové držet kvalitu. Jsme si vědomi toho, jak rychle se dá ztratit reputace.

Zahřeje vás to, když vám lidé pošlou fotku z cest s vaším jídlem?
Samozřejmě. Je to třináct let, takže fotek už jsme dostali strašnou haldu, ale vždycky mě něco překvapí. Teď asi před třemi měsíci jsem koukal do galerie, kde nám přibývají tyhle fotky, a byl tam týpek, který seděl na vagónu s železnou rudou. Představte si takový ten nekonečný vlak někde v poušti, on v ruce držel jerky nebo trail mix, takovou tu naši svačinu, a byl u toho popis, že děkuje za skvělé jídlo a že takhle cestuje vlakem po Africe. Takže pořád mě překvapí, kam až lidé jsou schopní zajít a kam všude se jídlo dostane. Tak trochu žijí nějaký můj dřívější sen. Říkal jsem si totiž, že začnu podnikat a budu mít čas, což byl samozřejmě druhý největší omyl. Takže lidé cestují aspoň za mě.

Prozradíte nějaké nejzajímavější místo, kde se jedlo Adventure Menu? Na Everestu bylo?
Bylo, o to se nám postaralo už více horolezců. Nejzajímavější místo je za mě už strašně dávno. Náš kamarád a částečně ambasador Pavel Mothejl se dostal ke kmeni Korowajů na Papua Nové Guineji. Jedná se o jeden z posledních lidojedích kmenů a on tam s nimi strávil čtrnáct dní. Máme odtud nádherné fotky, jak náčelník jí naše hovězí jerky. Tuhle fotku jsme potom hodně používali na veletrzích. Je to fakt autentický snímek. Ale jinak právě například taková ta fotka z vlaku, to jsou ty ryzí zážitky, které se nevymyslí.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Jakub Fišer a archiv Adventure Menu