Pondělí

4. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Vyrobit boty si může každý sám, říká běžec a designér Josef Trojan

23. 1. 2024

page.Name
Boty si může každý vyrobit sám. To je hlavní myšlenka projektu Openfootwear, na kterém se podílí i běžec a designér Josef Trojan. Jak moc je výroba bot komplikovaná? Proč stojí za to to zkusit? A co by měla splňovat taková správná běžecká bota? I o tom se Josef rozpovídal pro magazín Vrchlabinky.

Vím o tobě, že jsi od malička sportoval. Kdy a při jaké příležitosti jsi v sobě objevil tvůrčího ducha?
Myslím, že kreativní duch byl ve mně od malička. Už od dětství jsem rád tvořil, stavěl hrady, vystřihoval z časopisu ABC, lepil modely a budoval přehrady na potůčku u babičky a dědy na chalupě. To, jakým směrem bych mohl jít dál ve svém životě, jsem si uvědomil na střední škole. Velký vliv na to měla učitelka výtvarné výchovy, paní Ďoubová. Právě ona mě naladila na kreslení. Začal jsem navštěvovat různé kurzy v okolí, v Jilemnici i ve Vrchlabí. Dokonce jsme s několika kamarády založili svůj výtvarný kroužek, kde jsme se snažili kreativně vyjádřit.

Ještě před rozhovorem jsi mi řekl něco, co se mi moc líbilo – že tě Podkrkonoší formovalo po estetické stránce. Vnímal jsi to už jako dítě?
Myslím, že k rodnému kraji jsem si vytvořil vztah už v dětství. Příroda je tu jedinečná, bohatá. Líbí se mi její barevnost, vyváženost i určitá syrovost. Mám to prostě doma rád a rezonuje to i v mých skicách a náčrtech. Pořádně jsem si to začal uvědomovat až při studiu v Holandsku. Všude byla rovina a mně najednou něco chybělo – kopce, zima, sníh, lyžování… Momentálně žiji v Německu v Karlsruhe, kousek od Černého lesa. Kopce jsou tu podobné jako u nás. Rád se tu na podzim projíždím na kole smíšeným lesem, který už je trochu zapadlý sněhem, ale ještě ne úplně, stále jsou vidět listy. Je nádherné, jak se ta barevnost mísí se sněhovou pokrývkou. Když se vracím domů do Jilemnice a mezi Studencem a Martinicemi se přehoupnu přes kopeček, jsem nadšený z toho pohledu, který se přede mnou otevře. Těžko říct, jestli je to estetická blízkost, nebo nostalgie.

Vystudoval jsi obor design na ČVUT. S jakým záměrem jsi šel na tuto školu? Měl jsi už konkrétní představu o tom, čemu by ses chtěl věnovat?
Můj cíl byl jasný: dělat design, kreslit, vytvářet a snažit se, aby to bylo srozumitelné širšímu publiku, které si to pak teoreticky koupí nebo v tom uvidí hodnotu. Umění bylo pro mě vždy spjaté se sebevyjádřením. U designu musí člověk daleko víc přemýšlet o tom, pro koho projekt dělá. A pokud jde o produkt, musí se o to víc zamyslet nad tím, jak ho bude člověk používat. Chtěl jsem dělat věci, které budou aplikovatelné. Každé zadání jsem se snažil vždy posunout za předpokládanou hranici.

V čem se liší studium designu na ČVUT a na univerzitě v holandském Eindhovenu?
Na ČVUT byl můj obor ještě mladý, myslím, že nad námi byl jen jeden nebo dva ročníky. Bylo to akční, učitelé nadšení a my museli improvizovat, což se mi líbilo. Chybělo ale technické zázemí. Neměli jsme pořádné dílny ani nástroje, vše jsme si sháněli sami. Když má škola už trochu jméno, je možnost napojit se na mnohem víc lidí, kteří z ní vyšli. V tom je asi největší rozdíl, protože univerzita v Eindhovenu je světoznámá, má neuvěřitelné renomé, ředitelka školy je minimálně v oblasti designu opravdu známá osobnost po celém světě. I projekty vzniklé na této škole se pak publikují po celém světě a lidé se napojují na velké firmy a mohou se dále rozvíjet. Technické prostory, zázemí nebo počítačové vybavení bylo nesrovnatelné. V Holandsku jsem se potkal se studenty ze všech koutů světa, poznal jsem tak jiné kultury a širokou škálu názorů, zkušeností a tradic. Zpětně si uvědomuji, jak moc mě to obohatilo.

Jak lidé z různých koutů světa vnímají design v porovnání s námi Čechy?
Posledních dvanáct let v Česku nežiji, a i když jsem samozřejmě v blízkém kontaktu s rodinou, často jezdím do Jilemnice a do Prahy, snažím se číst české a slovenské zprávy, nemůžu říct, že bych se s Čechy běžně potkával a mohl si s nimi jen tak popovídat. V Holandsku byli lidé designu mnohem více otevření, uvědomovali si, že stůl není jen stůl, vnímali, jak vypadá a z jakého je materiálu, kde přesně v místnosti stojí, zajímal je jeho příběh. A jak vnímají lidé design v jiných částech světa? Je to rozdílné. Záleží na tom, z jakého prostředí kdo vychází. Lidé, se kterými jsem se ve škole setkával, byli určitým způsobem individualisté. Všichni jsme se dokázali sebeidentifikovat, říct, za čím si stojíme, co je pro nás přidanou hodnotou a proč daný projekt děláme. Mezi designéry mohou být diametrálně rozdílné názory a přístupy. Je to tak správně, těší mě to.

Jak ses dostal k navrhování bot?
Ateliér, ve kterém jsem studoval, byl hodně otevřený. Vedla nás profesorka Irene Fortuyn, což je konceptuální umělkyně, která se zabývá hlavně environmentálním designem. Dávala nám vždy zadání ve formě textu – například výraz embedded (tzn. zapuštěný, vložený, vestavěný) a k tomu napsaný odstavec textu. Každý z nás na to mohl reagovat, jak chtěl, ale musel to umět vysvětlit. Na konečných odevzdávkách pak bylo zajímavé, jak projekt s tím vysvětlením rostl. Každý z nás si musel najít to, co je pro něj důležité, z čeho čerpá a co jeho projekty dělá silnými. Postupem studia jsem si uvědomil, že pro mě je to pohyb, který působí radost, ulehčuje život a zároveň je to náročná fyzická aktivita. Pohybem komunikujeme, je také důležitý pro interakci a působí na psychickou i mentální regeneraci. Přemýšlel jsem, jak to vše uchopit v nějakém produktu. A vyšly z toho boty. Potom jsem si uvědomil, že si vlastně obalujeme nohy plastem. Proč? Nešlo by vyrábět boty z jiných materiálů?

Jsi i běžec. Čím je pro tebe konkrétně běh?
Běh je pro mě především způsob meditace, a to jak fyzické, tak mentální. Při delších bězích dojde člověk k urovnávání si myšlenek. Vybavuje se mi čaroděj z Harryho Pottera, který si kouzelnou hůlkou vyndával myšlenky do studánky, v té studánce se na ně díval a pak si je zase dával zpět, do správné oblasti své hlavy, aby je měl urovnané. Právě to se mi při běhu často děje. Urovnávám si myšlenky a utvářím si nové spojitosti, ze kterých pak mohou vzniknout i nové nápady. Samozřejmě se to netýká jen designu. Jdu si zaběhat a při tom přemýšlím nad ledasčím. Můžou z toho „vylézt“ nové boty, anebo si jen uvědomím, že jsem zapomněl koupit brambory.

Pracoval jsi pro Pumu. Jak na tuto pracovní příležitost vzpomínáš? Mohl bys ji zhodnotit?
Puma je obrovská firma, která je na trhu už dlouho. Má neuvěřitelnou tradici, je neuvěřitelně silná a má dosah do všech koutů světa. Můžu si zajít do Intersportu například v Mexico City a vidět tam svoji botu nebo plakát, na kterém jsem pracoval. Aby se něco mohlo vyrobit v takovém měřítku, musí na tom spolupracovat spousta lidí a mezi nimi jsou zákonitě nějaké kompromisy. Právě dosah a kompromisy byly pro mě největším přínosem. Samozřejmě, že i fakt, že jsem pracoval pro Pumu, dodá k mému jménu nějaký kontext, což je důležité pro mé potencionální zákazníky v budoucnosti.

Pojďme si popovídat o neziskovém projektu, který je pro tebe, jak jsem z naší předešlé konverzace pochopila, dost důležitý. Představ nám Open Footwear.
Ve zkratce jde o boty na běhání, které si každý může vyrobit sám. Začal s tím můj kamarád z Brna Juraj a já se k němu asi po měsíci přidal. Společně vyrábíme boty, které pak publikujeme na webu. Plány si může kdokoliv stáhnout a podle nich si boty vyrobit, vylepšit je, opravit, změnit materiály… Může si s nimi dělat, co chce. Zásadní myšlenka je zjednodušit běžeckou obuv, přiblížit ji koncovému uživateli a dát lidem možnost vyrábět si boty sami.

Co je u běžeckých bot to nejdůležitější?
Měly by „padnout“. Tedy neměly by nikde dřít, tlačit, padat z nohy a nohu deformovat. Dobrá běžecká obuv nepředstírá, že mě donese do cíle mého závodu nebo tréninku rychleji. Musí ale zajistit, že budu moci běžet další trénink. Není mi zima, nesmekám se, neničím si kotníky ani kolena… To vše se týká funkční stránky. Další kapitolou je stránka estetická.

Z jakých by měla být materiálů?
To je složitá otázka. Problémem obuvnického průmyslu je, že materiálů je spousta, ale jsou velmi těžko recyklovatelné. Bota je poměrně složitá a je sešitá a slepená z mnoha materiálů. Jednotlivě možná recyklovatelné jsou, ale je náročné oddělit je od sebe. Tím pádem končí na skládkách nebo ve spalovně. Možná tedy nejde tolik o to, z jakých materiálů, ale spíš z kolika materiálů je bota udělaná. Čím méně materiálů a čím méně budou upravované, tím bude bota zajímavější po environmentální stránce. Po běžecké stránce je zase důležité, aby boty byly z materiálů, které jsou schopny nohu ochlazovat, anebo ji naopak dokázaly udržovat teplou. Zároveň je nutné, aby držely nohu v jednom místě a zároveň ji neomezovaly v terénu.

Jak se tebe osobně dotýkají environmentální témata? Když jsem narazila na projekt Open Footwear, napadlo mě, že je především reakcí na environmentální krizi.
Hlavní myšlenkou Open Footwear je ukázat lidem, že ušít botu není zase až tak komplikované. A také nabourat tabu delikátního skvělého produktu, který nám firmy nabízejí a slibují, že právě s jejich produktem vše půjde hladce a my můžeme běhat v jakémkoliv terénu jakékoliv vzdálenosti. Chci ukázat, že bota může být daleko jednodušší, můžu si ji vyrobit sám a klidně v ní i běžet závody. A na tuto myšlenku se nabalují další, daleko větší koncepty. Třeba právě i ten environmentální aspekt. Já sám se rozhoduji o tom, z čeho si botu vyrobím, jaké použiji materiály, jaké lepidlo… Je větší šance, že materiály, které při výrobě použijete, budou pocházet z okolí a ne někde z Asie. Šetříme tedy planetu i dopravou. Navíc si boty můžete vyrobit z už použitých materiálů – ze staré kožené bundy, džínových kalhot nebo jakékoli hrubší látky, která trochu víc drží tvar. Esteticky to pak můžeme posunout třeba potiskem. Aby to bylo přijatelné pro mainstreamové publikum, lze si s tím různě vyhrát.

Je obvyklé, že se designéři takto zajímají i o výrobu? Vědí, kde a v jakých podmínkách se jimi navržená obuv vyrábí?
Například v Pumě to lidé vědí, protože musí do továrny jezdit a s ostatními komunikovat. Jaký je ale postup výroby krok za krokem, to většina designérů neví.

Ty jsi v tebou vyrobených botách dokonce zaběhl maraton. V čem je pro tebe odlišná radost z podání fyzického výkonu a radost z vytvoření bot, tedy z tvůrčího naplnění?
Vždycky mě bavilo posouvat své hranice. Občas je zajímavé se s něčím jen tak obejmout – tohle už jsem dělal, kreslil, běžel, tak si to ještě zopakuju. Daleko víc mě ale naplňuje, když si řeknu, že tohle jsem ještě nikdy nedělal a mohl bych to dokázat. Uvedu příklad. Běžel jsem několik maratonů, ale dlouho žádný z nich pod tři hodiny. Chtěl jsem to dokázat. Zkoušel jsem to, trénoval – dlouho se mi nedařilo. Když se mi to povedlo, byl jsem nadšený, ale stejně pro mě bylo nejdůležitější to počáteční rozhodnutí. Vytyčit si cíl, rozhodnout se a postupně se k němu blížit – to je ten nejkrásnější zážitek. Podobně to mám i s designem. Ano, můžu sedět v Pumě a navrhovat boty, co jsem navrhoval minulý rok, i když možná relevantněji pro dnešní dobu. Můžu ale také zkusit navrhnout botu, kterou si kdokoliv dokáže vyrobit sám doma. Najednou vnímám, že právě tohle mě naplňuje mnohem víc. Ať už jde o sport, nebo o design, koncové body jsou příjemné, hlavní je ale rozhodnutí a nadšení do toho, co chci dokázat.

Bio box
Josef Trojan (33)
Designér Josef Trojan se narodil 22. března 1990 v Turnově. Absolvoval jilemnické osmileté gymnázium. Rok studoval design na ČVUT, poté odcestoval do Holandska, kde získal titul na Design Academy Eindhoven. Od roku 2019 do roku 2023 pracoval ve firmě PUMA. Nyní se věnuje projektu Open Footwear a své vlastní designové agentuře Concept Crafter. Své nápady a ukončené projekty teď nově zveřejňuje na svém instagramovém profilu https://www.instagram.com/concept.crafter/.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Josefa Trojana