Pátek

27. listopadu 2020

Nyní

-1°

Zítra

Svátek má

Nepěstuji škatulky a žánrová klišé. Ani při výuce dětí, říká Aleš Vejnar

11. 6. 2020

page.Name
Kytarista a pedagog Aleš Vejnar patří mezi nepřehlédnutelné osobnosti nejen podkrkonošské hudební scény. Vedle hraní v kapelách Cémur Šámur a Flangers se věnuje svým projektům AVARP či Projekt Oldfield. Na plný úvazek vyučuje ve vrchlabské Základní umělecké škole Karla Halíře. V rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na své muzikantské začátky a hudební vzory a prozrazuje, jak a kde sbírá inspiraci pro skládání hudby.

Do kterého roku se datují tvoje začátky jako hudebníka a kytaristy?
To mi bylo třináct let, kdy jsem slyšel album Abigail od King Diamond a řekl jsem si, že chci být kytarista. Jmenovitě díky Andy LaRocqueovi, který na tomto album hrál. Po letech jsem se s tímto kytaristou setkal v Praze. Povídali jsme si i o cvičení na kytaru a tenkrát mi řekl, že někdy je daleko důležitější relaxovat, než hrát celý den stupnice.

Rozhodl ses tedy, že budeš kytaristou. Co následovalo?
Můj brácha měl doma akustickou kytaru, na kterou jsem se začal učit. Babička mi v hudebce zařídila první lekce.

Takže předpokládám, že jsi začal klasicky akordy a knížkami typu „Já, písnička“.
V té době jsem ještě neměl knížky ze série „Já, písnička“, ale pamatuji si, že mě spolužák Jirka Veselovský naučil jako první písničku Dům u vycházejícího slunce. Hodně jsem tenkrát kopíroval mé oblíbené metalové kapely. Začal jsem chodit do hudební školy do Jilemnice a po roce jsem přešel do Vrchlabí k panu učiteli Moravcovi. U něho jsem studoval především klasickou hudbu. Pak se mi dostaly do rukou noty na album Extremist Joea Satrianiho, a to mě hodně posunulo. S prvním učitelem na elektrickou kytaru jsem se setkal na společném koncertu Etienne s Lubošem Andrštem. Tenkrát doprovázel Ramblina Rexe. Ramblin byl úžasný bluesman, který osobně zažil Jimiho Hendrixe a chodil do školy s Frankem Zappou. Stali se z nás přátelé a začal mne učit.

Jak intenzivní a časově náročné tyto začátky byly?
S bráchou jsme hráli denně třeba pět nebo šest hodin. Já mu doporučil, aby hrál na basu, abychom spolu mohli založit nějakou kapelu, což se nám nakonec splnilo.



Začal jsi tedy kopírovat své oblíbence a hudební vzory. Co bylo dál?
Pak jsem se potkal s Vlastíkem Bucharem a domluvili jsme se, že bychom si mohli zahrát Iron Maiden, King Diamond či Manowar. Proběhly asi dvě zkoušky v Hostinném v Labáku. Vlastík v tu dobu hrál v kapele Ležák a vzal mě k nim jednou na zkoušku, protože potřebovali basáka. Takže chvílemi jsem hrál na basu a chvílemi na kytaru. Z Ležáku se později stal Etienne, což byla moje první větší kapela. Na basu mne zde vystřídal brácha a já se vrátil ke kytaře.

V 90. letech a v ještě pubertálním věku bylo asi dost náročné shánět vybavení pro hraní, ne?
Nebylo to úplně snadné, ale chodil jsem na různé brigády, něco jsem našetřil, něco jsem dostal. A za to jsem si koupil svoje první kombo a kytaru.

Od Etienne vedla cesta kam?
Cesta vedla do kapely, která se jmenovala Von Smolhausen.

To je podle seriálu Haló, Haló?
No jasně. Pak jsme se přejmenovali na Anténu. Tam mě donutili používat kytarové krabičky, což je cesta do pekel, když tomu propadneš, kupuješ jednu za druhou. Kapela se ve správný čas rozpadla a mohl jsem nastoupit do Cémur Šámur. V Cémurech byla velká tvůrčí svoboda. Člověk mohl experimentovat a nemusel dodržovat základní rockové formy.

Pokud se nepletu, hrajete už dvacet let.
Ano, loni 17. listopadu tomu bylo dvacet let, co kapela vznikla. V polovině května vyšlo naše nové album „V pekle“ v limitované edici na cédéčku. A objeví se to samozřejmě na streamech jako Spotify nebo iTunes. Uvidíme, zda nebude i elpíčko. Skládání a nacvičování tohoto alba trvalo čtyři roky a je to hudebně asi nejkomplikovanější album, které jsme kdy nahrávali. Desku uzavírá třináctiminutová skladba „Jeseň“ s textem Karla Babánka, což je zapomenutý pražský básník.

Kolik členů v dnešní době Cémur Šámur má?
Cémur Šámur má osm stálých členů plus pár hostů na různé nástroje. A na novém albu je i živý strakapoud.



Kdo se na poslední desce autorsky podílel?
Denis Remza, který s námi hraje na basu, přispěl chvílemi až hardcoreovou písničkou V pekle. Libor Dušek, náš zakládající člen, složil písničku Konzumenti. Zbytek desky jsem dělal hudbu já a texty Libor Dušek. S výjimkou písniček, kde je text T. R. Fielda (Bohdan Vojtěch Šumavanský, rodným jménem Theodor Adalbert Rosenfeld, byl český básník a bohém, člen Svazu spisovatelů. Ve 30. letech 20. století vydal tři básnické sbírky pod literárním pseudonymem T. R. Field, pozn. autora) nebo u písničky Jeseň, kde je autorem textu Karel Babánek.

Jak tvoříte skladby? Nejprve hudba a do ní text, anebo obráceně?
Používáme oba postupy.

Nakolik je komfortní pro zpěváka, že zpívá texty, které si sám nesloží?
Existuje určitá recenze textů, a pokud by zpěvákovi Ondrovi Horákovi text nevyhovoval, tak ho nepoužijeme.

Vyšlo tedy cédéčko a, až skončí doba koronavirová, budou nějaké koncerty?
Měli jsme domluvené koncerty na krásných místech jako třeba v Bílých Karpatech nebo u České Kamenice. Tam jsme se dost těšili, protože jsme to chtěli spojit s výlety po okolí. Ale snad něco dopadne, uvidíme. Nyní jsme se hlavně soustředili na vydání desky.

Jak bys představil kapelu Cémur Šámur lidem, kterým je nyní tolik jako tobě v době, kdy jste začínali? Přece jen tehdy byla jiná doba. Vše bylo možné, chaotické a divoké. Lidi hodně chodili na koncerty, nebyly mobily…
Pro nás je docela těžký stručně představit, co hrajeme. Pořadatelé koncertů to často chtějí popsat dvěma slovy – a to vážně nejde.

Já ti dám čtyři slova…
(smích). Měli jsme třeba death metal s lidskou tváří. Kamarád jednou řekl, že je to symfonický punk. My jsme to zjednodušili na Cémur beat, protože za to schováš všechno. Těch žánrů se tam skrývá opravdu hodně.

Kdo vymyslel samotný název Cémur Šámur, což je obráceně Rum a šrumec?
Myslím, že to byl Petr Cejnar, Libor Dušek a Ondra Horák. Ale to by ti oni řekli líp a já bych nerad někomu upíral nebo zkresloval autorství. Přece jen, já v té kapele nejsem od jejího samého začátku.

Jak pro tebe bylo těžké adaptovat se na styl kapely? Přece jen byl jsi už v tu dobu zkušený kytarista, který rád kopíroval slavné světové rockové a metalové velikány, a tudíž jsi určitě chtěl do hudby kapely přinést i něco z toho.
Mně se hodně líbilo jejich první demo nebo EP a líbila se mi na tom ta žánrová svoboda i svoboda v textech. A říkal jsem si, že tohle chci dělat. To, že někdo neměl formální hudební vzdělání se všemi škatulkami, vůbec nebylo na škodu. Naopak, přicházeli s dobrými nápady a mohly vznikat věci, které by jinak nevznikly.

Jak na tvorbu kapely nahlížíš jako hudební pedagog, který naopak děti učí, aby se nějakých škatulek či postupů držely?
Snažím se v těch dětech příliš nepěstovat škatulky a žánrová klišé. U starších žáků jsem rád, když při hraní mají schopnost improvizace. Těší mne, když jsou schopni udělat něco svého. Máme například předmět, ve kterém učím elektronickou hudbu, a na co tam někdy přijdou, to docela koukám.

Takže tu vyrůstá nadějné vrchlabské hudební podhoubí, které bude pokračovat ve stopách, které jsi tu ty a další prošlapávali.
To doufám.

S tvým jménem je spojen i Projekt Oldfield. Jak ses k tomu dostal?
V prváku na gymplu jsem jezdil na Rýchory na Letní školu ochránců přírody. Místní kuchař měl na VHS kazetě záznam koncertu Tubular Bells 2. A když jsem ten koncert poprvé slyšel, říkal jsem si, že tohle bych chtěl někdy hrát. Uběhlo hodně let, bylo tuším září a před námi plány na vánoční koncert ZUŠ. S Vlastíkem Bucharem jsme přemýšleli, co by se dalo nacvičit, a tak jsme si řekli, že bychom mohli zkusit skladbu Sentinel z alba Tubular Bells 2. Samozřejmě že to bylo v pokročilou večerní dobu, kdy člověk v hospodě zakládá kapely a vymýšlí ty nejlepší projekty (smích). Jenže tentokrát to vyšlo. Výhodou je, že když se zapojí pár učitelů, kteří zvládnou těžší party, a několik nadaných studentů, lze i takovou skladbu zahrát živě. V některých partech hrají třeba i dvanáctiletí žáci. Zdokonalují se a později mohou přejít i na složitější věci. Za dva roky budeme mít výročí deset let tohoto projektu. Při té příležitosti zahrajeme celé album Tubular Bells 2.

Co se ti na Oldfieldově hudbě líbí? Jsou to melodické písně s chytlavým ženským hlasem, nebo melodie inspirované keltskou hudbou?
Já jsem jako první album slyšel zmiňované Tubular Bells 2 a tou deskou mě Oldfield zaujal během několika minut. Je to dynamický, orchestrální, jsou tam lesy kytar. Nádherné melodie zahrané úžasným kytarovým tónem, který umí jen Mike. Pak jsem slyšel další Oldfieldovy desky The Songs of Distant Earth a Voyager, což jsou všechno nádherná instrumentální alba. Tenkrát mne jeho komerčněji laděné písničky moc nebavily. V té době jsem poslouchal hlavně metal, a to člověk zrovna netráví čas s Moonlight Shadow. Ale postupem času jsem si začal vážit lidí, kteří umí udělat dobrý popový či poprockový hit. V ten okamžik jsem Oldfielda začal vnímat i jako skladatele písniček.

Ale zpět k tvému působení na hudební škole. Ty tam jsi tedy pedagog na plný úvazek?
Ano, přesně tak.

Co to obnáší? Kolik hodin denně strávíš výukou?
V hudební škole máme přímou a nepřímou vyučovací povinnost. Přímá vyučovací povinnost je 24 hodin týdně a zbytek jsou přípravy, aranžování, papírování a tak dále. Když se například nacvičuje s Projektem Oldfield, je to na celý den.

Kolik máš žáků?
Žáků mám 17 na individuální výuku kytary, v Projektu Oldfield mám dalších dvacet a pár žáků chodí na elektronickou hudbu.

Jsou zdejší děti nadané, nebo je to průměr?
Řekl bych, že tu je spoustu nadaných žáků. A dokazuje to, že se dostávají na konzervatoře a hrají v různých kapelách.


Kolik umíš zahrát skladeb z hlavy, aniž by ses podíval do not?
Ke stovce to bude určitě.

Vedle všech tvých aktivit a projektů nesmíme zapomenout i na kapelu Flendrs. Jak to s nimi vypadá?
Flendrs se proměnili na Flangers. Rozhodli jsme se už nehrát autorské písničky. V aktuálním repertoáru jsou naši oblíbenci jako Alice Cooper, David Bowie, Dick Dale. Na poslední zkoušce jsme zkoušeli Billyho Idola.

Dokážeš si představit, že by sis nevzal kytaru do ruky na celý den, týden, měsíc či půl roku?
Půl roku určitě ne. Nicméně někdy je týden bez nástroje prospěšný. Třeba vynikající španělský kytarista Paco de Lucia si dával každý rok od kytary měsíční pauzu.

Kde čerpáš inspiraci pro svoje skládání? Chodíš venku a zapisuješ si nápady nebo zvuky, které zaslechneš?
Velkou inspirací jsou pro mě kapely a skladatelé, které mám rád. Ale je pravda, že například skladbu Jeseň jsem z velké části složil během toulek v Krkonoších. Měl jsem s sebou diktafon, a když mě něco napadlo, hned jsem si to nazpíval a doma pak přepsal do not. Protože kdybych to skládal jen čistě od kytary, byl bych až moc svázaný jedním nástrojem. V přírodě přicházejí nečekané nápady. A každý muzikant má svoji múzu. Ale třeba v projektu AVARP je vše úplně jinak.

O čem je AVARP? I to je tvůj projekt?
Ano. AVARP je převážně elektronický projekt. V AVARPu používáme ve velké míře analogové syntezátory, každý nástroj je sám o sobě inspirací. Někdy si dokonce začne syntezátor žít vlastním životem a začne vytvářet vlastní zvuky a sequence.

Když sbíráš podněty pro svoje skladby, jak přísný k sobě jsi? Jinými slovy, jak velká část surového a venku posbíraného materiálu vydrží i doma po prvním či druhém přehrání?
Zhruba 90 procent věcí smažu. Například teď už šestým rokem připravuji pokračování projektu AVARP a mám udělaných 50 různých skladeb, a z těch padesáti do užšího výběru prošlo pět.

V rozhovoru jsme několikrát zmínili tvého bratra Jakuba, který se také významně prosadil v hudební branži. Jak moc sleduješ jeho činnost a projekty? Inspirujete se vzájemně?
Největší inspirací a pomocí pro mě byl během nahrávání projektu AVARP, kde mi pomáhal oživit rytmickou stránku skladeb. Chodím pravidelně na jeho kapelu Muff.

On přece hrál i s Anetou Langerovou. Co jsi tomu říkal?
Myslím, že tato spolupráce bráchovi přinesla spoustu dalších nabídek ve studiu i na pódiu. Viděl jsem asi tři jejich společné koncerty, a byl to příjemný zážitek.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek a archiv Aleše Vejnara