Život ostatních nám není lhostejný, říká Pavla Jordánková

Co tě přivedlo na nápad šít roušky?
Ani nevím, co ten nápad spustilo. Sledovala jsem dění v Číně, pak jsem zhlédla několik videí od Čechů žijících v Itálii, a když na Slovensku zavřeli kadeřnictví, došlo mi, že brzy dopadneme jako Itálie. Druhý den zavřeli kadeřnictví i u nás, a já tak nemohla jít do práce. Pak přišla celostátní karanténa. Ušila jsem několik roušek pro nás a pak oslovila Petru Svobodovou, se kterou pořádáme ve Vrchlabí kurzy šití, a také holky, které kurzy prošly. Trochu jsem měla obavy, že o roušky nebude zájem, ale jsem překvapená, kolik lidí mi píše o roušku nejen pro sebe, ale i pro své rodiče a prarodiče.

Jak obtížné bylo dostat se k potřebnému materiálu?
Mám doma své zásoby a zásoby po mamince. Měla jsem jen málo šikmého proužku a žádný tkaloun. Ale díky Facebooku a solidaritě ostatních mi lidé nosí tolik materiálu, že nestíháme šít. Jsem z toho dojatá.

Pro koho jsi roušky vyráběla a vyrábíš a kolik jich přibližně bylo?
Nejprve jsem se spojila s Mateřským centrem Rodinka, které rozváží obědy a nákupy důchodcům a nemocným. Pak jsem se spojila s Diakonií Vrchlabí. Diakonie mi zajistila celou roli látky a domluvili jsme se, že Mateřskému centru Rodinka hotové roušky předá. Diakonie zásobuje víc jak deset jiných organizací, které zajišťují péči nemocným lidem a seniorům včetně pečovatelského domu Vrchlabí. Ušila jsem pár roušek do optiky a na gynekologii. Teď se chystám i pro ostatní, ať má každý svou roušku. Dostala jsem poptávku od různých firem včetně 500 kusů pro Argo Hytos a já vůbec netuším, zda tolik roušek zvládneme ušít. Průměrně ušiji 150 roušek za den. Jinak všechny roušky šijeme a rozdáváme zdarma. To považuji za samozřejmost.

Vyráběla jsi roušky sama, nebo ti s nimi někdo pomáhal?
První dny jsem šila roušky převážně sama s holkami z Diakonie, které to mají jako pracovní náplň. Postupně se k nám začala přidávat děvčata ze zmíněných šicích kurzů a pak i veřejnost. Abychom si ušetřily čas, lidé nám začali nosit už nastříhané látky. Nutné je však zmínit i třeba paní Vlachovou, která mě oslovila, že má roli látky, a zaměstnankyně, které nemají co dělat a rády pro Diakonii ušijí roušky. Také ve velkém šije Jana Králová, která má se synem galanterii na Kozím plácku, a spousta dalších, o kterých ani nevím, protože nejsou na Facebooku moc vidět, ale šijí pro své široké okolí.

Jak se k tvým aktivitám stavělo tvé okolí nebo i občané města? Nabízeli ti pomoc, materiál či finance?
Jsem opravdu dojatá, jak celou situaci veřejnost vnímá. První den jsem nezahlédla nikoho s rouškou. Paní venčící pejsky si mezi sebou povídaly a shlukovaly se, jako by o nic nešlo. Až jsem si zoufala, že opravdu dopadneme jako v Itálii, kdy jsou všichni doma a ven může jít jeden s povolením na nákup. Přes noc se však situace úplně změnila. Zakrytá ústa mělo víc jak 50 procent lidí. Na Facebooku se spustila ohromná kampaň za roušky napříč republikou. Dostala jsem velké množství nabídek na látky, které mi lidé doma stříhají na čtverce, a my se tím nemusíme zdržovat. Několik hotelů udělalo inventuru skladu prostěradel a spoustu jich pro nás vyřadilo. Pan Rybníček nám daroval nitě a jehly do šicích strojů, což byl asi nejvzácnější dar. Každá jsme několik jehel zlomila a některým už docházely zásoby. Lidé nabízejí i finance, ale materiál se daří získávat zdarma, tak finance nejsou třeba. Postupně se k nám přidávají další ženy, které umí šít. Tak snad na tom budeme u nás v ČR lépe než v Itálii, ale to se dozvíme až za pár dní. Touto cestou chci poděkovat všem, kteří se snaží pomáhat a přispívají materiálem. Největší dík patří holkám, které přijdou z práce a po večerech šijí roušky pro ostatní, maminkám malých dětí, které každou volnou chvilku sedí u šicího stroje, a hlavně všem občanům Vrchlabí, že se v tak krátké době adaptovali a začali nosit roušky. Je vidět, že život ostatních nám není lhostejný.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Aleš Jordánek