Život je důvodem oslavovat každý den, říká Hannah Vuozzo

Byla to tvoje první cesta do ciziny, první zkušenost, nebo už jsi někdy byla v Evropě?
Než jsem přijela do Vrchlabí, tak jsem studovala jeden semestr v Sorrentu v Itálii.

Proč Vrchlabí? Pověz nám, jak jsi se sem dostala?
Před třemi lety jsem potkala v Itálii Američana. Setkali jsme se jen jednou a o rok později mi napsal SMS, ve které stálo: „Nechtěla bys učit angličtinu v České republice?“ Jeho přítelkyně tu byla přede mnou, hledala za sebe náhradu a já jsem měla nastoupit místo ní. Zdálo se to jako osud. Zrovna jsem končila univerzitu a nic mi tedy nebránilo. Vždycky jsem chtěla žít v zahraničí.

Jaký byl tvůj první dojem, když jsi přijela do České republiky, do Vrchlabí? Líbilo se ti tu?
Na to nemáš dost místa, abych ti to popsala úplně. Byla jsem naprosto nadšená. Česká republika byla země, o které jsem skoro nic nevěděla, takže bylo opravdu co zažít a zkusit. Vrchlabí bylo ideální místo. Všichni se mě ptali: „Wow, proč jsi tady? V takovém malém městě – skoro na vesnici!“ No… a já pocházím z vesničky s 210 obyvateli, takže pro mě nebylo Vrchlabí ani malé, ani velké. A je blízko hor, což je velké plus pro někoho, kdo má rád přírodu jako já. Vrchlabí mi nabídlo ty nejlepší české zážitky.

Přišla jsi sem, aby ses stala učitelkou angličtiny. Líbila se ti tvá nová práce? Bylo to těžké?
Tu práci jsem si zamilovala. Vždy jsem byla společenská a tohle byla perfektní shoda. Samozřejmě tu byly výzvy a já jsem za ně vděčná, protože jsem se opravdu hodně naučila. Musela jsem pracovat s lidmi všech věkových kategorií a různými povahami a povoláními. Moje schopnosti se přizpůsobit a komunikovat byly testovány každý den.

Co čeština? Začala jsi se učit česky po příjezdu, ale jaké to ze začátku bylo v cizí zemi bez toho, abys znala místní jazyk?
Oh, to byla zábava a také zkušenost, která vám přinese pokoru. I když jsem se už trošku česky naučila, uvědomila jsem si, že vztahy mezi lidmi se vytvářejí a posilují nevyřčenými slovy úplně stejně jako těmi, co vyslovíme.

Co bylo pro tebe v českém jazyce nejtěžší?
„Ř“, jednoznačně. (Dnes už je v něm Hannah přeborník, pozn. aut.)

Jaká jsou tvoje oblíbená česká slovíčka?
„Zmrzlina“, „mravenec“ a „ježišmarja“.

Máš pro nás nějakou vtipnou historku?
Jednou večer jsem byla venku s přáteli, kteří mě poprosili, ať jim řeknu něco česky. Po dvou měsících strávených v České republice jsem se cítila velmi jistě ohledně mé první věty a řekla jsem: „Já jsem nová holka náměstí.“ A všichni se hned smáli. Mělo to být: „Já jsem nová holka ve městě.“

Musela jsi pro nás zjednodušovat svoji angličtinu?
Ano, musela jsem svou angličtinu malinko poupravit. Například, když jsem pochopila, jaké výrazy jsou podobné českým výrazům, tak jsem je pak používala častěji. Obvykle jsem mluvila přirozeně, ale naučila jsem se přeformulovávat věty, když to bylo potřeba.

Máš nějaký vzkaz nebo radu pro ty, co se učí anglicky – pro tvé bývalé studenty třeba?
Trust yourself and be confident in your English! – Věřte si a buďte sebevědomí ohledně své angličtiny.

Strávila jsi tu dva roky. Změnil se za tu dobu nějak tvůj pohled na Českou republiku?
Před dvěma lety jsem nevěděla o České republice skoro nic, ani jsem netušila, jakým jazykem se tu mluví. Když jsem žádala o vízum na českém konzulátu v New York City, měli tam brožury a letáčky, kde bylo „Czech Republic: The Land of Stories – Česká republika: Země příběhů.“ Pro mě, jako pro spisovatele, ideální místo. Předtím, než jsem do Vrchlabí přijela, jsem přemýšlela, co to vlastně znamenalo. Když jsem tu pak žila, tak jsem pochopila – poznala jsem se mnoho příběhů z české historie a kultury – od Krakonoše k Ježíškovi. Co bylo ale nejvíc neobyčejné, že jsem si tu mohla žít svůj vlastní příběh.

Jaká místa tě zaujala? Jak bys třeba srovnala Vrchlabí a jiná města v České republice?
Každé místo v České republice je unikátní. To také dělá vaši zemi tak krásnou. Měla jsem ráda i velká města i vesnice. Strávila jsem mnoho víkendů v Praze, abych občas trošku změnila prostředí a také abych poznala nové lidi. Nejčastěji jsem chodila hodiny po ulicích – zkoumala a objevovala zákoutí, která jsem ještě neznala. Ve městě, které je tak starodávné, se vždy našlo něco nového. Hodně času jsem také strávila ve Špindlerově Mlýně, který je uprostřed přírody centrem sportu v už tak sportovně založené zemi. Dál jsem tu také měla hodně zážitků z koncertů. Od Pivních slavností ve Vrchlabí po show v Praze a Liberci. Ta atmosféra mě dostala. S mou nejlepší kamarádkou jsme protančily několik nezapomenutelných večerů. Jedna z mých oblíbených vzpomínek z České republiky je na sáňkování z Moravské boudy s kamarádem Ondřejem. Jako malá jsem chodívala sáňkovat na malé kopečky, ale nikdy ne na hory – což bylo asi možné odhadnout, protože řízení mi moc nešlo. Smála jsem se pokaždé, když jsem nadskočila na muldě sněhu, přelétávala jsem jednu za druhou. Ještě jednu věc o Krkonoších chci zmínit. Je to ten typ hor, kde se nikdy necítím ztracená, i když nikde není žádná vesnice na kilometry daleko. Je to asi klišé, ale Krkonoše mají zvláštní kouzlo a zdá se, že vždy říkají: „Jsi tu vítána.“

Máš opravdu ráda dlouhé procházky a vím, že jsi chodila hodně často. Jaké místo ve Vrchlabí nebo v okolí je tvé oblíbené?
Miluju doslova každé místo ve Vrchlabí i kolem Vrchlabí – oblíbené na procházky jsou určitě Jankův kopec, Sovinec a Zadní Žalý.

Původně jsi tu měla být rok, rozhodla jsi se zůstat déle. Proč?
Odpověď je jednoduchá: Proč ne? Nebyla jsem připravená odjet a ani jsem nemusela. Důležitým bodem v rozhodování byli také lidé, se kterými jsem chtěla strávit více času.

Tento rok jsi domů odjela trošku dřív kvůli současné situaci. Vrátíš se za námi ještě?
Samozřejmě. Moc ráda se vrátím, ale pokud náhodou nebudu mít tu šanci, budu šťastná, že jsem měla možnost Vrchlabí vůbec poznat.

Co ti bude nejvíc chybět?
Budou mi chybět lidé, samozřejmě. Miluji cestování a prostě život, když ho můžu sdílet. Přišla jsem do Vrchlabí s apetitem po dobrodružství a lidé tady jej nakrmili ve všech ohledech. Dali mi nezapomenutelné zážitky od procházek Krkonošemi až po moji první návštěvu sauny.

Máš nějaké plány do budoucna, o které by ses s námi mohla podělit?
Doufejme, že na podzim pojedu do Skotska na rok na magisterské studium (když to tedy situace dovolí). Pokud jsem se díky pobytu v cizině něco naučila, tak žít okamžikem nehledě na to, kde jste. Teď jsem vděčná, že mohu být doma se svou rodinou.

Jsi velmi pozitivní a vždy kolem sebe šíříš dobrou náladu. Co tě motivuje, co je podle tebe klíč ke štěstí?
Wow, teď jdeme na hluboké myšlenky. Mám ráda oslavy a život je důvodem oslavovat každý den. Mým klíčem ke štěstí je rovnováha. Snažím se žít v přítomnosti, vyjadřovat lásku a vděk a také krmit svého ducha, ne své ego.

Jedna extra otázka: Co říkáš na „Americký týden“ v Lidlu? Můžeme si koupit to, co se opravdu v USA konzumuje, nebo jde jen o stereotypický pohled Evropanů na Ameriku?
Je pravda, že hodně Američanů jí burákové máslo, popcorn, brownies a marshmallow. Samozřejmě každá domácnost je jiná, obzvlášť v USA, kde se mísí tolik různých kultur. Upřímně, když přemýšlím nad americkým jídlem, tak mě spíše napadají jablka z New Yorku, pomeranče z Floridy, víno z Kalifornie, brambory z Idaho, arašídy z Alabamy, chilli papričky z Nového Mexika a javorový sirup z Vermontu.

Řekneš nám prosím závěrem ještě něco česky? Vzkaz pro Vrchlabáky. Nebudu to nijak upravovat.
Jsem tak šťastná, že jsem měla šanci odletět do České republiky. To bylo jednou z nejlepší rozhodnutí v mém životě. Děkuji za všechno, Česká republiko!

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Hannah Vuozzo