Neděle

18. dubna 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Klub EDDA je zatím jen pro mladší děti, říká jeho zakladatelka Ivana Hrubá

10. 12. 2020

page.Name
Začátkem školního roku vznikl ve Vrchlabí na Krkonošské ulici v domě čp. 21 dětský klub pro děti z prvního stupně základní školy s trochu záhadným názvem EDDA. Do zákulisí klubu nám pomohla nahlédnout zakladatelka klubu Ivana Hrubá.

Co vlastně znamená EDDA?
EDDA znamená islandsky prababička. Je to také zkratka čtyř slov, znamená to Edukace, Didaktika, Dialog a Alternativa. Původní název byl ale jiný, zněl Reptilia, což znamená plazi. Vybrali jsme si to, protože jsme věděli, že se budeme starat o děti. A děti se hemží a jsou rychlé jako plazi, proto Reptilia. Když jsme však sdružení roku 2013 obnovovali, změnili jsme název na EDDA. Trochu to také mělo souvislost se jménem našeho psa, který se jmenoval Eda.

Provozujete klub ve Vrchlabí. K čemu má klub hlavně sloužit? Pro koho je určen?
Já jsem chtěla, aby vzniklo nějaké bezpečné místo nebo prostor, pro děti a dospívající, aby měli kam chodit a kde trávit svůj volný čas. Chtěla jsem také, aby ten prostor byl zdarma a byl otevřen každému. Klub by měl sloužit všem, kteří ho chtějí využívat nehledě na to, jestli jsou ty děti bohaté či chudé nebo jaké mají zájmy. Zatím se nám podařilo sehnat peníze jen pro omezenou věkovou kategorii, třeťáky, čtvrťáky a páťáky. Ale já bych do budoucna chtěla, aby to bylo pro všechny minimálně do osmnácti let.

Na co se děti v klubu mohou těšit? Co klub návštěvníkům nabízí?
Nedávno jsme se o tom zrovna bavili s mým manželem a ten mi říkal, že je klub málo vybavený. Vysvětlovala jsem mu, že nejde o to, aby byl nějak extrémně vybaven. Zatím tu máme sportovní vybavení jako ping pong, badminton, boxovací pytel, nějaké prolézačky, houpačky... Uvnitř jsou sady her, věci na kreslení a malování nebo hudební nástroje. V klubu bude i technika, koupíme počítač, který bude k dispozici pro návštěvníky. Budou na něm nějaké programy, například na stříhání videí. Takže klub bude i elektronicky vybavený. Bude tam také dataprojektor a promítací plátno, aby si děti mohly videa i pouštět.

Jaký je o klub zájem? Máte hodně návštěvníků?
Jsme mile překvapeni, protože děti chodí a návštěvnost klubu se rychle zvyšuje. Asi je to díky tomu, jak si to děti mezi sebou říkají a k nám každý den přicházejí nové a nové děti, což je super. Proto jsme to dělali. Kapacita je ale bohužel omezená na 15 dětí v jeden okamžik. Klub není úplně velký, má jen dvě místnosti. Zatím je největší zájem dětí ze čtvrtých a pátých tříd.



Je ještě možnost se do klubu přihlásit?
Ano, to určitě je, protože je otevřeno denně od 12 do 6 hodin večer, takže se děti mohou bez obtíží prostřídat. Musíme však hlídat, aby nebyla přeplněná kapacita klubu.

Co by se stalo, kdyby se momentální kapacita přeplnila? Museli byste nějaké dítě nevpustit? Co byste dělali?
Tato služba je placená z Operačního programu Zaměstnanost, takže je to vlastně služba pro rodiče, ne pro děti. Když jsme domluveni s rodiči tohoto dítěte, kdy bude přicházet a odcházet, má přednostní právo před dětmi, s jejichž rodiči domluvení nejsme. Kdyby byla kapacita převýšena, požádali bychom dítě bez přednostního práva, aby přišlo třeba za hodinu. Pokud by to nebylo možné, museli bychom najít jiný způsob, jak zmenšit počet dětí. Například můžeme dítě poslat do našeho druhého klubu Oliver na Komenského ulici, který má menší kapacitu a funguje při partnerské organizaci DDM Pelíšek.

Jak a kdy klub vznikl? Kdy vás napadlo, že byste mohla udělat něco podobného?
Už když jsem se stěhovala do Vrchlabí, tak jsem chtěla, aby tu klub vznikl. Bohužel se mi to nepodařilo. Když moje děti rostly, říkala jsem si čím dál víc, že je to tu potřeba. Moje první práce byla v Chrudimi, pracovala jsem v nízkoprahovém klubu obce. Ten byl otevřen pro všechny děti od základní školy do 26 let a mně přišlo, že by ta služba měla být v každém městě. Takové místo, kam mohou děti a mládež přijít a ohřát se a nic za to nemusí platit, by mělo mít každé město. Tato myšlenka ve mně byla dlouhodobě. O dotaci na klub jsem požádala roku 2019 díky výzvě na Prorodinné aktivity MAS Krkonoše.

Jak dlouho trvalo vaši myšlenku zrealizovat? S jakými potížemi jste se potýkala?
To je zajímavá otázka. Nejhorší na realizaci takové myšlenky je sehnat někoho, kdo bude platit provoz. Prostory jsme našli relativně rychle, protože jsme věděli od pana faráře Hraby, že prostory husitské fary jsou nám k dispozici. Já jsem ale měla větší myšlenku, chtěla jsem větší klub. Uvažovala jsem o tom, že by klub mohl být v „Konírně“, ale zpětně si říkám, že tam není zahrada a že by to byla nevýhoda. Ale hlavně by to byl obrovský dům, o který je třeba se starat. Aby klub fungoval, aby se v něm mohlo svítit a topit a aby se měl o děti kdo starat, musí mít člověk peníze. To byla asi největší překážka.

Když jste zakládala svůj první klub, existovalo někde už něco podobného? Měla jste nějakou inspiraci?
První klub pod Eddou vznikl v Chrudimi roku 2015/16, když začínalo nové programovací období. V tuto dobu začalo Ministerstvo práce a sociálních věcí vypisovat výzvy na podobné kluby k podpoře zaměstnanosti. Problém u našeho prvního klubu byl, že žil z dotace, fungoval nějaké tři roky. Poté jsme už dotaci nezískali a klub zanikl, ale stalo se z něj komunitní centrum. Podobné kluby ve Vrchlabí už existovaly s podporou Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání. Takový klub měl Oliver ve svých budovách, ještě než jsem žádost o dotaci podala, druhý byl v DDM blízko náměstí Míru. Ale tyto kluby využívaly hlavně děti, které chodily do DDM. Chtěla jsem, aby takový klub byl pro všechny děti neboli aby splňoval princip tzv. nízkoprahovosti či dostupnosti. Inspirovala jsem se v Německu, kde takové kluby jsou běžné, stejně tak jako terénní práce s mládeží. Dovedu si představit, že svůj miniklub může mít i Hořejší Vrchlabí, Harta či Liščák.



Klub je financován z peněz Evropské unie. Jak se k tomuto projektu stavělo město? Bylo ochotné ke spolupráci?
Město tuhle myšlenku podporuje, rozhodně proti ní nevystupuje. Určitě je super, že to město vnímá také jako důležité. Ale bohužel to zatím není na takové úrovni, že by město řeklo, že projekt bude spolufinancovat. Na druhou stranu místostarostové i odbory, kterých se to týká, říkají, že je to potřeba, a jsou rádi, že kluby fungují. Důležité je, aby si takové činnosti financovali lidé z komunity, tedy aby byl provoz klubu pro děti a mládež nezávislý na financování z obecních, národních či evropských zdrojů.

Setkala jste se s nějakou kritikou nebo špatnou zpětnou vazbou od návštěvníků či kohokoli jiného?
Tady ve Vrchlabí zatím ne, ale stát se to může. Ani my, ani tahle služba nejsme dokonalí.

Funguje klub tak, jak byste chtěla? Je něco, co byste chtěla vylepšit?
Nefunguje to tak, jak bych chtěla, protože jsem chtěla, aby to bylo i pro starší děti. Děti ze čtyřky, z pětky už nechodí do družiny, pohybují se po ulici. To je samozřejmě super, že jsou venku, ale když přijde trochu větší zima, děti zalezou do obchoďáků, jezdí po jezdících schodech nebo je napadají jiné lumpárny. Podobné kluby jsou potřeba i pro druhý stupeň, když už se starší děti tedy nepotulují po ulici, tak si doma lehnou k počítači nebo mobilu. Já jsem přesvědčená o tom, že je i pro ta starší děcka potřeba místo, které by mohli navštěvovat. Mrzí mě, že teď nemáme peníze na to, aby tahle služba byla i pro starší děti.

Mimo jiné se věnujete programu Erasmus. Nepřemýšlela jste o založení informační kanceláře Erasmu ve Vrchlabí?
Pro starší děti tady plánuji zřídit alespoň pobočku Eurodesku, která není ničím limitovaná. Jde o místo, kde se bavíme o tom, kam by děti mohly vyjet na nějakou zahraniční stáž nebo dobrovolnickou zkušenost. To je ale už pro starší děcka, nejenom pro děti 13+, ale i pro 15leté a výš. Pobočka Eurodesku má taky informovat o tom, co je to Erasmus, kdo ho může používat nebo co je to Evropský sbor solidarity. Tohle všechno je důvod, proč to dělám, chtěla bych, aby to tady fungovalo. Pokud proběhne certifikační návštěva z Domu zahraniční spolupráce hladce, tak už tady v průběhu letošního roku pobočka Eurodesku bude.

Bio box
Ivana Hrubá
Narodila se ve Vrchlabí v roce 1980. Vystudovala vrchlabské gymnázium a poté FF UK v Praze (sociální práce a sociální politika) a PedF UHK (sociální pedagogika). Je matkou tří synů, lektorkou P.E.T. – Výchovy bez poražených a také dobrovolnou hasičkou. Ráda rozjíždí, organizuje a vymýšlí nové projekty. Jak sama říká, užívá si cesty bez cíle a volný čas „teď a tady“.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Kašpar