Úterý

1. prosince 2020

Nyní

-3°

Zítra

Svátek má

Nesmíte se koukat dozadu, ale jít dopředu, říká Vladimír Márinka

15. 8. 2020

page.Name
V každém městě či vesnici žije alespoň jeden člověk, jehož život je natolik svérázný, neuchopitelný a barvitý, že ho znají snad všichni. Ve Vrchlabí je takovým člověkem Vladimír Márinka, kterému nikdo neřekne jinak než Mário. Příběhy o něm se povídají už po generace, a to i stovky kilometrů daleko od Krkonoš. Při setkání s námi jedno jeho vyprávění střídalo druhé a v autentické syrovosti před námi ožily historky o jeho životních eskapádách z posledního půlstoletí.

Asi nebude nijak přehnané, když řekneme, že tě zná takřka celé Vrchlabí. Ať už jako svérázného chlapíka s barvitou či kontroverzní minulostí, nebo jakousi místní legendu opředenou mnoha zkazkami a příběhy. Co si o tomto označení myslíš a jak ho vnímáš?
Co na to mám odpovědět? Vím, že některý lidi říkají, že jsem legenda. Když potkám školku, tak malý děti na mě pokřikují „ahoj, pane Márinka“. Působí na to na mě kladně.

Kolik ti je vůbec let?
71.

Co momentálně děláš?
Nedělám nic, jsem v důchodě.

Jaký to je být v důchodě?
No krásný, co vám budu povídat. Užívám si.

Jak vypadá tvůj běžný den?
Lítám po všech čertech, mám plno dětí. Některý za mnou přijedou.

Takže jsi takový hodný dědeček, který chodí s vnoučky na zmrzlinu?
Kdepak. Ještě by chytly nějakej chrapot a bylo by to na mě (smích).

Ty už jsi ve Vrchlabí takový pamětník. Jak hodnotíš změny, kterými město prošlo za posledních třicet let?
Vrchlabí roste do krásy a je čím dál krásnější. S tím, jak to tu vypadalo kdysi, to je srovnání nebe a dudy. Koukal jsem na starý film Vánice o tom pošťákovi, co se točil i tady u nás. Tehdy bylo Vrchlabí šedivý a špinavý. Na tom filmu jsme spolupracovali, když jsme házeli sníh proti vrtulím a dělali tu vánici.

Když už jsme u filmů točených ve Vrchlabí, tak jsme se dočetli, že jsi účinkoval i jako komparsista, když tady na Střelnici Miloš Forman točil film „Hoří, má panenko“.
To byla nádhera, to bylo peněz.



Popiš nám, jak to tehdy vypadalo.
Nevím, jestli jsme tehdy dostávali 28 nebo 30 korun za den. Pivo bylo grátis. A když jsem byl v záběru, tak jsem si za tu gáži mohl koupit dvousedadlovýho pionýra. V záběru jsem byl nakonec asi třikrát. Tancovali jsme tam, nebo jsem se válel pod stolem. Domů jsem si tehdy ještě přitáhl takovýho slona, mám ho doma doposud.

Jak dlouho probíhalo natáčení filmu?
Byly to zhruba dva měsíce. Potom tam v Hořejším Vrchlabí podpálili Rálišovu chalupu. Filmaři to tehdy koupili snad za 15 tisíc. Museli to pořádně počvachtat benzinem, protože to nechtělo chytnout. Při tom filmu se tehdy zažilo srandy habaděj.

Ve Vrchlabí se snad již po celé generace vypráví historka, jak jsi v zámeckém parku vypustil ptáky z klece. Jak to tehdy bylo?
To bylo v roce 1977. Šel jsem z Kotle (někdejší hotel Krakonoš, pozn. aut.) a jdu v parku okolo ptačí klece. Tam se vychčiju a ono to tam začalo řvát, ať je pustím ven.

Ptáci na tebe řvali, ať je pustíš ven?
No jasně. Pro mě to byla maličkost otevřít zámek. Hnedka mně to vlítlo do ksichtu a bylo to venku. Tak jsem se tam posadil vedle voliéry a začal chrápat. A šel kolem četník Eda Tichý a povídá: „Copak tady děláte?“ Tak jsem mu to řekl a že čekám, až se vrátěj. „Tak pojďte s námi,“ povídá četník. Nechali mě na esenbárně vychrápat a druhej den bylo vyšetřování. „Kde jste byl?“ Říkám, že v Kotli. „Co jste dělal u ptačí klece?“ Říkám, že jdu kolem a slyším, jak ty ptáci řvou: „Márinko, pusť nás.“ Esenbáci na to hned: „To vám poradili vaši kumpáni?“ Říkám jim, že ne, že to říkali havrani. Že jsem měl třináct let doma kafku a učil jsem se ptačí řeč. Hned se šli za roh vyšklebit. A když se vrátili, tak povídají: „Co vám havrani slíbili“? Prej že si chtěj jen protáhnout brka a hned se zase vrátěj. A vy jste mě mezitím sebrali. Zase bylo šklebení.

Jak pokračovalo vyšetřování?
Přišel za mnou psychiatr a položil naproti mně kámen a cihlu. Říká: „Rozeznáte to?“ Říkám, že to je šutr a cihla. Tak hned do stroje datlovali „vysoce inteligentní, zodpovídá za svoji trestnou činnost“. „Jakou trestnou činnost?“ ptám se. Pokud jde o havrany, to já chytnu nový. „A kde je chytnete?“ Říkám, že Franta Novotný má takové vysoké ohrádky a tam se havrani slétávají, tak něco vybereme. Tak jsme je i chytli a spisovatelka Marie Kubátová pak napsala knížku „Rozhovor s kamenem“ a v tý knížce jsem se dočetl, že jsem dostal pokutu čtyři stovky pod podmínkou, že ty ptáky chytnu. A že jsem si lehl na lavičku a poslouchal jsem, kolik mi kukačka odkuká v nápravným zařízení za tento čin.

Historka s vypuštěnými havrany není jediná, která se k tobě váže. Jiná hovoří o tom, že když jsi byl ve vězení, tak jsi četl ve vězení dopisy svým spoluvězňům.
Jo, to souhlasí. Jednou za mnou přišel jeden cigán a říká, že mu přišel dopis a že neví, co s ním má dělat. Že mu ho mám přečíst. A já na to: „Ty neumíš číst“? Tak jsme šli za roh, aby nás neslyšeli ostatní, a on mi strčil do uší prsty. Celej dopis jsem mu přečetl a on u toho brečel. „Krásný, že? Můžeš jí odepsat?“ A já na to, že jsem nic neslyšel a nevím, o čem to bylo (smích).


Prý jsi během výkonu trestu vyráběl i falešný zub z propisky.
Měl jsem takovou čínskou tužku, která měla ohnutej zobáček a špatně to psalo. Tak jsem to odšrouboval a tam byla taková chromová trubička. A zase nějakej jeden cigán na mě koukal a říká: „Co to je?“ A já mu na to odpověděl, že je to stříbro, ale ať to nikomu neříká. Za chvilku přiběhl, za kolik mu to prodám. Dej mi kilo a je to tvoje. Co s tou trubičkou budeš dělat? A on na to, že prý má kamaráda a to je zubař. On měl takový jemný zoubky a ten zubař mu tam ty trubičky narval, ustřihl nějakýma nůžkama a pak to ohnul. A cigán teď chodil, že má stříbrný zub. A když ho potom propustili, tak mu to vypadlo i se zubem.

Řada tvých historek se odehrává ve vězení. Za co ses dostal do křížku ze zákonem, a tudíž do basy?
Dělal jsem v ČSAD a tehdy mi chlapi nějak řekli, že peníze budou v sobotu nebo snad až další týden. Mně se tehdy nechtělo čekat, tak jsem si v pátek pro ně došel a sebral jsem celou pokladnu. Bylo to klasifikovaný jako rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Za to jsem seděl čtyři roky v base v Plzni na Borech.

Zpět k tvým příběhům. Prý jsi fungoval i jako hlídač ovcí.
No jasně. Přišel jsem do Pivovarský a tam jistý Fero Bednár povídá: „Čoveče, jdu do kriminálu.“ To tě mám jít jako vyprovodit? „Potřebuji pohlídat dvě ovečky.“ No klidně, ke mně si můžeš dát i krávu. Já mám velký palouk nad Teslou, zahradu 4 x 5 metrů. Nicméně tehdy jsme měli v lomu u Herlíkovic akci, soudek od rána. Večer před tím jsem přivezl berana, kterýho jsme měli domluvenýho od jiného chovatele. Tak jsme to tam osmahli a kluci říkali, že je škoda, že nemáme ještě jednoho. A já na to, že mám nějaký dvě ovce v Dolním Dvoře. Ostatní na to, že prý jdeme na ně. Skočili jsme do embéčka s řezníkem Frantou Novotným a jeli jsme pro ně. Ovce tam byly, ale po střihu. Pro sebe si říkám, to nevadí, vždyť je to na rožeň. Tak jsme je dovezli zpátky a snědli. No ale Fero přišel za tři měsíce a ptal se, kdy mu vrátím ovečky. Tak mu říkám, že je to špatný, že se snědly. Tak se to řešilo u soudu. Tam se mě ptali, jestli jsem je snědl, a já na to, že jsme je kolektivně snědli. Udělal jsem kolektivní odhad a poradili jsme se, kolik ty ovce stojí. Tak jsem poslal Ferovi za ovečky tisíc korun. Soudce v Trutnově na to, že pokud je to zaplaceno, tak je to z jeho pohledu vyřízeno a ať oba vypadneme.

Teď z jiného soudu. Řada rodin ve Vrchlabí si tě zvala jako Mikuláše.
Jo, dělal jsem ho přes padesát roků. Když mně bylo patnáct, tak jsem si tady od faráře půjčil roucho a košili. Když jsem ho šel potom vrátit, tak u něj na faře byli četníci, že se tam prý ukrývala nějaká vysílačka. Bylo tam veliký vyšetřování. Tak jsem utekl a od té doby mi to roucho zůstalo. Loni jsem už nechodil a dost lidí bylo smutnejch. Zažili jsme toho hodně. Taky se nám stalo, že jsme popadli nějakého spratka, dali jsme ho do pytle a jeli výtahem dolů s tím, jako že jede do pekla. Kluk tam chvíli ječel, pak bylo ticho a najednou ohromný smrad. On se nám v tom pytli pokadil.

Kde jsi po celý život pracoval?
Měl jsem asi 25 zaměstnání, většinou jako řidič, bagrista nebo jeřábník. Bylo to všude možně. Tady ve Vrchlabí, ve Špindlu nebo v Praze u vodních staveb. Naposledy jsem dělal tady vedle sídla policie s tím jeřábem. Pak jsem odešel do Německa.



Prý ses živil i jako taxikář?
Když jsem se vrátil z Německa, tak jsem fungoval osm let jako taxikář. Při tý práci člověk taky zažil mnoho historek. Například naložil jsem dvě německé báby u Labutě. Jedné bylo okolo 80 a té druhé snad 90. Jel jsem s nimi k Neťukovi pro kytky a pak jsem s nimi jel na hřbitov. Na hřbitově jim otevřeli jejich rodinnou kapli a já jim říkal, že na ně počkám a jak jim to asi dlouho bude trvat? Ony mi na to řekly, že můžu jet, že ony dnes přespí u rodičů. Já koukal jak blázen. Furt mě to vrtalo hlavou, kde to je „u rodičů“, takže nejspíš nakonec zůstaly v kapli až do rána. Jinak jezdit autem mě hodně bavilo, jezdil jsem i pro automobilku z Mladý Boleslavi. Do Německa nebo do Itálie. Například do Oberhausenu 860 kilometrů tam, předal jsem tam takový dva balíčky, nějaký šroubečky či co a hned jsem zase jel zpátky.

Na co nejraději ve Vrchlabí vzpomínáš?
Na všechno. Byla spousta legrace. Tehdy jsem se například vsadil, že na prvního Máje půjdu na tribunu lidu u Labutě. Já se večer vsadil v hospodě o tři stovky. Druhý den jsem ani nevěděl, že jsem se vsadil. Ráno mně to připomněli, dal jsem si panáka na kuráž a vyrazil jsem. Prodral jsem se na tribunu a postavil jsem se vedle nějakýho Rusa, aby na mě četníci nemohli. Rusovi říkám „zdrástvuj tavaryšč“ a už to bylo moje. Přede mnou defilovali děti, milice a lidi z fabrik, všichni křičeli „ať žije první Máj“ a já jim mával nazpět a volal „nazdar“. Najednou se tam nachomejtl Štěpánek, předseda národního výboru, a vyštěkl: „Márinka, kdo ho sem vůbec pozval?“

K tobě a tvé image patří klobouk. Jak jsi na to přišel?
To je dlouho, to už asi mám třicet let. Mně se klobouk líbí. Přece nebudu nosit radiovku. Kdysi jsme si ji vzali s tím, že půjdeme do průvodu na prvního Máje. Vyjížděl jsem dole na čističce odpadních vod s tím, že budeme reprezentovat Ingstav Brno. A tam nám někdo řekl, že si musíme vyrobit nějaký plakát nebo transparent. Tak jsem si vzal polystyrén a tam jsem napsal „Ingstav zdraví první máj“. Pak jsme byli u Karla Absolonovýho naproti Rybárně, tam jsme něco vypili a najednou se na ulici udělalo místo. Haranti a milice zmizeli, a tak jsme tam vlezli. To bylo velký haló.

Ve svém vyprávění jsi zmínil hned několik starých vrchlabských hospod. Ještě mezi nimi nebyla pivnice na Radnici. Tam jsi taky chodíval?
No jasně. Často jsme tam chodili a někdy jsme tam ukončovali naše vejlety. A stalo se, že občas jsme už neměli skoro žádné peníze. Kámoš Franta pak řekl: „Na nic nehleď“ a hodil účet za sebe do radiátoru. Viděla to číšnice, strašně láteřila a hned na nás poslala výčepního. Ten oddělal radiátor a vypadla tam na ně celá fůra lístků, i dost zežloutlých a starých. Takže to tam házel kdekdo. A Franta tam jeden takto vypadlý účet vybral a říká, že „tenhle je náš, měli jsme dohromady dvě piva“.

Jak jsi svoji svéráznou životní filozofii uplatňoval při výchově svých dětí?
Já jsem se pětkrát oženil a vždycky, když se začalo ječet, tak jsem vypadl z baráku.

Kolik máš dětí?
Šest.

Jak komentovali na zdejším národním výboru tvoje časté sňatky?
To bylo takto. Já se ženil dvakrát v Lipštátě, dvakrát tady ve Vrchlabí a jednou v Jilemnici. Jsem to střídal, abych byl nenápadnej.

A ještě něco na závěr. Co bys vzkázal místním lidem? Třeba jak by měli tady žít?
Vrchlabí a všechny Vrchlabáky mám rád. Řada lidí tady nadává na Sobotku a já bych řekl, že se snaží a že mu fandím. Zkrátka žijte na plný kule, nedělejte si žádný starosti. Nesmíte se koukat dozadu, ale jít dopředu.

Petr Ticháček, Jiří Štefek
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný