Sobota

26. září 2020

Nyní

10°

Zítra

Svátek má

Malování mě baví od dětství, říká Vlasta Tvrdá

13. 9. 2020

page.Name
Život je pro malířku z Vrchlabí Vlastu Tvrdou plný pestrobarevných květin, jejichž tvary a tóny s láskou přenáší na malířské plátno. Malování je pro ni celoživotním společníkem pro volný čas. Svá díla začala vystavovat už v roce 1977 v Nové Pace a svou první samostatnou výstavu měla v roce 1986 na zámku v Sobčicích. Dále pak následovalo více než padesát společných a dvacet samostatných výstav. Obrazy paní Tvrdé putovaly do mnoha nejen českých galerií, ale i do Německa nebo velkoměst dalekého Japonska. Své místo našly v soukromých sbírkách v USA, Kanadě, Austrálii, Izraeli a mnoha evropských zemích. Nyní připravuje jubilejní výstavu k příležitosti svých 70. narozenin, která bude zahájena vernisáží 14. září v Krkonošském muzeu ve „Třech domkách“.

Co vás přivedlo k malování? Kdy jste začala malovat?
Od dětství – ve škole mě to bavilo, dost často jsem mívala výkresy na nástěnkách. Když jsme v sedmé nebo osmé třídě dostali nového kantora na výtvarku, tak zavedl úplně novou metodu, přinesl plnou náruč štětců a dával nám velké čtvrtky a chodila jsem i na výtvarné hodiny po škole. On nás naučil různé techniky. Jmenuje se Hugo Honc. Ten mi poradil, ať zkusím talentovky na grafickou školu do Prahy, takže jsem se přihlásila. Tam jsem už ve dveřích pochopila, že se nedostanu, protože všichni byli starší než já, navzájem se znali a už to zkoušeli podruhé nebo potřetí. Nevzali mě a co teď? Měla jsem možnost jít na gymnázium tady ve Vrchlabí, ale můj starší bratr studoval v Děčíně a řekl, ať to zkusím tam, že bych mohla být na intru a mohli bychom jezdit do školy spolu. Doma to nebylo úplně růžové, takže jsem byla ráda, že můžu jít pryč. Takže jsem byla na Střední škole železniční v Děčíně.

Když jste šla na průmyslovou školu, tak jste dál malovala ve svém volném čase? Zůstalo malování jen velkým koníčkem?
Ano, byl to můj velký koníček. Odmaturovala jsem v roce 1970 a hned po maturitě jsem se vrátila zpátky sem do Vrchlabí. Koupila jsem si hned olejové barvy a začala jsem malovat olejovými barvami. Což je trochu nesmysl, protože je potřeba nějaká průprava. No ale od té doby mi to zůstalo. Pak už jsem si dokupovávala různé barvy: křídy, temperky, akvarely, akryly a všechno možný. Já jsem ze začátku kopírovala a hodně jsem četla knihy o malířích a třeba jsem měla ráda Vincenta Van Gogha nebo Paula Gauguina a všechny impresionisty. Kdo mi byl nejbližší, toho obrazy jsem se snažila kopírovat a tím jsem se učila.



A který malíř vás tedy nejvíce oslovil a ovlivnil?
Jak jsem se zmínila, tak Van Gogh. Bylo to také asi i jeho pohnutým osudem. Dál třeba Henri de Toulouse-Lautrec. Impresionisti. Pak jsem také hodně četla o Petru Brandlovi a dál to byli i Renoir, Monet…

Malujete převážně přírodu – květiny a někdy krajinky. Proč? Jsou vám květiny hodně blízké?
Ze začátku jsem sama tápala. Po maturitě jsem pátrala, kde by se dalo v malířství dál vzdělávat a učit se něco nového. Objevila jsem v Nové Pace výtvarný kroužek, který vedl pan učitel Pavlovec. Jezdili jsme i ven do plenéru. Pan Pavlovec vytvářel různá zátiší, nosil i květiny. Později nás tam lektorka Káťa Krausová učila další nové techniky. Zvala i různé akademické malíře, kteří nám dávali přednášky a radili nám, kritizovali. Takto jsme se jeden od druhého společně učili. Jezdívali jsme i s rodinami třeba na týden do Českého ráje nebo na Benecko.

Tak z toho období vám zůstaly květiny, krajiny?
To ještě ne. Tenkrát jsem malovala všechno. Zkoušela jsem krajiny, chalupy, květiny, zátiší, portréty – různými technikami. Do Nové Paky jsem takto na kroužek jezdila 29 let. To bylo ještě před revolucí, když jsem zkusila dát nějaké obrazy k posouzení do „Díla“ – sdružení profesionálních akademických malířů. Oni brali jednou za čtvrt roku ke komisi i obrazy od amatérů. A já jsem se odvážila do Hradce Králové vždy odvézt tři nebo čtyři obrázky a oni mi z toho jeden či dva vzali a prodali. To pro mě byly začátky, kdy jsem se rozjížděla do galerií. Později jsem i já sama nějaké galerie sehnala, kde by mé obrazy vzali. Jeden galerista říkal: „Nemám zrovna ‚kytkaře‘ a potřeboval bych, abyste mi dodala nějaké kytky.“ Ty mi prý šly nejlépe. Takže jsem se zaměřila víc právě na květiny, od té doby mi to zůstalo.



Kterou květinu máte tedy nejraději?
To se takhle nedá říct. Samozřejmě miluji louky, kytek mám plnou terasu a zahradu. Obdivuji je, kamkoliv přijdu. Myslím, že všechny ženy mají rády květiny. Líbí se mi zvonky, kopretiny, oranžový jestřábník – ten má nádhernou barvu. Objevila jsem třeba nádhernou květinku – kuklík, ten roste většinou u potoka. Já si pak z přírody nastuduji, kolik má která kytička okvětních lístků, nebo i v jaké skupině dalších květin rostou. Pak si ale na plátně fantazíruju podle svého.

Máte ráda „jen“ krásné tvary a barvy květin, nebo pro vás mají i nějakou skrytou symboliku? Kdy třeba jedna květina znamená lásku, jiná přátelství…?
Ne. Já mám ráda hlavně pestrost, barevnost. To je myslím na mých obrazech docela vidět. Někdy až přehnaně.

Jak často teď malujete?
V poslední době každý den. Rok jsem ale třeba nemalovala, protože galerie, kde jsem měla největší odbyt, byla zavřená a pak do toho přišel koronavirus. Odpočinula jsem si, dělala jsem jiné věci. Když jsem se do toho po tom roce pustila, tak mě to hrozně bavilo. Teď chystám výstavu, baví mě to a získala jsem nový elán. Ale nemalovala jsem nikdy moc pravidelně, protože, jak já říkám: „My ženský od rodin musíme mít nejdříve navařeno, uklizeno a napečeno.“

Takže jste tvořila, až když šly děti spát?
To ne, večer nemaluji. Při umělém osvětlení se to nedá. To ty barvy vyzní úplně jinak. Maluji pouze při denním světle.

Která z vašich výstav vám nejvíce utkvěla v paměti?
Pamatuji si první výstavu tady ve Vrchlabí na zámku. To jsem byla hodně nervózní. A pak také těsně před revolucí v roce 1989 jsem měla první výstavu v Německu – to pro mě byl také šok, protože jsem byla poprvé na západě, obrazy se musely proclít… A to byly takové nejsilnější zážitky.

Teď připravujete výstavu k vašim 70. narozeninám, pozvete nás? Jak probíhají přípravy?
Ano, vernisáž výstavy bude v pondělí 14. září od 17:00 ve „Třech domkách“. Bude to taková retrospektiva. V depozitáři mám všechna svá díla nafocená a vybíráme, co bychom zařadili – bude tam od všeho něco – má starší díla, ale i nové obrazy. Pomáhá mi partner. Je mi velkou podporou. Výstava bude k vidění do listopadu.

Jste z Vrchlabí a celý život zde žijete. Co se vám tu nejvíc líbí, co na Vrchlabí máte ráda? Jak jej vnímáte jako město pro život?
Já jsem na Vrchlabí hrozně pyšná a hrdá. Zvlášť v poslední době se mi hrozně líbí a moc si to vychutnávám, když jdu kolem kostela – květinová výzdoba a vše je tak krásné a nové. Jsem na Vrchlabí pyšná a všude ho chválím.



Jaký máte náhled na mladou generaci?
Co oni všechno umí a jakou mají fantazii – klobouk dolů.

Na závěr – máte nějaké životní moto?
Žij si, jak chceš, a užívej života.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Vlasty Tvrdé