Náhody v životě neexistují, říká renesanční člověk Jiří Severýn

Potkáváme se v pondělí 15. února. O den dříve vláda na přání hejtmanů prodloužila nouzový stav, ale i omezení pohybu na Trutnovsku o další dva týdny. Jak vlastně žiješ v době, která je ohraničena těmito různými omezeními a zákazy?
Jsme s manželkou oba v důchodu, snažíme se být hodně často v přírodě. Často směřujeme nahoru za městský park anebo jak je pod Jankovým kopcem ten nový krásný vodopád. Chodíme s pejskem, který nás doma tvrdnout nenechá. S přáteli jsme v kontaktu přes sociální sítě. Jednou za týden jedeme na větší nákup.

Jistě. Ale co třeba rozměr, kdy vedle obchodů je ochromen i společenský a kulturní život?
My to respektujeme, protože je potřeba nějak to zastavit. S lidmi není teď potřeba se nějak kontaktovat a i naše divadlo jsme převedli na elektronickou podobu. Takže se dá to zvládnout.

Současná omezení tvrdě dopadají i na děti, z nichž drtivá většina nemůže chodit do škol. Jak na to nahlížíš jako pedagog?
No, je to těžký. Je to takový paradox. Předtím se dětem zakazovalo, aby pořád nekoukaly do mobilů a počítačů, a nyní se jim to naopak přikazuje. Nicméně si myslím, že pokud děti mají vnitřní motivaci, tak jim to on-line vzdělávání může pomáhat. Ale řadě dětí nepochybně chybí sociální kontakt. Děti potřebují děti kolem sebe. Lidský vývoj je kolektivním vývojem. Jako kantor na průmyslovce jsem byl vždy pro moderní způsoby učení, snažil jsem se využívat všechno, co v tu dobu bylo k dispozici, ale dnes nevím, jestli bych ty věci dobře zvládal. Ten kontakt by mi tam asi chyběl.

Školy už jsou uzavřené dlouho, a když se k tomu přičte jaro loňského roku, už to bude větší část školního roku, co jsou zavřené. Školní docházka dětí je omezena na určitý počet let a nyní tohle. Nebude dětem to, že se tak dlouho nemohly věnovat plnohodnotné výuce, chybět?
Bude jim to chybět. Zcela určitě. Člověk je společenský tvor a týmová práce tam je potřeba. Především v předávání zkušeností. Není to jen o vzdělání. To jsem si vyzkoušel sám na sobě, když jsem kdysi nastoupil do Tesly. Měl jsem sice vystudováno, ale ti staří chlapi tam měli zkušenosti. Myslím, že současné generaci žáků to bude chybět. Jistě, řadu věcí se lze naučit a našprtat, ale ta praxe se nahrazuje těžko.

Když jsi rozjížděl místní průmyslovku a působil tam jako kantor, co přesně jsi tam vyučoval?
Strojírenské technologie, pružnost a pevnost, stroje a zařízení nebo mechaniku. Paradoxní bylo, že jsem učil právě to, co jsem zrovna neměl moc rád, když jsem sám studoval na vysoké škole, kterou byla Vysoká škola strojní a textilní v Liberci. A to jsou znova ty náhody-nenáhody. Tak jsem si to musel prohloubit a teprve pak jsem pochopil, proč to do nás naši profesoři tak hučeli. Ale po změně režimu byly i předměty, které se předtím vůbec neučily, například ekologie. Nikdo to nechtěl učit, tak já jsem to vzal. Bylo mi to blízké. Příroda, astronomie, třídění odpadů.

Vedle tvé kantorské dráhy jsi pracoval i v některých místních podnicích. Je možné srovnat, co bylo lepší? Zda dráha pedagoga, nebo možnost fungovat v praxi?
Asi se to prolínalo. Začínal jsem jako konstruktér nástrojů a přípravků v Tesle. Pak jsem přešel na práci pedagoga. Bylo to především proto, abych měl více času pomáhat mé ženě s postiženou dcerou Petrou. A ze školy jsem pak odešel, protože mi to bylo nabídnuto – určitě to nebyla náhoda, abych ve školicím středisku Škodovky v Car Klubu školil rovnání a opravování karoserií. A tak mi Franta Havlíček nabídl, zda bych to tam nechtěl jít učit. Taková nabídka se neodmítá a během měsíce už přijížděli první importéři na školení karoserie Škoda Octavia. Fakt se to podařilo. Dva roky jsem školil opravy karoserií, čelních skel, nárazníků…

A nechybí ti to, že už teď neškolíš?
Ne. Cítím, že jsem ve fázi, že takhle to má být. Moje další životní heslo je „tady a teď“. A to jsem se musel naučit. Co bylo, to bylo. Něčím jsem prošel. A abych si teď stejskal, no to ne… Teď jsem v jiné, další fázi života. Baví mě zahrada, chodíme rádi ven a teď v zimě jsem už byl párkrát ve Vejsplachách si zaběžkovat.

Kromě běžek, zahrady a dalších zálib je o tobě známo, že jsi člověk s kulturní duší. Jsi členem například divadelního souboru Vlastík a i jeho režisér. Střihl sis také nějakou roli v poslední době?
Ano, bylo to právě ve hře Pan Kaplan má třídu rád, kterou jsem i režíroval. Tam jsem si střihnul roli smutného klauna společně s Honzou Schröderem. On žije na Skočce, pod Klínovkou. Honza dělal kulisáka a osvětlovače v Černém divadle Jiřího Srnce v Praze a s ním zcestoval celý svět. Právě jeho nám kdysi kamarádka Jana Erbenová přivedla jako osvětlovače. A jak to tak bývá v těch lepších divadlech, nejprve začínáte jako kulisák nebo osvětlovač a pak hrajete divadlo. Ve hře Pan Kaplan má třídu rád byla potřeba role dvojčat klaunů, kteří před Hitlerem utekli z Francie a byli na střední škole pro dospělé v New Yorku. A s Honzou jsme si střihli ta dvojčata. Jsme si i podobní jako bráchové. Moje dcera Petra milovala tuto konverzační komedii o panu Kaplanovi. Měla ji v mnoha verzích, a když jsme nevěděli co hrát, tak navrhla, jako členka Vlastíka, ať uděláme tuto hru. Sama to tehdy i vykomunikovala s autorem přepisu této hry pro divadlo ABC Miroslavem Hanušem a platilo se i něco málo peněz Dilii za autorská práva panu Leo Rostenovi do USA. Tedy jeho pozůstalým, pan Leo Rosten je již asi 70 let v divadelním nebi. Pan Hanuš nám to rád a zadarmo povolil a byl rád, že se do toho takto pouštějí i amatéři – ochotníci. Jinak bych rád řekl ještě pár slov k Vlastíku. To je spolek, kde může být režisérem prakticky každý. U nás to chodí tak, že hrajeme jednu hru, a když ji dohrajeme, tak nazkoušíme novou. V souboru to je tak, že co člověk, to osobnost.

Tomu rozumím. Ale přece jen, když říkáš, že ve Vlastíku je každý herec osobnost a že do hry vnáší svoje prvky, tak je tu ještě druhá rovina, a sice ta, že člověk v sobě nejprve musí najít něco, co ho přivede na divadelní prkna. A to asi nemá každý. Co přivedlo k divadlu tebe?
Já už jsem hrál divadlo ve školce. Na základce ve Dvoře Králové jsme také měli divadelní spolek a já si pamatuji, že jsem hrál v Babičce od Boženy Němcové Vilímka. Ale když to vezmu kolem a kolem, ona je kantořina vlastně taky divadlo. Známí herci jako Svěrák nebo Smoljak a mnozí další byli kantoři. V kantořině se také musí hodně moc improvizovat. Kantorem buďto jsi, nebo nejsi. To se nedá moc naučit. Celé to vlastně začalo Českým spolkem vlasteneckým ku zřízení pomníku Járy Cimrmana. Jeden z jeho zakládajících členů byl Ivo Farský – Farda. Říkali nám cimrmanologové. Měli jsme i odborné konference a pár akcí pro veřejnost. Právě v tom cimrmanologickém spolku jsme si řekli, že bychom mohli založit divadlo. Tak jsme založili vlastenecký divadelní spolek Vlastík. Pak se začalo hlásit i docela dost lidí, že by také chtěli s námi hrát, ale my jsme neměli dostatek her. Proto se pak dělaly i konkurzy. Úkol například byl: zahraj vychladlý radiátor od ústředního topení. Vlastník oslavil před třemi lety dvacet roků svého fungování.

Už na začátku našeho rozhovoru jsi zmínil, že nyní máte zkoušky on-line.
Ano. Teď právě zkoušíme Revizora od Gogola. Po Kaplanovi jsme nevěděli, jakou hrou bychom měli pokračovat. U nás to je i tak, že kdo přinese hru, stane se zároveň jejím režisérem. No a přišla Jitka Loudová s tím, že by měla režiséra a že by přinesl i hru. Oním režisérem je ředitel základní školy v Horní Branné pan Tibor Hájek. V době, když už jsme to měli dost pokročile nazkoušené, přišel koronavirus a Tibor dostal nápad, že bychom to mohli zkoušet přes internet a že nás naučí, jak se propojovat on-line. Nyní to tedy probíhá tak, že nám e-mailem pošle odkaz a napíše, že se například ve čtvrtek od 18 hodin bude zkoušet čtvrté dějství. A jedeme.

Kdy očekáváš, že bude premiéra?
Jako živá?

No jasně.
Až skončí koronáč. Respektive až nás pustí na jeviště. My už to budeme mít odzkoušené. Ale když by to šlo dobře, tak bychom to udělali v termínu, jak tu ve Vrchlabí vždy býval Divadelní kvásek, tedy na podzim.

Kromě divadla hojně muzicíruješ. Například v létě každou středu na Kačáku hraješ v country bandu na basu na Lážu Plážu, nyní nově KopaKabána. Jak ses k tomu dostal? Neříkej, že jsi hrál už od dětství?
Ale ono to tak je. V naší rodině se muzika udržovala, protože tatínek muzicíroval. Sestra i bratr chodili na soukromé hodiny klavíru. A já jako nejmladší neměl zbytí, protože piano bylo doma. Já už pak musel do hudebky, což mě štvalo. Ale nakonec jsem v životě poznal, že je to dobrý. V hudební škole jsem chodil tedy i na teorii, kde nás učili stupnice a všechno, co k teorii hudby patří, o čemž jsem si myslel, že to není potřeba. Takže jsem se sedm let učil na klavír a pak jsem ve Dvoře zdrhl do dechovky, byla to Dechová hudba mladých Jutařů. Líbila se mi hra na trubku a začal jsem hrát na baskřídlovku. Na vysoké škole jsem pak dostal od kamaráda kontrabas. Na kytaru jsem se naučil hrát sám, což bylo potřeba na hraní a zpívání u ohně. Na vejšce jsme pak s kamarádama založili folkovou skupinu Ladiči Liberec. Začali jsme hrát folk a všechno jsme si psali a aranžovali sami. Dostavily se i úspěchy, jednou jsme byli druzí na Severočeské portě v Ústí nad Labem. Pak jsme ji dvakrát vyhráli a jeli jsme na republikovou Portu. To se mně právě hodila hudební nauka a teorie hudby, protože když už jsme pak za naše hraní chtěli nějakou tu korunu, museli jsme mít kontrolní přehrávky. Kluci říkali, že vůbec neznají noty, a tak jsem musel na kapelnické zkoušky jít já.

A tvé hraní tady ve Vrchlabí?
Naše kapela se po škole rozpadla, protože jsme se všichni rozprchli a já tady neměl ve Vrchlabí na kontrabas kde muzicírovat. Nebyli tu lidi anebo spíš jsem je ještě neznal, ke kterým bych se mohl s basou přidat. Tak jsem ji chladnokrevně prodal a začal jsem hrát v Horalce, kde potřebovali někoho na tubu, F-bas. No a potom se našli kamarádi, se kterými jsem začal hrát na Vánoce koledy, pak na Lážu a jinde. Je to takový odpočinek uprostřed týdne, kdy si jdeme zahrát a zazpívat.

Kde na všechny svoje aktivity bereš energii?
Ještě jsem relativně mladý. Skoro 70 let ještě není tak moc, ještě to tu mám na nějakou dobu naplánovaný. Je dobrý si vždy život tak trochu nějak naplánovat na etapy a snažit se je plnit.

Někteří lidé, kteří mají za sebou barvitý život, hodně toho zažili a mnohým prošli, mají chuť a tendenci své vzpomínky a život nějak literárně zaznamenat. Nemáš takovou chuť i ty?
Už mi to spousta lidí říkalo (smích). Nevím, jestli by to moje vršení příhod o nenáhodách někoho zajímalo. Myslím, že kdo by to chtěl slyšet, má možnost se to ode mne dozvědět, ale každý máme ten svůj život jako originál a uvnitř sebe víme, jak s ním naložit. Leda že bych to teda sepsal jako pan Leo Rosten pro financování prapravnoučat (smích).

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto Jiří Štefek, archiv Jiřího Severýna