Krkonošské hospodyňky byly opravdové kouzelnice, říká Danka Šárková

Kolik již máte na svém kontě knih?
Teď vyšla moje 22. kniha.

Co bylo kdysi pro vás prvním impulsem, abyste si řekla, že chcete psát? To přece v sobě každý člověk nemá, že?
Před mnoha a mnoha lety, to jsem snad byla ještě svobodná, jsem si psala takzvaně do šuplíku. Bylo to takové moje psaní, které jsem si schovávala. Pár lidem jsem to i dávala číst. Dost často se mi třeba stávalo, že jsem se v noci vzbudila a najednou jsem napsala básničku. Ráno jsem si říkala, zdálo se mi to? Na stole byl popsaný papír. Tak jsem usoudila, že v té hlavě asi něco bude. Když jsem dělala u čínské medicíny ekonomku a sestavovala jsem časopis pro studenty, docela jsem se naučila i nakladatelskou činnost. Ale asi hlavní impuls vznikl, když jsem vzala do ruky časopis a řekla jsem si, že do něj něco napíšu. A pak do dalšího a dalšího. A sám určitě znáte, jak to chodí. Dostanete nějaké tematické zadání a rozsah. Musela jsem dodržet stavbu příběhu a tak dále. A na tom jsem se moc naučila. Nakonec jsem zkusila napsat první knížku. Ale to byl opravdu pokus–omyl, bylo to napsané dost intuitivně.

Snad každý redaktor ve svých začátcích čelí ze strany redakcí či nakladatelů různým překážkám, odmítnutím, vracením textů k dopracování a tak dále. Jak tomu bylo u vás?
Moje začátky se datují někam do let 2003 až 2005. V tu dobu byl internet a internetová média ještě v plenkách. Tudíž bylo hodně tištěných titulů a na druhou stranu méně lidí, kteří chtěli psát. Fakt jiná doba, nebyly blogy a tak dále. Naopak v redakcích byli rádi, že jim někdo za pár stovek napsal článek. Horší už potom bylo, když jsem redaktorce poslala vystavěný příběh a ona mi poslední kapitolu nebo odstavec usekla, protože se jí tom tam nevešlo. Z některých redakcí to posílali ke zkrácení, z jiných však ne a podle toho to vypadalo. A když jsem dávala na trh první knížku, tak jsem si založila vlastní nakladatelství, i když by si ji asi někdo vzal.

O čem byla vaše první kniha?
Byla o domácím násilí a jmenovala se Nezlomená osudem.

Uvedla jste, že máte na svém kontě 22 knih, což už je docela velké množství. Kde čerpáte pro svoje knihy inspiraci a nakolik do nich vstupují autobiografické rysy či příběhy z vašeho okolí? Anebo je to všechno čistě umělecká licence?
Umělecká licence? Tak takový science fiction určitě nepíšu (smích).

Počkejte, já jsem tím myslel, že si příběh úplně celý vymyslíte…
Určitě, já vám rozumím. Podívejte, mně jdou do hlavy stále nějaké nápady a hodně mě naučily redakce, kde jsem neustále musela něco vymýšlet. Nicméně abych to upřesnila. Knížky, které píšu, nejsou asi z 80 procent autobiografické. Poslední knížka Můj přítel deníček a sklenička – přiznám se – je hodně autobiografická, byť hodně pozměněná. Stejně tak knížka Horalka. Ale ostatní knížky jsou vymyšlené, stejně jako jejich dějová linka. Ale jsou tam lokace, zážitky, zápletky či rozuzlení, které jsem někde v životě měla. Když někde něco zažiji nebo mi někdo vypráví, tak já si dělám poznámky a pak z toho splácám příběh. Pořád je o čem psát. Podívejte se kolem sebe, stále se něco děje.

Z vašich děl jsem si poznamenal například Svatební dar, Zpáteční letenky či Zašívaná panenka. Podle čeho vymýšlíte tyto názvy?
Například v Zašívané panence je hlavní hrdinka vážně zraněná a ji prostě zašijí. To je jediná moje kniha, kde jsem trošku zabrousila do krimi. Zpáteční letenky je erotický román, kde je samý sex. Zkrátka dvě ženské, které mají víceméně jednoho chlapa, a pak se z nich stanou kamarádky a jedou na dovolenou do Afriky. Svatební dar je „hustá“ kniha, kdy ženich dostane docela zajímavý svatební dar a po roce lituje, že ho „možná“ dostal… O tom obálka.

Jak to máte vy se psaním? Jste jako Jaroslav Dietl, který sedl k psacímu stroji a napsal jeden díl seriálu za odpoledne?
Musím přiznat, že teď v této covidové době se mi píše blbě. Musím psát lehčí věci. Ale pokud se ptáte na psaní, tak sednu a píšu. Někdy osm stránek, někdy dvě. K tomu mě opět vycvičily redakce, vždyť to vy sám znáte. Když musíte něco napsat, tak sednete a napíšete to. Snažím se hned ráno, klidně i v županu. U dvou knih mi vstoupil do psaní i můj partner, který mi poradil jednou větou, a já to pak dala do zápletky či některé z postav.

A poslechnete ho? Respektive nakolik se při psaní necháte ovlivnit svým okolím?
Tak to se nechám ovlivnit jen opravdu minimálně. Ale každá připomínka nebo podnět jsou pro mě dobré i jako zpětná vazba. Já nepotřebuji, aby mi moje okolí plácalo po rameni a říkalo, že je to dobrý. Já potřebuji všechno vychytat a napsat to tak, aby vždy čtenáře čekalo ono třetí dějství a katarze celého příběhu.

Popisovala jste mi děje některých svých knížek a jsou poměrně zajímavé. Co jejich zfilmování? Dostala jste na to nabídku?
Takovou nabídku jsem nedostala, i když mám kolem sebe známé lidi, kteří jsou od filmu. Ono je to těžký a je to samozřejmě vše o penězích. Záleží na množství postav, lokacích a tak dále.

Ale jak jste mi popsala knihu Svatební dar, ta zfilmovatelná je…
Ano, to máte pravdu. To by bylo hezké rozuzlení na konci toho filmu. Já se zfilmování svých knih nebráním.

Vaší poslední knihou je Krkonošská kuchařka. Jak se dostane autorka románů o různých životních situacích k napsání kuchařky?
Úplně jednoduše, přijde koronavirus.

Neříkejte, že se z každého spisovatele v době, když přijde koronavirus, stane autor kuchařek?
Ne, to určitě ne. Ale já bych určitě nedělala kuchařku, pokud bych mohla jezdit napříč celou republikou na besedy po školách či knihovnách. Měla jsem úplně plný diář na rok dopředu. Teď už akce přehazuji na rok 2022. Na začátku druhé vlny jsem si říkala, co já budu dělat? V Jilemnici mám kamarádku fotografku a mám partnera, který má penzion na Benecku s prázdnou kuchyní. Tak jsme si říkali, musíme něco dělat, abychom se nezbláznili.

Tomu rozumím. Nicméně, aby člověk napsal kuchařku a ta k něčemu vypadala, předpokládám, že by takový člověk měl mít vztah k jídlu a k vaření.
Vy totiž nevíte, že mám střední hotelovou školu, a tudíž vystudovanou gastronomii. A vedle toho patnáct let jsme s ex-manželem měli restaurace a můj současný partner má také restauraci. Takže to v mém případě asi nebylo tak náročné a v tu danou chvíli mi to připadalo jako docela dobrý nápad.

Nepředpokládám, že všechny recepty v této kuchařce jste znala.
To určitě ne.

Vy jste pojmenovala kuchařky, které vám recepty prozradily, jako kouzelnice…
No ony ale opravdu kouzelnicemi jsou. Krkonoše byly v minulosti chudý kraj. Dnes už to nikomu ani nepřijde. Lidi tady měli brambory, jablka, vejce, mouku, zelí a švestky a to bylo všechno.

A houby.
Ano, houby a borůvky. K tomu mléko či smetanu. A když na tom byli hodně dobře a jednou za čas zabili prase, které nemuseli dát celé pryč, tak měli občas i kousek masa. Ale spíš škvařili sádlo. Maso prodávali. Mě ale hodně zarazilo, jak jen z brambor či jablek se dají uvařit chutná jídla. Ale nafotit všechno by to ani nešlo, protože to byly například bramborové placky či polévky na mnoho způsobů a na fotkách by to vypadalo stejně. Proto jsem vždy musela od všeho něco vybrat. Ale je to opravdu neuvěřitelné, co ty ženy dokázaly.

Jak jste se dostala k nositelkám těchto receptů?
Já jsem obešla rodiče a prarodiče mých kamarádek. Byly to Dolní a Horní Štěpanice a Jestřabí a stačilo to. Oni mně všude říkali skoro stejné recepty, což je logické. Měli doma i ručně sepsané kuchařky a sesbírané recepty. Pak jsme to začali vařit a zjistili, že někde mi daly špatné gramáže a podobně. Takže někde to nesedělo, proto jsme museli recepty předělat a upravit. Všechno jsme to vyzkoušeli, aby se to dalo uvařit.

Jak byste charakterizovala pojem „krkonošská kuchyně“?
Ty ženy byly fakt kouzelnice. Uvařit z tak mála surovin tak dobrá jídla, to je zkrátka neuvěřitelné. Navíc se domnívám, že ta kuchyň je i velmi zdravá. Já tam na začátku mám napsáno, co dané suroviny obsahují a co tělu dávají. Charakterizovala bych ji proto jako chudou, chutnou, ale zdravou.

Má šanci původní krkonošská kuchyně oslovit i mladé lidi?
Já si myslím, že mladí to budou chtít vyzkoušet. A určitě by bylo potřeba, aby se to udržovalo. Našla jsem například hodně starý recept na vánoční cukroví ze škvarků. To bylo něco tak neskutečně dobrého. A když jsem to dala mladým lidem ochutnat, tak říkali, jak jim to moc chutná. Více než půlka receptů v mé kuchařce je bezmasá, takže to může oslovit i vegetariány či vegany.

Já se na to ptám z důvodu, že mladí tato jídla neznají, protože jim je doma neuvaří a v restauracích je také nemají. Jak se potom o takových jídlech mají dozvědět?
Tady v Krkonoších řada restaurací vaří krkonošské kyselo, borůvkové knedlíky a tak dále…

Krkonošské kyselo vám nabídnou i v restauraci v Praze…
Rozumím. Ono je to hrozně těžké, když chcete někoho pozvat domů na večeři, tak mu nemůžete udělat škvarkové placky nebo flejšky. Můj přítel má penzion, a pokud bychom našim hostům, kteří mají polopenzi, k večeři dali škvarkové placky a k tomu zelí, tak budou koukat, že na nich šetříte. Proto je to v tomto ohledu moc těžké. Ale doma? Proč by si lidé nemohli udělat taková jídla?

Jste rovněž autorkou knih pro děti.
To je moc hezká práce. Přestože už mám děti dospělé, tak jsem se v tom docela našla. A jak píšu psychologické romány, kde vystavuji psychologické profily jednotlivých hrdinů, v knížkách pro děti dělám podobné profily i kočkám či psům. Pohádky se mi píšou opravdu moc hezky.

Je pro vás jako autorku těžší se vcítit do dětského myšlení a napsat to jazykem, kterým děti mluví a v němž uvažují?
Není. Podívejte, když píšete beletrii pro dospělé, tak si musíte dávat pozor na synonyma, opakování a tak dále. Kdežto u dětských knih tohle tolik nemusíte. Dítě musí například vědět, že to řekla tato kočička. Nemůžete kočičku nahradit chlupatou potvůrkou, anebo pokud ano, tak jen občas. Je to zkrátka jiný druh psaní.

Co budete psát dál?
No, něco už v hlavě mám.

Týká se to covidu?
Přiznávám, že ano, ale moc se mi do toho zatím nechce. A pak jsem začala psát takové vánoční příběhy. No a mám podklady k jednomu vážnému románu, který se týká normalizace.

Jak vás jako autorku omezuje současná situace?
Samozřejmě, že mě to limituje. E-shopy sice fungují a zaplať pánbůh, že lidi čtou. Ale kdyby mohli do obchodů a knížku si prolistovat, bylo by to ještě lepší. No a chybí mi kontakt s dětmi ve školách a se čtenáři v knihovnách. Ale tento nedostatek kontaktu máme bohužel všichni.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Dušan Štraus, Lucie Lízlerová