Pondělí

17. května 2021

Nyní

Zítra

12°

Svátek má

O krajinu a své okolí jsme povinni pečovat, říká truhlář Jan Hawel

20. 4. 2021

page.Name
Jan Hawel je harteckým truhlářem, dobrovolným hasičem a milovníkem přírody. Má opravdu hodně zájmů. V otevřeném rozhovoru pro Vrchlabinky jsme se bavili o jeho zálibě v sázení stromů, vytváření přírodních jezírek ve volné krajině, truhlářské profesi, aktivitách pro Hartu, ale i o dobrovolném hasičství.

Jmenuješ se Jan, ale kromě manželky Štěpánky ti skoro všichni říkají Fredo. Jak se to stalo?
Je to podle mého táty. Ten se jmenoval Alfréd Hawel. Jednou, když jsme ve škole měli hodinu ruského jazyka, tak jsem napsal: „Maja sistra Alfred Hawel.“ Já jsem to prostě nějak popletl a od té doby mi začali říkat Fredo, což mě tenkrát strašně štvalo. Ale dneska, jelikož už tady tátu dvacet dva let nemám, jsem na to vlastně velmi hrdý, že mi takhle říkají.

Profesí jsi truhlář. Na kopci Ovčák se nedávno objevila pěkná lavička z tvé dílny. Jaké další věci vyrábíš? A jaké materiály používáš?
Preferuji hlavně dřevo, protože mně prostě voní, není v tom žádná chemie a se dřevem se mi moc hezky pracuje. Dělám v podstatě cokoliv ze dřeva, vyráběl jsem okna, dveře, úly či jakýkoliv nábytek. A v poslední době se mi hodně líbí vyrábět věci ven, z dubu, protože ten prostě vydrží.

Je v tvém případě truhlařina rodinnou tradicí? Jak ses k ní dostal? Čím tě zaujala?
Rozhodně je rodinnou tradicí. Můj děda byl velmi dobrý truhlář. Když s odstupem času vidím, na jakých strojích on vyráběl okna a dveře, tak zkrátka vůbec nechápu, že to takhle dokázal. To, co zvládl on, na to si myslím, že já stále ještě nemám. Já jsem ale původně chtěl být hajný, protože se mi vždy líbila příroda a nejvíce les. Tam jsem byl pečený vařený, když jsem byl malý. Neměl jsem ale dobré známky, tak jsem na hajného nemohl. Potom jsem přemýšlel, že bych pracoval v lese jako lesní dělník. Doma ale byli spíše pro to, abych se vyučil truhlářem, s tím, že v lese potom můžu pracovat kdykoliv. Dnes jsem moc rád, že jsem nakonec šel na truhláře, protože práce se dřevem je radost.

Vidím, že ve své dílně máš převážně docela staré stroje. Máš k nim nějaký vztah? Neměl jsi někdy chuť je vyměnit za nové modernější?
Mám docela staré stroje. Minimálně dva jsou předválečné. Jeden stroj mám po dědovi a ten bych si rozhodně chtěl nechat, to je hoblovačka. Potom jsem získal prastarou protahovačku a ta šlape tak nádherně, že si myslím, že mě daleko přežije.

Věnuješ se obnově krajiny, v Hartě vytváříš přírodní jezírka, sázíš stromy a podobně. Co si kladeš za cíl? Jaký to má v tvých očích smysl?
Pro mě to má takový smysl, že když koukám kolem sebe, tak vidím, že tu krajinu musel před námi také někdo přetvářet k obrazu svému. Třeba dubová alej tady v Hartě, ta je stará asi sto let. Ten, kdo ji vysadil, věděl, že se nedožije toho, až bude takhle nádherná. Je to zkrátka skvost této krajiny a tohoto místa. Tak si říkám, že tu krajinu, to naše okolí, jsme také povinní dělat hezké pro další generace.

Kolik jezírek tady v Hartě už vzniklo? Jaký je jejich účel?
Na tak jednoduchou otázku je možná trochu složitější odpověď. Jezírek, i s těmi, co mám na své zahradě, vzniklo dohromady asi třináct. Záleží ale, jak vysoká je hladina vody. Je to tak vymyšleno, že na jaře, když je více vody, tak některá jezírka splynou dohromady ve větší jezírko, a s tím, jak potom ubývá voda, se zase rozdělí ve více jezírek. Je to tak udělané i proto, že některá jezírka můžou přes léto vyschnout. Díky tomu tam nepřežijí ryby, což je velmi důležité pro různé obojživelníky, kterých hodně ubývá. A když pak vidím, jak se v některých těch vodách výrazně zvyšuje populace obojživelníků, tak je to hezké. Musím ale podotknout, že bez mého kamaráda Honzy Gottsteina, Ivana Patočky a jejich techniky by tyto rybníčky nevznikly.

Jak vlastně ta jezírka vznikají?
To je celkem jednoduché. Tady na vršku v Hartě máme velikou výhodu, že tu máme jíl. Dokonce se tu na několika místech kdysi těžil a vyráběly se z toho cihly. Potom stačí na jaře chodit a koukat, kde se sbírá voda, kde vytéká z nějaké studánky, strouhy či příkopu a dívat se, jestli by se na tom místě dalo jezírko udělat. Samozřejmě je potřeba sledovat, jestli tam nejsou třeba nějaké pěkné vzrostlé stromy, protože těch by byla škoda. Je potřeba vyhledat taková zákoutí, kde to ničemu nevadí a kde s tím i hajný bude souhlasit. To se zaplať pánbůh daří.

V Hartě na Ovčáku byla vysázena ovocná alej. Tohoto komunitního projektu ses také účastnil. Povíš nám o tom něco?
Já už vlastně ani nevím, kdo mě před několika lety oslovil s tím, že se hledá v okolí Vrchlabí místo, kde by se mohla vysadit komunitní ovocná alej. Byla to asi Klára Janatová za Spolek Na Dvoře. Nevím, jestli to bylo jen na můj popud, ale já jsem navrhoval, že by to mohlo být tady v Hartě od dubové aleje nahoru na Ovčák, jak vedla stará úvozová cesta. Jakmile to dopadlo a mohla se alej začít sázet, tak jsem byl moc rád. Kolem sázení tady vznikla bezvadná parta lidí, kteří koukají kolem sebe a chtějí to tu trochu zvelebit a nečekají, až město přijde a něco udělá. Na projekt potom navázal Spolek Pro Hartu. Vloni se ovocná alej s pomocí místních dosázela až nahoru na Ovčák, k ohništi.

Okolní přírodě věnuješ i další své aktivity. Podělíš se o ně? A jaké máš plány do budoucna?
V okolí jsem rozvěsil nějaké budky pro ptáky, třeba v dubové aleji je jich asi třicet, většinou pro sýkorky. Nebo tady, jak jsou nové roubenky, vznikl nedávno takový kruhový objezd. Tam jsem vysázel lípy, které jsem jako nálety vyhrabal z příkopu. A dalších plánů je neuvěřitelně. Já jsem člověk, který stále plánuje a má rozjetých minimálně deset věcí najednou, což možná vždy není ku prospěchu. Mám třeba vymyšleno ještě několik míst, kde by se dala udělat další jezírka. Jedno místo mám i u sebe na pozemku, tam by mohl vzniknout také remízek s ovocnými stromy, keři a takové menší mokřady. Tedy místo pro zvěř, ptáky i obojživelníky. Tak uvidíme, jak se to podaří a na co bude síla.

V hartecké aleji jsi zavěsil houpačky. Přes zimu jsi na Ovčáku vyhrnoval sáňkovací dráhu. Obojí má u místních velký úspěch. Co tě k těmto aktivitám vede?
Jelikož jsem se tady narodil, tak to tu mám spojené s vlastním dětstvím. Také máme jedenáctiletého syna, a když byl menší, tak jsem přemýšlel, jak ho dostat ven, aby ho to tam taky bavilo. Když jsem já byl malý kluk, tak jsem moc toužil po houpačce, která je dlouhá a má velký kmih. A to se tady v aleji podařilo, tady je houpačka, která má asi osmimetrový, což je paráda. A samozřejmě se hodí dvě houpačky vedle sebe, aby si děti mohly povídat, respektive i dospělí, protože možná tam už v současnosti chodí i více dospělých než dětí. A ten Ovčák, to je další věc, kterou si pamatuji z dětství. Nejdříve jsme si museli v zimě svah ušlapat na lyžích, abychom tam potom mohli sáňkovat nebo bobovat. Teď, když mám traktor s čelním nakladačem, je to daleko jednodušší to protáhnout, a pak už jenom člověk kouká, jak si děti i dospělí sáňkování užívají.

Před nedávnem ses podílel na zakládání Spolku Pro Hartu. Co bylo cílem jeho založení? Co se vám už podařilo? Jaké aktivity dále plánujete?
To je hodně otázek najednou a dalo by se o tom i déle povídat. Mně se na tom ohromně líbí, že tu vznikla parta lidí, kteří chtějí v Hartě udělat nějaké změny, poukázat na to, co by se tady dalo zlepšit, a možná i trochu zatlačit na město, aby začalo s Hartou něco více dělat. Moc pěkná akce, která se vloni podařila, bylo Putování za historií Harty s historikem Jiřím Loudou, který nám během procházky Hartou vyprávěl, jak to tady v minulosti bylo. Sešlo se tady opravdu hodně lidí a bylo vidět nadšení místních. Ve spolku diskutujeme také některé sporné věci, které se nám tady v Hartě až tak nelíbí, a snažíme se je posunout někam dál. Třeba to, že nám tady v létě přestává téci Vápenický potok, který tady teče stovky let. A důvodem není jen to, že bylo v posledních letech více sucho. Proto se snažíme o to, aby se s tím něco dělalo. Další otázka je, co s harteckým zámečkem, který vůbec není v dobrém stavu. Také se snažíme, a vypadá to, že se nám to i daří, získat nějaké granty i mimo peněz z města na to, aby se Harta trochu zvelebila.

Pokud vím, tak jsi v minulosti s přáteli navštívil Transsibiřskou magistrálu. Vznikla tam také tvá záliba v saunování? Řekl bys o tom něco víc?
Ta cesta nás lákala hlavně tím, že se cestuje řadu dní v kuse vlakem. Chtěli jsme si vyzkoušet kulturu cestování v Rusku. Do té doby jsme si vůbec nedokázali představit, že bychom třeba čtyři, pět dní seděli a jeli ve vlaku. Rusové tam doslova žijí celé dny ve vlaku, cestují s celými rodinami a je to hodně spontánní. Během té dlouhé cesty tě vlastně vezmou k sobě do rodiny a ty vůbec nepřemýšlíš, že jsi jen nějaký cestující okolo. Dojeli jsme z Harty až na Bajkal. A moje záliba v saunování? Ta už začala mnohem dříve. Nám se ale na té cestě moc zalíbil ruský styl saunování, protože to má trochu jinou kulturu a trochu jinak se člověk v sauně chová. My tady teď sedíme a povídáme si v sauně, kterou jsme si asi před deseti lety postavili ze starého včelína s partou ze Sokola Harta. Postavili jsme si ji právě zhruba tak, jak jsme ji v tom Rusku viděli a zažili.

Již od dětství jsi aktivní v harteckém Sokole. Co všechno se sokoly podnikáte?
Naše sokolská parta, která je tady v Hartě hodně aktivní, vznikla už před mnoha lety. Do Sokola společně chodíme už od první třídy. Tenkrát nás začal cvičit Karel Pospíšil z Harty. A Karel nás ovlivnil v tom duchu, že se naše parta udržela až do dneška. Děláme tady hodně věcí pro naše rodiny i pro lidi v okolí. V tělocvičně se dělá cvičení pro děti, holky i kluky. U Labe jsme koupili pozemek od města a máme tam tak zvanou kajakboudu, to je zázemí pro lodě, kde se scházíme i několikrát do týdne. Děti se tam cvičí na vodě a my také. Zčásti také vlastníme lyžařský vlek v Horním Lánově, kam se také hodně jezdí lyžovat.

Co se za tu dobu, co jsi v Sokole, změnilo?
V Sokole jsem si uvědomil, že získat partu dobrých lidí kolem sebe není jen tak. Teď to vypadá, že se nám po hodně letech tady v Hartě objevuje partička takových správných kluků, která by mohla pokračovat v tom, co my jsme převzali a budujeme dál. Ale jinak mi přijde, že se toho zas až moc nezměnilo. Vždy záleží hlavně na tom, kdo vede a cvičí děti. Pro nás to byl právě Karel Pospíšil, který měl opravdu velkého ducha a dokázal nás stmelit dohromady a vštěpit nám morální základy.

Po druhé světové válce byla většina vrchlabského obyvatelstva, kvůli své německé národnosti, nucena opustit zemi. Tvá rodina tu mohla zůstat. Přesto vzpomínáš, že se v části rodiny mluvilo zásadně německy. Řekl bys o tom něco víc?
Naše rodina tu žije už po dlouhé generace, někdy od roku 1850, co vím. V polovině rodiny, z tátovy strany, se mluvilo německy. Můj táta mi vyprávěl, že když šel poprvé do školy, to bylo po válce, tak neuměl slovo česky. Na babičku se pamatuji matně, protože umřela, když jsem byl ještě malý kluk. Vzpomínám si ale, že když jsem u babičky býval, to bylo na přelomu 70. a 80. let, tak se tu mluvilo zásadně německy a já jsem vůbec nerozuměl. Když mluvila se mnou, tak to byla taková čeština, že jsem rozuměl opravdu jenom pár slov. Takže rodina z tátovy strany byla německého původu. Našli jsme ale staré písemnosti, ze kterých je zřejmé, že se děda ještě před válkou v rámci sčítání obyvatel přihlásil k české národnosti, a díky tomu tady mohla naše rodina po válce zůstat. Kdyby se k české národnosti nepřihlásil, tak si myslím, že by naši rodinu po válce museli také odsunout.

Věnuješ se opravdu hodně aktivitám, jsi také harteckým dobrovolným hasičem a včelaříš. Jak to všechno zvládáš? Jak se k tomu staví tvá rodina?
No, nezvládám to všechno (smích). A obdivuji svoji ženu, že to se mnou takhle vydrží. Vidím, že to vlastně asi není úplně tak dobré, že dělám tolik věcí najednou. Proto jsem třeba teď omezil svoje aktivity u hasičů na úplné minimum a upřednostňuji více Spolek Pro Hartu. V tom se teď poslední dobou hodně vidím a realizuji. A včelařina, ta se teď omezila tak trochu sama, protože jsem v poslední době o hodně včelstev přišel.

Co to vlastně znamená být dobrovolným hasičem?
Tady v Hartě toho je docela hodně, protože jsme po profesionálních hasičích záložní jednotka pro město Vrchlabí. Docela často nás volají, k zásahu vyjíždíme 20 až 30krát ročně, mimo nehody prakticky na cokoliv. To znamená, že musíš být stále na telefonu a k tomu absolvovat mnoho školení a výcviků.

Bio box
Jan Hawel (46)
Jan Hawel se narodil 12. prosince 1974 ve Vrchlabí. Vyučil se a pracuje jako truhlář. Je ale také dobrovolným hasičem. Aktivní je v Sokole Harta a Spolku Pro Hartu. Je velkým milovníkem přírody a ve svém volném čase se věnuje obnově přírody a krajiny, sázení stromů, vytváření přírodních jezírek, výrobě a rozvěšování ptačích budek v Hartě, kde je hluboce zakořeněn. Mezi jeho záliby patří včelaření, otužování se, saunování a vandrování v přírodě. Je ženatý a má jednoho syna.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Kašpar