Čtvrtek

28. října 2021

Nyní

Zítra

10°

Svátek má

Pubertu jsem skoro ani neměl, říká vysokoškolský pedagog Petr Jüptner

11. 5. 2021

page.Name
Již více než dvě dekády patřil a patří Petr Jüptner mezi nepřehlédnutelné osobnosti vrchlabského veřejného života. Syn známé disidentky v roce 1998 založil nejmladší politické hnutí v celé České republice a v komunálních volbách s ním uspěl. V rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na svoji matku, léta dospívání, ale i na setkání s Václavem Havlem.

Jak v současné době vypadá provoz Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy v Praze, kde působíš jako ředitel Institutu politologických studií?
My nyní máme provizorní kampus v Nových Butovicích, protože z evropských peněz přestavujeme kampus v Jinonicích. A bohužel stávající moderní prostory, které jsme si draze pronajali, zejí prázdnotou, protože už od jara nabízíme on-line výuku na on-line platformách. Zároveň jsme investovali hodně peněz na nákup techniky pro duální výuku, při níž jsme schopni učit studenty v místnosti a zároveň streamovat a diskutovat se studenty z celého světa přes internet. Ale vzhledem k povaze vládních opatření tuto techniku zatím nemůžeme plnohodnotně využít. Takže nyní fungujeme výhradně on-line na platformách Microsoft Teams, GoogleMeet a Zoom.

A takto to bude asi pokračovat do konce semestru, že?
Budeme se řídit vládními opatřeními, ale nemá smysl měnit způsob výuky na poslední dva týdny semestru. Takže bezpochyby dokončíme tento semestr v on-line režimu.

Jak v tomto režimu bude vypadat psaní testů, zkoušky nebo i státnice?
Vypadá to zajímavě. Ústní zkoušky jsou asi nejjednodušší. Ty můžeme dělat na on-line platformách se zapnutým videem. Co se týče písemných testů, tam používáme univerzitní platformu Moodle. V praxi se při testování nastavuje zkrácený limit a některá další opatření, která by měla bránit podvodům. Vládní opatření však patrně umožní zkoušet osobně, pokud to bude například „jeden na jednoho“. Záleží na situaci, ale zatím jsme neměli státnice, které by byly výhradně on-line.

Jak na vzniklý stav reagují studenti?
Nemohu za ně mluvit, protože nejsem student a už je mi přece jen tolik, že si toto právo osvojovat nemůžu. Ale osobně si myslím, že šťastný není nikdo. Určitě máme studenty, kteří mají problém najít si svůj režim, a intuitivně tuším, že někteří studenti trošičku prokrastinují. Ale jsou i takoví, kteří skutečně ten covid využili, hrozně se tady projeví osobnost toho studenta, jak k tomu přistoupí. Co se týče té prokrastinace, tak my se snažíme držet nastavenou laťku. Naši výuku považujeme za zcela plnohodnotnou, slevovat nechceme a dle akreditace ani nemůžeme. Nevidíme žádný důvod k prodlužování studia, jakkoliv jsme třeba už posouvali termíny odevzdání diplomek kvůli zavřeným knihovnám. Po technické stránce se snažíme studentům vycházet vstříc, moc mě bolí situace prváků, které jsme reálně ještě snad neviděli.

Jak budou vůbec vypadat přijímací zkoušky?
Zvykli jsme si, že ta vládní opatření jsou nepředvídatelná, a zkoušky přesto musí vždy proběhnout dle platné legislativy. Proto směřujeme k nějakému zjednodušování systému. Na svém institutu jsem vždy uplatňoval zásadu, že je potřeba případné změny dělat ve prospěch studentů. Nezmírňujeme ale nároky, spíše snižujeme stres, který je s přijímačkami spojený.

Co si myslíš o aktivitách některých studentů středních škol, kteří volají po úřední maturitě? Jsou takoví studenti, kteří hledají možnost, jak se vyzout ze svých povinností a nejsou schopni se doma v klidu na maturitu připravit, ideálními adepty pro vysokoškolské studium?
Jako politolog si myslím, že úřednická maturita je spíš taková politická hra. Asi všichni víme a tušíme, že maturity musí proběhnout dle zákona a není možné dělat několik úrovní maturit. Je to spíš o získávání prvovoličů než o tom, že by nás něco takového čekalo.

Ty už tak trochu patříš k inventáři této fakulty. Když započteme i tvá zdejší studia, jak dlouho tady působíš?
Studovat jsem zde začal v roce 1996 a v roce 2004 jsem končil doktorát, od roku 2002 jsem byl zaměstnán na částečný úvazek. Ono to z toho může vypadat, že jsem se tu nějak zahnízdil, ale já jsem byl odsud několikrát na odchodu. Často jsem byl na fakultě nespokojený a byl na odchodu, ale vždy jsem si řekl, že tu kvůli úspěšně získanému grantu ještě tři roky vydržím, a nakonec to skončilo tak, že tu nebyl někdo jiný, kdo by celý institut mohl vést. Tak jsem se pustil do práce na rozvoji institutu a drží mě to do dnešních dní.

Jak probíhal přerod ze studenta do role akademického pracovníka a jakéhosi „velkého zvířete“?
U mě tento přerod byl postupný. Určitě jsou lidé, kteří si připadají více důležití, když přestoupí na druhou stranu a stanou se z nich učitelé. U mě to tak nikdy nebylo. I v momentě, kdy už jsem jako doktorand učil, jsem si stále trochu připadal jako student. Do dneška mám ten studentský přístup a pohled na život rád. Kvůli své funkci mám občas spíš někdy zlobení s některými zaměstnanci a pak se na studenty a výuku docela těším.

Takže stále přednášíš.
Učitě. Myslím si, že akademický pracovník by se měl celý život rozvíjet a pracovat na sobě. Není proto možné se nějakým způsobem vzdát vědy, grantových projektů a výzkumu na straně jedné nebo výuky na straně druhé. Výukou lze studenty zaujmout tak, že následně pokračují v doktorském studiu, a lze s nimi vytvořit i nějaký výzkumný tým.

Je to i nadále česká komunální politika?
Určitě. Já jsem se k ní dostal především díky svému komunálnímu angažmá tady ve Vrchlabí. Mě původně v rámci politologie bavily spíše mezinárodní vztahy. Fascinovaly mě války v bývalé Jugoslávii či Čečensku. To byly věci, kterým jsem se původně chtěl věnovat. Ale ta zkušenost, kterou jsem absolvoval tady ve vrchlabském zastupitelstvu jako dvacetiletý kluk, mě nasměrovala právě ke komunální politice. Samozřejmě nejen k té české, ale i evropské. V současné době pracuji na grantu České technologické agentury, který je zaměřen na případné zavedení přímé volby starostů v České republice, aby, pokud se politici rozhodnou přímou volbu zavést, nebyl zaveden nějaký nefunkční model.

Pro naše mladší čtenáře zopakujme, že jsi tady ve Vrchlabí byl na přelomu tisíciletí dvě volební období opozičním zastupitelem. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Je to už strašně dlouho a už jsem dorostl do toho, že na všechno vzpomínám hrozně rád, i když rozčílit se umím i dneska. Ale ze všeho si člověk něco vzal. Dalo mi to řadu životních zkušeností a byla to zajímavá osobní zkušenost. Já se dnes s řadou lidí, se kterými jsem se v zastupitelstvu potkával a měli jsme i vzájemně odlišné názory a vyhrocené diskuse, rád potkám a rád je na ulici pozdravím.

Ve Vrchlabí před třemi lety do zastupitelstva kandidovaly jen tři strany či hnutí, což byl v rámci republiky téměř unikát u měst podobné velikosti. Jak hodnotíš, že o správu třináctitisícového města se ucházelo tak málo subjektů?
Máš pravdu, že Vrchlabí bylo v tomto ohledu výjimečné. Ale podobný trend snižování počtu kandidátek u měst velikosti Vrchlabí pozorovat lze. Když si vezmeme situaci v 90. letech, tak každá skupina chtěla zastoupení v zastupitelstvu. Za tu dobu se ale politika tak profesionalizovala, že si každý musí rozmyslet nejen to, jestli se do zastupitelstva dostane, ale i jakou roli v něm bude hrát, zda to má smysl a může něco prosadit. A ve Vrchlabí se Janu Sobotkovi podařilo vybudovat takovou pozici, že řada lidí, kteří uvažovali o vstupu či návratu do politiky, v tom nevidí perspektivu. Obzvlášť v situaci, kdy Sobotkova pozice je velmi silná, vybudoval si podporu napříč stranami i u místních zájmových skupin.

Hojně cestuješ mezi Prahou a Vrchlabím. Nicméně plánuješ do budoucna návrat do komunální politiky?
Spousta lidí se mě na to ptá. Určitě o tom nepřemýšlím, mám na institutu hodně práce a vůbec celý život mám takový hektický, takže bych si přál spíš nějakým způsobem zvolnit. Kvůli práci a dětem jsem se vzdal i spousty koníčků, takže místní politiku sleduji opravdu zpovzdálí. Ale pokud bych měl zaprovokovat, tak to v horizontu 10 či 20 let vyloučit nemohu. Člověk by nikdy neměl říkat nikdy. Snad teď tím výrokem nevyvolám nějaké napětí.

Jak vzpomínáš na svá léta dospívání a puberty tady ve Vrchlabí?
Pamatuji si hlavně na ta úžasná léta na gymnáziu. Ten gymnazijní život bylo něco úžasného, na co s bývalými spolužáky dodnes vzpomínáme, stejně jako na charitativní plesy nosorožců nebo tzv. sraz nepozvaných absolventů gymnázia. A puberta? Tu já jsem snad skoro ani neměl (smích). Hodně jsem četl, chodil jsem do skautu. A i ten vztah k městu přišel časem, když člověk zase viděl to panorama Krkonoš při návratech ze školy v Praze.

Jsi sice zaměstnán v Praze, ale pravidelně jezdíš sem a pobýváš ve Vrchlabí. Dokážeš si představit, že bys tu mohl jednou působit i jako pedagog?
To úplně nevím jak, nemám žádné pedagogické vzdělání nebo alespoň pedagogické minimum, jsem akademický pracovník. A to pendlování mám nastavené tak, že to může fungovat klidně navždy. Ale na druhou stranu, pokud by měly vrchlabské školy zájem, můžeme jako univerzita pomoci s nějakým projektem ve společenských vědách, přijet na nějakou přednášku, případně pozvat vrchlabské žáky na nějakou naši konferenci. Vzdělání je poslání.

Zmínil jsi, že jsi skoro neměl pubertu. Je též známo, že tvojí matkou byla známá disidentka Hana Jüptnerová. Jak moc ovlivnila tvůj život v minulých dekádách skutečnost, že jsi synem slavné matky s velkým morálním kreditem?
Mamky si moc vážím, moc na ni vzpomínám a moc mi chybí. Ono se to málo ví, ale my jsme mívali občas i komplikovaný vztah. Oba jsme rádi vzpomínali na slavnou historku, jak jsem na svoji mamku poslal stížnost, že si na mě na gymnáziu zasedla a dávala mi horší známky. Taky jsem se dost brzy odstěhoval. Vydělal jsem si na svůj první byt a ještě během studií na vysoké škole jsem se odstěhoval na Liščí kopec, to vztahu s mamkou hodně pomohlo. A pokud se ptáš, do jaké míry mě to formovalo směrem k politologii, tak určitě hodně. Doma se o politice hodně mluvilo, běžel tu Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, a tak jsem třeba už ve třetí třídě rád přečetl celé noviny. Tady v bytě nás navštívila celá řada disidentů a významných osobností. Takže zkušenost s komunistickým režimem a přechod k demokracii bylo něčím, co mě určitě nasměrovalo k společenským vědám.

Jaké máš vzpomínky na Václava Havla?
Velmi mlhavé. Pamatuji, že jednou byl i tady, přiběhl s nějakou skupinkou lidí, ptal se, jestli je mamka doma, a když jsem řekl, že není, tak zase odjeli. Pamatuji si i návštěvu na Hrádečku, kde jsme hrály ping-pong ve stodole. Ještě si vzpomínám, jak nám tam vyprávěl, že v Anglii se řídí s volantem na druhé straně a že u nás to bylo před válkou stejné. To nás jako kluky moc zajímalo.

Jestli si dobře pamatuji, ty jsi přece hodně působil jako průvodce německých turistů.
Určitě. Mamka měla takovou zásadu, když někdo potřeboval pomoci, tak mu pomohla, a když viděla, že někdo pomoc nepotřebuje a zvládne vše sám, tak se o něj nestarala vůbec. Já jsem byl vlastně ten druhý případ. Takže jsem se musel nějak protlouct a začínal jsem jako průvodce v cestovním ruchu. Později jsem si založil cestovní agenturu založenou na incoming. To bylo vlastně něco, co mi umožnilo přežít během studií. Cestovní agentura formálně stále existuje, ale nemám na ni téměř žádný čas.

Chtěl bys něco vzkázat čtenářům Vrchlabinek?
Já asi nejsem nějaká autorita, která by měla něco vzkazovat. Pamatuji si, že jsem sám psal příspěvky do Pulsu nebo pamatuji pokusy o vytvoření různých alternativních časopisů ve Vrchlabí. Proto jsem rád, že tady existují Vrchlabinky, a určitě je dobře, že se věnují jak místní politice, tak zároveň i obyčejnému životu a různým osobnostem. Vím, že jste nedávno dělali rozhovor s Janou Michlovou, mojí spolužačkou ze střední školy, která nám a mamce se svým mobilním hospicem hodně pomáhala. Jsem rád, že je možné lidem ve Vrchlabí takové osobnosti prostřednictvím časopisu přiblížit.

Bio box
Petr Jüptner (43)
Politolog a vysokoškolský pedagog se narodil 26. ledna 1978 ve Vrchlabí. Jeho matkou byla známá disidentka a bojovnice proti komunistické totalitě Hana Jüptnerová. Vystudoval místní gymnázium a poté Fakultu sociálních věd UK v Praze, kde dodnes působí. V letech 1998 až 2006 byl městským zastupitelem ve Vrchlabí. Petr Jüptner je rozvedený a má dva syny.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Petra Jüptnera, Jiří Štefek