Středa

12. května 2021

Nyní

17°

Zítra

13°

Svátek má

Práce na horách se změnila, ale všichni ji máme rádi, říká Pavel Jirsa

24. 1. 2021

page.Name
Jak zasáhla pandemie covid-19 do práce horské služby v Krkonoších nebo jak se proměnila práce záchranářů horské služby za několik posledních desetiletí, na to jsme se zeptali náčelníka horské služby v Krkonoších Pavla Jirsy, který nám vyprávěl i o tom, jak se k této práci dostal, a prozradil, co musí umět každý, kdo chce tento sbor horských záchranářů posílit.

Jak jste se dostal k horské službě?
Od mládí jsem provozoval závodní lyžování, takže jsem se pohyboval po sjezdovkách. A líbilo se mi, jak tady chlapi od horské služby v červených bundách pomáhají lidem, když se jim něco stane. Následně jsem se dostal i k horolezectví. Lyžování a horolezectví je v podstatě spojené a vyústilo to v můj zájem o horskou službu. V roce 1985 jsem se stal čekatelem, následně jsem se pak propracoval na dobrovolného člena a v roce 1996 na zaměstnance horské služby.

Prozradíte, co jste dělal před tím, než jste se stal profesionálním záchranářem?
Po dokončení střední lesnické technické školy v Trutnově jsem šel jako sportovec do armádního sportovního klubu Dukla Liberec. Když jsem se vrátil, nastoupil jsem u Krkonošského národního parku jako inspektor státní správy a ochrany přírody. Už v tu dobu jsem se začal pohybovat po horách. Poté jsem pracoval u vodovodů a kanalizací a získal byt ve Vrchlabí. Následně jsem se stal sezónním zaměstnancem horské služby, což představovalo práci jen na zimu. Přes léto jsem dělal výškové práce. V roce 1996 jsem nastoupil na celoroční pracovní poměr u horské služby.

Proč jste se přihlásil do čela horské služby? Jaké jste musel splnit předpoklady pro tuto funkci?
Já jsem už od roku 1996 dělal zástupce náčelníka horské služby v Krkonoších. V podstatě mi to přišlo jako logické vyústění se přihlásit do výběrového řízení na náčelníka, když můj předchůdce, kolega Adolf Klepš, zemřel. Podmínky, které jsem musel splňovat – být cvičitelem horské služby, což jsem byl, a mít praxi, kterou jsem už měl jakožto zaměstnanec. To všechno jsem splnil a výběrové řízení jsem vyhrál.



Zmínil jste cvičitelství horské služby. Co to znamená?
Cvičitelství znamená to, že učíme další naše zájemce o dobrovolnou činnost, ale i zaměstnance, protože v průběhu roku máme několik školení a přípravných kurzů, které vedou právě cvičitelé. Aby se člověk mohl stát cvičitelem, tak musí mít už nějakou praxi u horské služby a musí absolvovat cvičitelské kurzy.

Udělal jste v horské službě nějaké koncepční změny oproti svému předchůdci?
Tím, že jsem dělal zástupce svému předchůdci, jsem moc změn nedělal, protože jsme s mým předchůdcem spolupracovali. Myslím si, že to fungovalo, tak jak mělo. Samozřejmě doba se vyvíjí a je třeba se tomu přizpůsobovat, ale hned po mém nástupu jsem nic významně neměnil.

Jak vám vaše práce zasahuje do osobního života?
No (smích), to by byla otázka spíše na manželku. My všichni, kteří jsme u horské služby, máme tuto práci rádi. Ale vzhledem k tomu, že se lidi na horách zraní neplánovaně, prakticky kdykoli, v kteroukoli dobu, musíme být všichni připraveni. Když je nějaký zásah a nejsme někde mimo, tak se toho účastníme, i když nejsme zrovna v práci, nebo je to někdy v noci, prostě musíme vyrazit. Takže to do mého osobního života zasahuje celkem dost.

Jak se k vašemu povolání staví vaše rodina?
Já už mám velké děti, takže ty už jsou v pohodě. Co se týče manželky, ta si na to už za ty roky zvykla.

U horské služby jste už téměř 35 let. Nejprve jako dobrovolník, od roku 1996 jako profesionál. Jak se tato práce za tu dobu změnila?
Práce se změnila hodně, protože poslední dobou přibyly různé mobilní aplikace, jako je třeba Záchranka. Samozřejmě fungují mapy, které má skoro každý v telefonu. Je tam vyznačený bod, na kterém se nachází, ty mapy jsou interaktivní a člověk se podle nich může řídit. Já jsem se shodou okolností před nějakou dobou díval do našeho archivu. V roce 1955 tam bylo kolem 55 pátracích akcí za zimu, což představuje zásah každý třetí den zimní sezóny. Některé z těch akcí trvaly delší dobu. Dnes už pátracích akcí tolik není, více se zasahuje na sjezdovkách než přímo v terénu. Další věc je, že když nám přijde oznámení z aplikace Záchranka, tak přesně víme, kde zraněného člověka máme hledat, což nám velice usnadňuje práci. Zásahy je také jednodušší řešit, ať už na sjezdovkách, či v terénu, protože technika šla kupředu. Před třiceti lety jsme nevěděli vůbec nic o čtyřkolce. Teď je to úžasné v tom, že se na zimu nandají pásy a čtyřkolka se pohybuje i po sněhu v terénu. Ne samozřejmě úplně všude je to dostupné, ale dostupnost je mnohem větší, než byla. Když to shrnu, když máme zásah někde v terénu, který dneska trvá dvě hodiny, tak před třiceti lety se řešil třeba půl dne a ve více lidech.

Takže hlavní změna je v zásazích a pátracích akcích?
Ano, přesně tak, pátracích akcí ubylo, ale přibylo zimních lyžařských úrazů, protože více lidí lyžuje na sjezdovkách.

Kolik má horská služba v Krkonoších v současnosti profesionálních záchranářů a kolik dobrovolníků?
Celoročních zaměstnanců je v tuto chvíli 18, k tomu přichází dalších 21 sezónních zaměstnanců z řad dobrovolníků a dobrovolných členů máme 163.

Je pro HS tento počet dostačující?
Myslím si, že současný stav je takový už delší dobu a zatím nám vychází, že je dostačující. Samozřejmě, potýkáme se s tím, že naše podmínky neumožňují stát se dobrovolným členem někomu, kdo je někde dole v kraji. Máme vymezené hranice oblasti, v rámci té hranice přijímáme členy. Dříve většina členů horské služby byla z oblasti chatařů a zájemců, kteří tady v okolí dělali. Těch lidí už ale ubývá, takže je to trochu slabší. Ale zatím náš počet v Krkonoších je dostačující.



Čím si člověk musí projít, aby se mohl přidat k horské službě? Co musí splnit?
V první řadě se musí stát čekatelem. Tím se stane, když splní dané podmínky, a to jsou: dobrá fyzická zdatnost, zájemce musí umět lyžovat – to se všechno zkouší, ještě než ho vůbec přijmeme. Musí mít působnost nebo trvalé bydliště v rámci dané oblasti. Následně, když se pak stane čekatelem, musí splnit roční lhůtu, kdy ho okrsek sleduje, jestli je pro horskou službu vhodný, jestli splňuje dané předpoklady. Pak nastoupí do základní školy horské služby, která je týden v zimě, týden v létě. Na základě úspěšně složených zkoušek se stane dobrovolným členem. Ještě jsem nezmínil jednu podstatnou podmínku, v okrsku, do kterého se zájemce hlásí, musí být volno. Horská služba má nastavené limity, pokud je daný okrsek naplněný, tak bohužel nikoho dalšího nebereme. Ale jak jsem řekl, v tuto chvíli není zájem o místo v horské službě takový, jaký býval dříve. Takže se dá říct, že pokud někdo splňuje všechny podmínky, tak ho nevyřadíme. Musí taky zapadnout do kolektivu, aby se s ním dalo spolupracovat.

Jak zasáhla do práce horské služby pandemie covid-19? Museli jste zavést nějaká opatření? Jak jste připraveni na možné výpadky personálu?
Co se týká toho, co už proběhlo, tak jsme samozřejmě museli zavést opatření, která spočívala v tom, že jsme měli rozdělené služby po dvojicích, na jaře to tedy bylo po trojicích, podle potřeby, tak aby se kolegové nepotkávali. Služby se střídaly po třech dnech stále dokola, abychom se měli možnost v případě nakažení prostřídat, aby měl kdo dělat. Před nadcházející zimní sezónou jsme oslovili dobrovolné členy, kteří mají možnost v případě potřeby zastoupit. Protože dobrovolníci řeší úrazy o víkendech a o svátcích, zatímco profesionální záchranáři to dělají v průběhu týdne. Jsme domluveni s dobrovolníky, kteří by měli možnost zastoupit v případě vyřazení nějakého zaměstnance, že nastoupí do služby i v týdnu.

Je nějaký rozdíl mezi dobrovolným členem a sezónním zaměstnancem?
Mezi tím není rozdíl v podstatě žádný, protože sezónní zaměstnanci se vybírají z řad dobrovolných členů, kteří pracují v průběhu celého roku, jenom na zimu se vyberou ti, kteří mají možnost u horské služby pracovat i v zimě. To znamená, že to dělají lidé, kteří mají práci jenom přes léto. Jak jsem zmínil, když jsem kdysi nastupoval k horské službě, tak jsem asi první tři zimy dělal sezónního zaměstnance, což znamená, že přes léto jsem se živil výškovými pracemi, u kterých v zimě většinou není co dělat, nebo je práce méně, takže jsem měl možnost být u horské služby.

V Krkonoších se staráte o zhruba 160 kilometrů tyčového značení. Co to obnáší?
Každý stálý zaměstnanec Horské služby má svůj rajón, má na starosti určitý počet kilometrů tyčovaných cest. Obměna tyčového značení obnáší to, že celá členská základna vyrazí v červnu na výrobu tyčí. To znamená, že jdeme někam do lesa. Máme to samozřejmě domluvené s hajným, který nám vybere nějaký úsek. My tam ty vhodné tyče pokácíme a odvětvíme a následně v kuželech, jako je třeba tady venku před služebnou, se nechají do podzimu uschnout. Udělají se špičky a poté každý zaměstnanec v rámci svého pracovního úseku musí tyče na cesty odvézt, většinou to není přístupné technikou, takže se musí roznosit. To znamená, že vezme dvě, tři tyče na záda a odnese je. Musí se vyměnit tyče, které jsou uhnilé nebo polámané, což se samozřejmě v průběhu zimy stává, tím, že je na nich námraza. Musí tam dát tyče nové tak, aby měli turisté v zimě a v mlze správnou orientaci a nebloudili.

Ničí tyčové značení jen mráz a zima, nebo i neukáznění turisté?
Bohužel se nám stává, že tyčové značení ničí i turisté. Jelikož letos na podzim nebyla možnost sem tolik jezdit, tak nebylo zlámaných tyčí tolik jako dříve. Dá se říct, že i německé prázdniny, které na podzim obvykle probíhaly, se na tom podepisovaly. Takhle to bohužel je.

Jaký druh případů horská služba v Krkonoších řeší nejčastěji? Náročnější bude patrně zimní sezóna…
Určitě, my v průběhu zimní sezóny řešíme zhruba 2500–3000 úrazů, záleží na délce sezóny. Zatímco v průběhu léta řešíme pouze kolem 600 úrazů, proto máme na zimu sezónní zaměstnance.

Jak často jste se během své kariéry setkal s úmrtím člověka při zásahu? Jaké jsou pocity člověka, který něco podobného zažije?
Já už jsem se s tím samozřejmě setkal. Takových případů není hodně, že bychom se vyloženě zaobírali úmrtím, ale stává se to. Ty pocity jsou potom smíšené, za sebe se mohu přiznat, že jsem z toho vždy trochu přepadlý, ale při naší práci to tak je. Musíme se s tím smířit, ale nikdy to není příjemné.



Jak to je s ukázněností návštěvníků hor, lyžařů a snowboardistů?
Je to tak jako ve všem, jsou lidé ukáznění a také neukáznění. Bohužel i s takovými případy se setkáváme, kdy musíme vyrážet za někým do terénu, kde nemá co dělat a zraní se. Je to třeba i v případě nějakého lavinového neštěstí. Když se někdo dostane do nebezpečného terénu, musíme zvážit riziko, jestli tam pošleme 20 až 30 záchranářů, jestli riziko není moc velké. V případě nebezpečí pádu další laviny tam nikoho nepošleme, aby nebylo ohroženo dalších třicet lidí kvůli jednomu člověku.

Mluvil jste o lavinovém nebezpečí, které se pohybuje na škále od 1 do 5. Jak se takové lavinové nebezpečí vlastně určuje?
Na určování lavinového nebezpečí máme lavinovou komisi, ve které je pár členů, kteří chodí v průběhu týdne do terénu a provádí měření podle mezinárodních metod. Na základě těchto měření se stanovuje lavinový stupeň. V průběhu celého týdne si tedy děláme v zimě přehled o stavu lavin a podle toho se určuje stupeň nebezpečí.

Jsou podle vás krkonošské sjezdovky bezpečné? Není na nich už trochu moc lyžařů? Změnil byste na jejich řádu něco?
Byl bych určitě pro, aby sjezdovky byly širší, protože hlavně v exponované týdny, jako je ten vánoční a silvestrovský a poté prázdniny, je tu lidí mnoho. Kdyby byla průjezdnost sjezdovek lepší, tak to bude vhodnější. Já bych ale spíše apeloval na to, aby byli lidé k sobě ohleduplnější a aby splňovali 10 pravidel FIS, která máme na internetových stránkách.

Jak vypadá takový zásah horské služby, co následuje poté, co u vás zazvoní telefon?
Poté co zazvoní telefon a dostaneme výzvu k zásahu, tak pokud je to na sjezdovce, služba, která vykonává svou činnost, vysílačkou nahlásí na naši služebnu, kterou máme jak na Pláni, tak na Medvědíně, o jaký zásah a kde se jedná. Následně kolegové, kteří slouží na sjezdovkách, si vezmou saně a dojedou na místo. Jestliže je to na mírnějším místě sjezdovky, tak tam dojedou na skútru. Pokud je to ale v terénu, vyrážejí kolegové odsud, ze služebny ve Špindlerově Mlýně. Pokud je to nějaká větší pátrací akce, obvoláváme všechny členy podle poplachového plánu, který máme, abychom se sešli a mohli vyrazit ve více lidech k nějakému zásahu. Následně předáváme ošetřené úrazy tam, kam patří, buďto zde k doktorovi ve Špindlerově Mlýně, nebo při těžších zásazích přijede rychlá zdravotní služba z Vrchlabí či letecká služba z Hradce Králové. Nejvíce spolupracujeme s rychlou záchranou službou, při pátrání a větších akcích spolupracujeme s Policií České republiky a také s hasiči v případě, že se setkáváme u dopravních nehod v horách, protože záchranka má jen určitou dojezdnost a my tady v horách jsme taková jejich předsunutá ruka.

Máte na zásah časový limit?
Nemáme žádný časový limit, protože záleží na tom, v jakém terénu se úraz stane. Někdy se tam horko těžko dostáváme, časový limit by nás akorát omezoval. Samozřejmě, rychlost je pro nás prioritou, ale nemáme žádný limit.

Mohl byste se s našimi čtenáři podělit o nějakou zajímavou nebo třeba kuriózní historku z praxe horské služby?
No, těch bylo hodně, ale teď mě nic vhodného nenapadá. Možná bych tady zmínil úplně zbytečné výjezdy. Stává se, že jedeme pátrat po lidech, o kterých nám řekli, že jsou to sportovci, že nepijí. Takže jsme po nich pátrali v horách, bohužel zbytečně. Tenkrát se našli v nějakém penzionu v podhůří, kde dokonce museli zaplatit škody, které v podnapilém stavu způsobili. Zbytečné výjezdy, to je to nejhorší.

Před čím byste teď na začátku zimy chtěl varovat návštěvníky hor?
Zmínil bych, že je potřeba mít kvalitní obuv, což vidíme, že někdy není, dobré vybavení a náhradní oblečení. Také je důležité túru dopředu naplánovat a zvážit fyzickou zdatnost a nepřecenit svoje síly. Doporučil bych, aby si lidé nainstalovali do telefonu aplikaci Záchranka nebo si uložili číslo horské služby 1210, které v současnosti používá HS ve všech pohořích ČR jednotně.

Bio box
Pavel Jirsa (59)
Náčelník Horské služby Krkonoše se narodil ve Špindlerově Mlýně. Vystudoval Českou lesnickou akademii v Trutnově. Dobrovolným záchranářem horské služby (HS) se stal v roce 1986. Od roku 1996 je zaměstnancem HS a působil také jako zástupce náčelníka horské služby a metodik oblasti. Od března 2018 je náčelníkem Horské služby Krkonoše. Na kontě už má přes 2000 zásahů. V roce 1985 se stal instruktorem horolezectví Československého horolezeckého svazu (ČHS), o devět let později předsedou horolezeckého a skialpinistického klubu SAC Špindlerův Mlýn. V roce 2000 začal působit jako předseda komise závodního skialpinismu při ČHS. V rámci horské služby absolvoval kurz leteckého záchranáře a poté i cvičitele HS. Skloubil tak profesi i své koníčky, věnuje se lyžování, horolezectví, skialpinismu a horské cyklistice. Pavel Jirsa je ženatý a má dvě dospělé dcery.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný