Středa

20. října 2021

Nyní

Zítra

11°

Svátek má

Jaroslav Pleva: Řídím se tím, co jsem se naučil od lidí, kteří mě vedli

11. 10. 2021

page.Name
Základní škola Školní má od začátku srpna nového ředitele. Stal se jím zdejší dlouholetý pedagog Jaroslav Pleva. V rozsáhlém rozhovoru pro Vrchlabinky nám prozradil, co ho vedlo k rozhodnutí ucházet se o post ředitele, a poodkryl i svoje plány do budoucna. Vedle ředitelování základní škole je Jaroslav Pleva rovněž trenérem vrchlabské fotbalové mládeže, a proto se zamýšlí i nad budoucností tohoto sportu ve Vrchlabí.

Děláme tento rozhovor v polovině září, z nového školního roku tedy již uběhly první dva týdny. Jak je hodnotíte pohledem člověka, který nyní obývá ředitelskou kancelář?
Já zde začínal už 1. srpna, takže to období je o měsíc delší. Dosavadní dobu bych nazval jako seznamování se s tímto postem. Zjišťuji, co všechno obnáší. Míst, kam musím upínat svoji pozornost, je celá řada. Jinak zahájení školního roku proběhlo velice dobře. Nastartovali jsme tady určité změny jak v komunikaci s rodiči, tak v přístupu k žákům či práci v pedagogickém sboru. Nejvíce jsme se zaměřili na práci s třídními kolektivy. Řešíme především komunikaci mezi třídními učiteli a žáky, potažmo mezi rodiči a námi. Co se výukového programu týče, tak se nám podařilo zařadit do školního vzdělávacího programu výuku anglického jazyka již od 1. a 2. tříd. Výuku v těchto třídách vede paní učitelka Kateřina Smetanová a jsme za to rádi. Dále se nám podařilo zajistit žákům širokou nabídku volnočasových aktivit a kroužků zaměřených na cizí jazyky, sport, environment a rukodělnou výrobu.

Ředitelem školy jste se tedy stal již 1. srpna. Překvapilo vás od té doby něco?
Nemůžu říct, že úplně překvapilo. Než jsem do této funkce nastoupil, tak jsem o tom hodně přemýšlel. Ptal jsem se kolegů z různých škol. Vím, že funkce ředitele obnáší spoustu papírování a vyřizování kancelářské práce, která mi zatím není – a to musím přiznat – úplně vlastní.

Ale budete ji muset dělat.
Samozřejmě, budu ji muset dělat, proto se snažím s tímto prostředím postupně seznámit. Nicméně beru to tak, že na základě kancelářské práce mohu tuto školu někam posunout, mohu zrealizovat různé projekty, a to jak ve výuce a přístupu k dětem, tak i v budování nových prostor a zázemí. Takže to papírování beru jako nutné zlo.

Když jste se rozhodoval, že se přihlásíte do výběrového řízení na post ředitele, co bylo tím konečným impulsem pro podání přihlášky?
Upřímně, na této škole už jako pedagog působím dvacet let, takže je to moje srdeční záležitost. Teď nechci, aby to vyznělo nějak nabubřele, ale když jsem se doslechl, kdo by se mohl o tento post ucházet, tak jsem si sám pro sebe vyhodnotil, že já se svými schopnostmi, znalostmi prostředí a charakterovými vlastnostmi mohu být naší škole nejvíce prospěšný. Důležitý byl i fakt, že jsem zvyklý přijímat odpovědnost za chod věcí, které se dějí kolem mě. Nechtěl jsem si později vyčítat, že jsem se konkurzu nezúčastnil a že nemohu rozvoj naší školy přímo ovlivňovat. Konečný impuls tedy spočíval v tom, že jsem si řekl, že mám dostatek síly, a věřím, že školu posunu tam, kam chci já. A myslím, že má koncepce rozvoje školy na Liščím kopci – to znamená výuka cizích jazyků, podpora environmentální výchovy, podpora sportu a výchova žáků, kteří se svými znalostmi a dovednostmi uplatní v reálném životě – je ta správná a pedagogický kolektiv se s ní ztotožňuje. Což je pro mě velice důležité.

Jazyky a sport jsou i na základní škole u kostela, ale environmentální výchova je v osnovách určité novum. Proč zrovna toto?
Tady si vás dovolím opravit a uvést věci na pravou míru. Na naší škole není environmentální výchova žádné novum. Ve výchovně-vzdělávacím procesu ZŠ Školní Vrchlabí má především díky panu učiteli Dušanu Vodnárkovi dlouholetou tradici. Jen zde narážíme na něco, v čem má naše škola dlouhodobý deficit, a sice, že to, co se nám povede a v čem jsme dobří, neumíme prodávat dál a komunikovat naše úspěchy na veřejnost. Projektů, které uskutečnil pan Vodnárek, kdy například vybudoval naučné stezky v Podhůří nebo ve Vrchlabí, je spousta, jen o nich nepíšeme.

Není to chyba?
Ano, je to chyba. A říkám, že je to jedna z věcí, na které se zaměříme. Máme například nové webové i facebookové stránky. Příkladem prezentace je i tento rozhovor, zkrátka po krůčcích o sobě budeme dávat vědět. A ještě zpět k té environmentální výchově. Já ji vnímám jako něco, co by se děti učit měly. Aby věděly, jak se chovat k přírodě a prostředí, které je obklopuje, abychom tu mohli do budoucna žít. A pokud jste zmínil, že sport mají na základní škole na náměstí Míru, tak zde musím podotknout, že sport má velkou tradici i na ZŠ Školní. Byly zde řadu let fotbalové třídy. Byl to výborný projekt, na kterém jsme spolupracovali s místním fotbalovým klubem FC Vrchlabí, potažmo s Fotbalovou asociací, a vzájemná spolupráce fungovala výborně. Nakonec asociace rozhodla, že udělá reorganizaci akademií a sportovních středisek, což byla dle mého názoru velká chyba. My jsme tím přišli o status Sportovního střediska a tím bohužel vše skončilo. Ale bylo to krásné období, protože jsme tu měli kluky, kteří rádi sportovali a výborně naši školu reprezentovali. A to nejen ve fotbale, rád vzpomínám na naši účast na republikovém finále v atletice v Plzni a o rok později v Jablonci nad Nisou. Jsou to krásné vzpomínky, a proto věřím, že se nám tradice sportovních tříd povede obnovit. Z mých dlouholetých zkušeností práce s mládeží si dovolím tvrdit, že děti, které sportují, v sobě mají zakořeněné určité návyky a hodnoty, mají v sobě pevnou vůli něčeho dosáhnout a vystoupit ze své komfortní zóny. A s těmito dětmi se daleko lépe pracuje i ve školním prostředí. Mají v tomto ohledu velký náskok před dětmi, které nedělají nic. To je další z důvodů, proč budu usilovat o opětovné zřízení sportovních tříd. Nemusí to být čistě o fotbale. Domluvili jsme se například s paní Dagmar Fišerovou na spolupráci s atletickým oddílem.

Zmínil jste „děti, které nedělají nic“. O koho jde? Co je prapříčinou?
Já osobně vidím prapříčinu v rodinném zázemí. Jestliže mají děti rodičovské vzory, kde vidí, že máma s tátou svůj volný čas prosedí u televize, tak tuto činnost přijmou za svou také. A sám asi vidíte, že 90 procent dětí je dnes s tablety a mobily. To je jejich svět a nemají tak potřebu další zábavy. Ale děti, které rodiče vedou ke sportu nebo jiné smysluplné náplni jejich volného času, kde je stanovena pravidelná docházka a určité povinnosti, jsou do budoucna lépe připravené do praktického života.

Na této škole už dvacet let působíte jako pedagog. Které předměty jste vyučoval?
Já jsem vystudoval Fakultu tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci, takže jsem učil tělesnou výchovu. Postupem času, protože jsem byl dobře jazykově vybaven, jsem přešel na výuku anglického jazyka a v době, kdy se do rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání začlenila volba druhého jazyka, jsem začal vyučovat také němčinu.

Jako ředitel školy už se moc za katedru nedostanete?
Mám stále pětihodinový úvazek. Tím, že jsem byl třídním učitelem v 8. B a nechtěl jsem se od mých bývalých žáků úplně odtrhnout, jsem si v této třídě ponechal výuku cizích jazyků. Nyní mám tedy v 9. B tři hodiny anglického a dvě hodiny německého jazyka.

Jak vnitřně probíhá přerod kantora v ředitele školy? Přece jen, své kolegy znáte, ale nyní jste i jejich šéf.
Musím říct, že jsem z toho měl větší strach, než to nakonec probíhá. Mně to přijde jako naprosto přirozený proces. Se svými kolegy nejednám svrchu. Řídím se tím, co jsem se naučil od lidí, kteří mě vedli, stali se mými vzory, a kterých si dodnes vážím. Byli to lidé, kteří udávali směr, vedli, ale zároveň uměli vyslechnout můj pohled na věc. Když jsme se pak na něčem domluvili, tak to platilo. A stejná pravidla vedení dodržuji i já. Mám rád pracovitost a spolehlivost, v tom se snažím jít ostatním příkladem. Myslím si, že i mí kolegové mě takto znají, a byl to jeden z důvodů, proč mě podpořili v mé kandidatuře na post ředitele ZŠ Školní Vrchlabí. Takže přerod mi zatím problém nedělá.

Jak proběhl začátek školního roku? Tedy i co se týče opatření proti covidu.
Vše proběhlo naprosto standardně, za což patří dodatečné poděkování i všem rodičům, kteří dodržovali veškerá stanovená pravidla. Myslím, že asi ve čtyřech případech si požádali o individuální test, který si přinesli, a my jim samozřejmě vyhověli. Jako velice vhodné vidím i to, že Ministerstvo školství umožnilo u prvňáčků, že se testovali až 2. září, a mohli si tak užít první den ve škole. To, že jsme tu měli jednu pozitivní žákyni, to zkrátka život přinese. Zvládli jsme to úplně bez problémů a plynule přešli v dané třídě na on-line výuku.

Loni v září začal školní rok také poměrně v pořádku, ale pak se to zlomilo. Nyní také čísla o nově nakažených pomalu narůstají. Neobáváte se, že se bude loňský rok opakovat?
Čísla podle mne nerostou tak strmě jako v loňském roce a já jsem životní optimista, takže si myslím, že nás celkový lockdown nečeká.

Co to pro vás znamenalo, že jste po více než polovinu loňského školního roku své žáky ani fyzicky neviděl?
Pokud budu mluvit za sebe, tak já jsem všechny své jazykové hodiny jel přes on-line kameru a snažil jsem se konverzovat stejně, jako bychom byli ve třídě. Takže mně to tak úplně nechybělo. Tím, že jsem navíc fotbalový trenér, tak jsem se s dětmi scházel alespoň po skupinách na běžeckých tratích a později fotbalových trénincích, proto jsem úplně odtržený nebyl. To byste se musel zeptat spíš dalších kolegů.

Máte informace o tom, jak se uplatnili zdejší žáci z loňských 9. tříd?
Přiznám se, že přesná čísla úplně neznám. Ale myslím si, že úspěšnost byla vysoká. Za sebe ale mohu říci, že je docela škoda, že málo žáků z naší školy šlo na zdejší gymnázium. Myslím, že jsme tam měli jenom čtyři zájemce.

Takže většina šla odsud z města pryč?
Obávám se, že ano.

Ale na druhou stranu tady ta nabídka je dosti okleštěná.
Ano, ale já když jsem v loňských devátých ročnících učil, tak jsem si vyhodnotil x žáků vhodných na vysokoškolské vzdělání. A v jejich případě si myslím, že je gymnázium ideální všeobecná příprava. Přiznám, že to pro mne bylo trochu zklamání.

Vedle ředitele školy jste i fotbalový trenér. Koho trénujete?
Celou svoji kariéru trénuji vesměs děti. Od čtyř až pětiletých dětí po U15, tedy starší žáky. Starám se v oddíle FC Vrchlabí o metodiku tréninku, o personální trenérské obsazení, nábory nových hráčů a tak dále. V jednom z posledních čísel Vrchlabinek jste vedl rozhovor s mým dobrým kamarádem Tomášem Jirků, ve svých oddílech zastáváme obdobné pozice.

Jak těžké je skloubit povolání pedagoga a trenéra? To vlastně nemáte žádný volný čas.
Máte pravdu. Ale práce trenéra je relax na hlavu, s dětmi na hřišti zapomenu na papírování a povinnosti. Zatím to se svojí prací dokáži skloubit a to odreagování s dětmi je úžasné.

Jak hodnotíte zájem o fotbal ve Vrchlabí? Mně se zdá, že je tady poněkud ve stínu lyžování a hokeje. Taková trochu Popelka…
Ve stínu lyžování mi to vůbec nepřijde a ve stínu hokeje bych také nechtěl říkat. Vrchlabí je velmi sportovní město. Představitelům města patří velký dík za podporu sportu, za výstavbu stadionů a sportovišť. Tím mají vrchlabské děti mnoho nabídek, který sport si mohou zvolit. HC Stadion Vrchlabí je v tomto směru velká konkurence, pracuje s mládeží velmi dobře, má i výborné PR a sportovní zázemí. My se tomu snažíme konkurovat, snažíme se přitáhnout děti do našeho oddílu k fotbalu. Musím říci, že se nám to zatím daří. Na celém okrese Trutnov se pouze našemu oddílu FC Vrchlabí a oddílu MFK Trutnov daří v soutěžích obsadit všechny věkové kategorie. Dalším pozitivním bodem, který nám pomůže přilákat mladé adepty a zároveň zvýší šance udržet našemu oddílu status krajského střediska mládeže, je partnerská smlouva s FC Hradec Králové. Věřím, že nám tato smlouva pomůže zkvalitnit práci s mládeží a přitáhne talentované hráče z našeho regionu.

Vy sám ještě aktivně hrajete fotbal?
Já bohužel už ne.

Nemrzí vás to?
To víte, že mrzí. Ale jednak na to úplně není čas a také už mám zdravotní problémy, které mě limitují v pohybu. Takže si chodím dvakrát týdně zahrát se starou gardou jen tak pro radost. I když je to někdy pořádný mistrák… (smích)

Váš předchůdce na postu ředitele školy na Liščáku tu byl nějakých 28 let
Ne, bylo to dokonce 29 let.

Troufl byste si také na takovou časovou porci?
Takto dopředu se nedívám. Já mám před sebou šestileté období a chtěl bych, aby za mnou, jak se říká, bylo něco vidět. Zaměřím se na práci s třídními kolektivy, aby se děti cítily ve škole dobře a bezpečně, zlepšení vzájemné komunikace s rodiči, aby pochopili, že jsme ve výchově jejich dětí partneři, a chtěl bych tu konečně renovovat sportovní areál či zmodernizovat a vybavit kancelářské a vnitřní prostory školy. Takže uvidíme po šesti letech, zda se to povedlo, a budeme hodnotit. Já věřím, že se to povede.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, Jiří Novák