Měl jsem štěstí na lidi, říká podnikatel a milovník fotbalu Vladimír Klenz

Na svém facebookovém profilu o sobě píšete, že jste studoval Stavební fakultu na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste si zvolil tento obor a co jste si z něj odnesl do svého života?
To byla přirozená návaznost na střední průmyslovou školu v Liberci, kterou jsem vystudoval. Nejdřív jsem se na vysokou vyprdl, po maturitě jsem už nechtěl nic studovat a nechal jsem se zaměstnat. Měl jsem ale kliku na jednoho ze zásadních lidí v mém životě. Přišel ke mně do kanclu a říká mi: „Viděl jsem tvoje maturitní vysvědčení, ty nechceš jít dál?“ Ze začátku jsem byl nerozhodný. Nakonec jsem ale díky tomu a tlaku mých nejbližších, kteří to také nechápali, tu přihlášku na vysokou školu odeslal. Začal jsem studovat dálkově, to sice bylo dost náročné, ale udělal jsem bakaláře a dál se šel věnovat fotbalu. Tam jsem totiž viděl to své poslání.

Ptám se na to právě proto, že jste znám spíš jako fotbalový trenér či podnikatel vkultuře, sportu, stavařině či cestovním ruchu.
Tak tím podnikatelem si nejsem úplně jistý, ale fotbal jsem vždycky miloval a mám ho rád stále. Být trenérem mě těšilo. Fotbal jsem potom začal studovat a začalo to C licencí, pokračovalo B licencí v Hradci UEFA A v Praze a pak už jsem si udělal EUFA Trenér mládeže. Vzdělání je v tomto ohledu základ. A nešlo jen o licence, absolvoval jsem spoustu stáží v Česku i zahraničí. Já jsem chtěl těm klukům, co jsem trénoval, poskytnout jen to nejlepší. Fotbal mě začal slušně živit a nakonec přišla nabídka na projekt v Číně, kterou jsem vzal. Tam už jsem pochopil, že to není jen o slávě a egu. Najednou zjistíte, že vám chybí štěstí, láska, rodina, obyčejné si popovídání a třeba přirozené rozesmátí. Já jsem v Číně pracoval, uspokojoval své touhy a moje první dítě, chlapeček, mi tu zatím vyrůstal sám. Tam jsem to trochu přehodnotil. I proto, že jsem měl doma v Česku také rozjetý svůj byznys v podlahové a nemovitostní branži. Všechno to navrch ztěžoval sedmihodinový časový posun, který mezi Čínou a Českem je.

Když už jsme u fotbalu, kdy jste s ním vlastně začal?
S fotbalem jsem začal úplně přirozeně, jako každej kluk z vesnice. Jsem totiž z Dolní Branné. Tam jsem jako malý i začal. My jsme v podstatě nic jiného nedělali. Na štěstí. Vlétě jsme hráli fotbal, chytali ryby a v zimě hokej a lyže. No a pak v necelých čtrnácti letech jsem odešel hrát do Liberce za Slovan. Pak proběhlo takové krátké zanevření na fotbal, možná takové přejedení se ho, ale zase mi do cesty přišel jeden člověk a ten mě v podstatě navedl na dráhu trenéra. No a tuhle nádhernou jízdu jsem si užíval v podstatě do nedávna.

Vraťme se kousek zpátky k licencím. Co člověk musí umět a zvládat, aby takové licence dosáhl?
Já mám vlastně mládežnickou profi licenci, to je to nejvyšší, co u mládeže jde vystudovat. Musíte k tomu mít hlavně touhu, chuť, vizi a odhodlání jít do toho naplno. Také ale ipodmínky, které vám to umožní. No a ty si ale stejně spoluutváříte sami. Ona je to dost velká oběť. Když v tom ale máte tu vášeň, milujete to a baví vás to, tak je to pro vás vše zábava, hra, droga…

Jak už jste zmínil, absolvoval jste několik stáží v zahraničí. O co šlo a co jste tam dělal? Jak takové stáže vypadají?
Stáže jsou nádherné. Neskutečný přísun zkušeností, vědomostí, dovedností, postupů, trendů, známostí a v neposlední řadě zdokonalování jazykových dovedností. Ale vzniklo to úplně náhodou, když jsem dostudoval B licenci, tak jsem dostal trochu přes pusu. Měl jsem odjet s jedním ligovým týmem na stáž do FC Ajax Amsterdam. Už bylo vše připraveno, měl jsem nahlášenou dovolenou v práci, vyměněné peníze a byl jsem natěšený. Pak mi přišla esemeska, že se nakonec nevejdu do auta. To pro mě byla velká rána. Řekl jsem si, že když mohli tihle lidé, tak já přeci můžu taky. V tu dobu, to byl rok 2012, vládla světu Chelsea FC, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Chelsea. No a ještě ten den jsem napsal dopis a rozeslal ho mezi všechny týmy 1. a 2. anglické ligy, že chci jet knim na stáž, že jsem začínající trenér z Čech, v podstatě bez zkušeností, a že bych se knim chtěl jet učit a podívat se, jak to tam dělají. Dva měsíce mi nikdo neodpovídal a až později jsem dostal odpověď z West Ham United a za dalších čtrnáct dní mi přišel e-mail od Chelsea, že mě přijali. Tak jsem to ve West Hamu všechno zrušil a jel jsem do Chelsea, tam jsem se potkal třeba s neskutečnou personou, Petrem Čechem. Tenkrát jsme si tady doma při tréninku hráli třeba, že dneska máme trénink z Chelsea, že tam dělali tohle a pak zase tohle… Prostě sranda, které jsem ale neskutečně propadl. To, co jsem se tam naučil, jsem potom předával dětem, které jsem trénoval tady v Česku. Tímto to ale spíše začalo. Řekl jsem si, že od malička miluji Juventus, Pavla Nedvěda. No a to stejné… Papír, tužka a dopis do Juventusu. Půl roku nic. Každej den jsem se těšil na e-mail z Juve… Nic. Až po půl roce najednou odpověď: „jasně, dejte si termín a dorazte…“ Tak jsem v dubnu 2013 s kamarádem, co mě k tomu trénování vlastně dotáhl, odjel do italského Juventusu. Tam jsem se potkal s Pavlem Nedvědem, což byl od malička můj vzor. V Juventusu jsem byl ještě asi desetkrát. V podstatě třeba ještě do loňska a třeba jen na zápasy Juventusu. To mě vždycky nabilo. Každou tou návštěvu tam jsem poznával nové trendy a způsoby, jak být prostě lepší a lepší. Jak pracovat lépe, více, efektivně a ještě aby vás to furt tak bavilo. To vše jsem potom aplikoval tady doma. Díky tomu mýma rukama prošla spousta kluků, co teď hrají ligu, ale také mají třeba vystudované gymply astudují dále vysoké školy. Prostě další úspěšní a pracovití lidé, co mají rádi fotbal. Možná mi primárně nešlo ani o fotbal. Možná mě snad i víc bavil ten pocit toho leadera a ta touha ty kluky a sebe fakticky posouvat nejen po stránce fyzické – výkonnostní, ale hlavně po stránce vnitřní, duševní, lidské. Další má nezapomenutelná stáž byla třeba v kanadském Vancouveru nebo zajímavá zkušenost v Arabských emirátech, Luganu a tak dále.

Vy tedy trénujete děti?
U dětí jsem začínal. Končil u U19. Teď už netrénuji vůbec. Po tom, co jsme s partnery neúspěšně ukončili nějaký vysněný fotbalový projekt ve Švýcarsku, jsem se začal věnovat už jiným věcem. A to konečně a především úžasné rodinné firmě, své firmě s podlahami, nemovitostem a tak nějak hlavně různé práci tady v Česku.

Minulý rok jste ve Vrchlabí rozjel turistickou atrakci vláček Bubáček. Čí to byl nápad, jak probíhala příprava a rozjezd takového projektu?
Nápad to byl zcela spontánní, něco podobného jsme viděli totiž ve Znojmě, kde jim to krásně klape. Poté, co nám tu loni na jaře proběhla první vlna onemocnění, jsme to tu chtěli nějak rozhýbat. Tam byla ta inspirace. No a pak už je to jen složka výkonná, tedy realizace. Druhá věc ale je, že lokální turismus místních je ve Vrchlabí strašně nízký. Spoustu lidí z různých částí města v podstatě nejde do našeho centra ani na kafe. Když jsme vymýšleli trasy, tak jsme chtěli zároveň s městem propojit i Strážné a Benecko, zapojit lanovku na Žalý, Kněžice, aby to mělo trošku hlubší smysl. Výlet pro rodinu plný zážitků, dobrého jídla, pití a pohody. Můžu říct, že se to chytlo krásně. Feedback od uživatelů je úžasnej, chodí za mnou lidi a říkají, že na Strážném nebyli třeba 20 let a teď si tam zajedou s vnoučaty poblbnout a dají si ještě dobré pivo. Dohromady s atrakcemi na Strážném, na Benecku a už i u nás na Bubákově to začalo mít i smysl.

Jaké máte s tímto projektem záměry?
Chtěl bych, aby to co nejvíce splynulo s provozem, aby se udržela návštěvnost. Vláčkem začínáme podporovat dopravu na různé koncerty, kulturní akce, svatby, rozlučky, výlety pro naše školky a základní školy. Možnosti přinášejí příležitosti, takže myslím, že vize vláčku může být dobrá.

Společně s několika dalšími společníky jste rozjel rozvojový projekt Pod Žalý. O co přesně jde?
Projekt Pod Žalý má za cíl pozvednout cestovní ruch. Zkusit využít nabízený potenciál lokality a vybudovat komplexní funkční zónu. Vzhledem k možnostem, co Hořejší Vrchlabí nabízí, tu chceme mít nějaké zábavné atrakce, kavárny. Podobně, jako když přijedete do Rakouska nebo Itálie. Ti lidé nejdou jen po lyžování a my to tu s ostatními investory chceme mít více komplexní.

Angažujete se nějak v chodu lyžařského areálu Bubákov?
Přirozeně. Vyplývá to z toho, že moje manželka Veronika je dcera pana Bubáka, majitele. Ona je asi ta nejlepší osoba, která mě mohla potkat. Ta její trpělivost s těma mýma touhama vyhrát ligu mistrů, výletama po světě… No a já už chci být prostě součástí toho, co je na Bubákově vybudováno, a nějak pomoci to posouvat dál. Tu vášeň, co jsem měl pro fotbal, tu chci dávat sem. Já to tady prostě miluji.

Na parkovišti pod lanovkou se prodávají burgery a zaslechl jsem, že se tam mají konat i kulturní akce. Je to tak?
Ano, celé to původně začalo kavárnou, ve které teď sedíme. Tu jsem si primárně pořídil jako stavební buňku k nám na pozemek a k ovečkám. Asi by jí tam ale byla škoda, říkám si teď. Protože se nám ale pořád oddalovala možnost výstavby domu, tak jsme z toho smým společníkem udělali kavárnu. No a v návaznosti na kavárnu vznikla i burgrárna. Používáme zde opravdu kvalitní argentinské maso a také si necháváme péct housky. Toto místo se tak nějak naskýtá k tomu, abychom to začali využívat hojněji a efektivněji. Koncerty, zábavné atrakce, doprovodné služby a společenské akce jsou jen takovým logickým vyústěním areálu mimo zimní sezónu.

V roce 2018 jste byl zvolen do zastupitelstva města Špindlerův Mlýn a podle informací na webových stránkách jste zde stále zastupitelem. Co vás vedlo ke kandidatuře? A proč ve Špindlerově Mlýně a ne ve Vrchlabí?
Já už roku 2010 ve Vrchlabí kandidoval, nebyli jsme úplně úspěšní. Pak jsme vymýšleli něco i na rok 2018, to jsme ale neuskutečnili. Potom přišla možnost kandidatury ve Špindlerově Mlýně, tak jsem si říkal, proč vlastně ne? Špindl je další velká škola pro mě. Udává určitý trend území. Ve skutečnosti jsem za to velice rád. Hodně se to propojuje smými aktivitami.

Máte v zastupitelstvu nějaký cíl? Něco, čeho chcete dosáhnout?
Samozřejmě. Můj cíl je zachovat si zdravý pohled na věc, takovou střízlivost při mnohdy pohádkovém vyprávění různých investorů a také chci být určitě nápomocný, co se týče sportu, cestovního ruchu a i toho, jak přinést potřebné peníze do městské pokladny.

Budete kandidovat i v příštím roce?
Mám to v plánu.

I z předchozích odpovědí je patrné, že máte mnoho aktivit. Kde na všechno berete čas a co na to říká vaše rodina?
Já měl ohromné štěstí na lidi, co mi ve správný čas přišli do cesty. Naučili mě, jak plánovat, pracovat, jak být efektivní, ale taky mi ukázali, jak důležité je být šťastný. Rodina a zdraví mých blízkých je pro mě to největší štěstí. Pracuji hodně, ale já jsem takový. Takže já vlastně ani nepracuji. Je to takové mé DNA, řekl bych. Občas vám ten svůj rytmus ale stejně něco rozhodí a musíte reagovat. Důležitě je umět si rozplánovat čas, určit priority a zkusit si nechat rezervu na překvapení. Jinak samozřejmě brzy vstávám achodím pozdě spát. Od brzkého rána pracuji, odpoledne se snažím být hlavně s rodinou a večer zase pracuji. Určitě se ale snažím každou možnou chvíli trávit s rodinou.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto Jiří Štefek, archiv Vladimíra Klenze