Úterý

7. prosince 2021

Svátek má

MasterChef mi změnil život, říká provozovatelka restaurace Alice Vacíková

22. 9. 2021

page.Name
Alice Vacíková provozuje ve Vrchlabí restauraci Gól pro místní hokejový klub, připravuje cateringy na oslavy, svatby i pro různé vrchlabské společnosti. V roce 2012 se účastnila soutěže MasterChef. S kuchařskou kariérou předtím vůbec nepočítala. Původně se Alice chtěla věnovat výtvarnému umění. V kuchyni se od mala pohybovala často se svou maminkou a od 14 let chodila na brigády do restaurací. Kuchaři ji také občas zaúkolovali a všímali si, že to jde Alici hezky od ruky. Víc ale začala sama vařit až s příchodem rodiny. Než odjela do kuchařské soutěže, pracovala ve Vrchlabí jako finanční poradkyně. Až MasterChef ukázal, že tvoření kuchařské, které spojuje hru chutí i barev, je pro Alici to pravé umění. V soutěži se dostala do finálové pětky a jako jediná účastnice se až do té doby nedostala do jediné eliminace.

Jak jste se dostala k myšlence jít do pořadu MasterChef? Přihlásila jste se sama?
Přihlásil mě tehdy můj partner. Byla půlnoc, šli jsme spát a v televizi zrovna běžela reklama na casting. Já už skoro spala a on mě přihlásil.

Byla jste tedy u toho. Neprotestovala jste nijak?
Říkala jsem si „Tak jo. Proč ne? Stejně nezavolaj. To už dávno bude obsazený.“ Na Slovensku už běžely konkurzy o dva měsíce dřív a TV Nova se přidala později. Ale kdyby náhodou, tak to zkusím. A druhý den hned volali, ať přijedu na schůzku na Barrandov do ateliérů.

Jak to probíhalo?
Bylo nás tam strašně moc. Konkurzy trvaly dlouho. Byl tam s náma i psycholog, sledovali nás, jak vypadáme, jestli se smějeme, jestli se nějak lišíme. Asi 90 procent z nás tam bylo nakonec potetovaných. Asi si vybírali lidi, který mají kérku a nebáli se mluvit. Já jsem taková ukecaná. Pak v prvním kole z nějakých 3500 lidí vybírali postupující na základě třídenního vaření. Tam jsem nebyla, protože jsem odjížděla na dovolenou. Tak mi řekli, ať natočím svoje vaření na video a pošlu jim to. Pak mě pozvali na schůzku, kde už nás bylo 300. Tam jsme měli mít jedno jídlo na půl připravené předem a na místě jsme měli čas na dodělání.

A co jste si připravila? Pamatujete si?
Dělala jsem marinovanou krkovici s chilli papričkama, zelený fazolky a zapečený brambory k tomu byly, myslím. Už je to dlouho, devět let.

Jak to šlo dál?
Ze 300 nás vybrali 100. V dalším kole pak 50 a z těch 50 lidí… To jsme byli na Slovensku ve vojenském areálu v Malackách… Nás vybírali podle krájení cibule, přípravy kuřat a podobných úkolů…

To byly úkoly na zručnost?
Na zručnost, kreativitu, jestli máme nápady a jestli nepanikaříme, když zadají větší úkoly. Testovali vědomosti o světový gastronomii – třeba jestli víme, co je panna cotta, consommé a další a jak se to připravuje. Psali jsme i kvízy, nebo nám třeba zadali „Udělejte créme brulée.“ Na základě tohoto rozdávali první zástěry. Z 50 lidí vybrali 20 postupujících do televize. Pak jsme měli 14 dní, abychom si doma zabalili, a přijeli ke každýmu domů natočit medailonky. Tak se u nás uklízelo.

Byla jste nervózní?
Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, a dneska bych do toho už asi nešla.

Tenkrát to byl úplně první MasterChef, že?
Byl úplně první a byl česko-slovenský. Jak to teď sleduju, tak mi přišel i nejkvalitnější. Hodně jsme cestovali napříč Českem a Slovenskem a mělo to podle mě jinou úroveň než dneska.

Jaké bylo natáčení?
Vždy jsme dostali úkol s tím, že jsme předem vůbec nevěděli, do čeho jdeme. První den pro nás připravili krabici, jako je to teď, a vařilo se nějaké téma. Jeden díl se natáčel tři dny. A bylo to hrozný.

Bylo to náročný?
Bylo to náročný. Každý den jsme vstávali brzy. Bydleli jsme všichni společně v jedné vile v Bratislavě v zóně, kde jsou ambasády, a bylo to kousek na Bratislavský hrad. V pokojích jsme byli po třech nebo po čtyřech. Byl tam s náma celý štáb – pořád nás odposlouchávali, museli jsme mít porty, pořád nějaké rozhovory. Jezdili jsme pak natáčet do ateliérů do Slovnaftu. V té době byly strašný vedra, v Bratislavě bylo 37 °C a v těch halách bylo asi 60 °C. Bylo tam 7 kamer, osvětlení, samý rampy… A v momentě, kdy se zaply kamery, nás přepudrovali, abychom se neleskli, a vyply se větráky, aby nerušily natáčení. Bylo neskutečný vedro. Dostali jsme úkol, uvařili jsme. Měli jsme vážně ten čas, který ukazují divákům. Všichni jsme pak museli odejít nahoru, nechat kupy špinavého nádobí a čekali jsme. Třeba dvě hodiny se natáčely rozhovory – jak se nám téma líbilo a kdo si jak vedl. Pak jsme se vrátili na uklizený plac. A šlo se ochutnávat.

Až po dvou hodinách ochutnávat?
Jak je ukázaný v televizi, že porotci ochutnávají, tak oni to vše samozřejmě ochutnali čerstvý hned ještě v tom nepořádku. Vždy jsme museli nechat porci v pánvičce nebo kastrolku. Tak pak na natáčení už věděli, měli poznámky.

Jaké jste z toho měla pocity? Bála jste se něčeho?
Byla tam spousta surovin, které jsem v té době neznala – orientální ovoce, zelenina, koření, které jsem v životě neviděla… Já do té doby vařila hlavně klasickou českou kuchyni. Sbírám ale kuchařky – mám jich doma asi 160, tak jsem si hodně načetla, co se týče třeba asijských jídel, a v MasterChefu jsem 90 procent jídel vařila úplně poprvé. Tak jsem si vždycky říkala: „Na to, že to vařím poprvé, tak dobrý.“ Když jsme měli občas pár dní volno, tak za námi přijeli kuchaři – naši porotci a třeba nás učili, jak správně vykostit různý druhy ryb, jak správně dělat italský těstoviny, jak motat ravioly, ukazovali nám různé druhy exotického ovoce a zeleniny, které v té době ještě v obchodech nebylo tolik vidět. V průběhu soutěže pak na to, co nás učili, přišla řada.

Jak daleko jste se dostala?
Do finálové pětky, kde už se vyřazovalo po dvou.

Nebyla jste zklamaná z vyřazení takhle kousek před cílem?
Nebylo to vůbec zklamání. Byla jsem ráda, že už konečně pojedu domů. Skončit před branami je pro někoho možná smutný, ale já jsem si své dokázala. Ta soutěž není úplně taková, že vyhraje, kdo má vyhrát, i když u nás Petr byl výbornej, ale hraje roli i věk, kdo jak vypadá… Co řeknou šéfkuchaři, to platí do té doby, než si produkce řekne, koho chce dál. I tomu je přizpůsobená tahle „reality-show“.

Můžete to takhle veřejně říkat, nebudou z toho problémy?
Teď už můžu. Měla jsem na dva roky smlouvu o mlčenlivosti pod pokutou 20 tisíc euro, a když mě oslovil kdokoliv, že by chtěl udělat reklamu v restauraci nebo v rádiu, tak se muselo vždycky žádat Novu o povolení.

Co jste si na MasterChefu nejvíc užila?
Mně se líbilo, že jsme cestovali, že jsme nebyli jen pořád ve studiu. Jeli jsme vařit svatbu k Benešovu – každý jsme dostal úkol a muselo to dopadnout, protože na svatbě bylo 50 lidí… Vařili jsme venku, byli jsme v Tatrách, v Grobu, kde se pečou husy, byli jsme v pekárně a pekli jsme chleby a rohlíky… Byli jsme v Plzni na stadionu na Viktorce, kde jsme vařili pro celý plzeňský manšaft. Plzeň slavila kulaté výročí založení klubu. Tam můj tým i vyhrál soutěž. Díky MasterChefu jsem se potkala s lidmi, které bych jinak neměla šanci poznat, a dodnes jsme s několika v kontaktu a udržujeme přátelský vztah. Občas se sejdeme. To nejlepší je přátelství, který nám zůstalo.

Jak se změnil váš život po MasterChefu?
Změnil se hodně. Odešla jsem od partnera, odstěhovala jsem se do Vrchlabí. Postavila jsem se na vlastní nohy. Prý čím je člověk starší, tím míň by měl pracovat, a u mě to je přesně naopak. Po MasterChefu mě oslovovali lidi, jestli bych nešla vařit k nim do restaurace, nebo jestli můžu udělat občerstvení na oslavy. Začala jsem tedy s cateringy a pak to vyvrcholilo touhle hospodou. Vždycky jsem byla fanouškem hokeje a už předtím, když jsem pracovala v pojišťovně, jsem do VIP klubu připravovala občerstvení, a tak jsem se zeptala na tuhle hospodu, že by se mi líbilo ji mít. Slovo dalo slovo a jsem tady. Tento rok je to sedmá sezóna. Tady se vaří úplně všechno. Tím, že je to přizpůsobené klubu, hokejisté musí mít nějaký jídelníček. Mají lehčí stravu v den zápasu – rýži, těstoviny, krůtí maso. Ale vzhledem k tomu, že jsou to chlapi a mají velký výdej, tak já říkám, ať se po zápase pořádně najedí. Takže klidně vepřový výpečky, řízek nebo svíčkovou. A kluci si to dají rádi.

Jsou hokejisti nároční strávníci?
Nejsou. Kluci jsou spíš vděčný, že se jim snažíme dělat takovou tu domácí stravu. Díky tomu, že bydlí po ubytovnách a pořád cestují sem a tam, tak jsou rádi za osobní přístup. Samozřejmě se jich na začátku sezóny ptám, co kdo má rád, co kdo nejí nebo jestli má někdo bezlepkovou dietu. Tomu se přizpůsobujeme.

Máte pro nás nějaké zajímavé hokejové historky?
Historek by byla spousta, ale některý jsou neprezentovatelný. Když tu byl Jarda Bednář, ten je koníčkem myslivec, tak mi třeba zavolal, že mi veze divočáka a že z toho mám udělat něco k večeři. Najednou jsem tu měla v lavoru divočáka. Občas se stalo, že udělal i zabijačku a přivezl – kluci pak měli prdelačku a jitrnice a další zabijačkový speciality. Petr Sýkora, Tomáš Rolinek byli taky úplně spokojení. Ti tenkrát dokonce v Pardubicích rozhlásili „tam se dobře vaří“, tak přijel autobus a všichni přijeli na guláš. To bylo fajn. Jinak třeba Kuba Soukup nemá rád španělský ptáčky, protože nejí hořčici a kyselou okurku. Víme, že když to zrovna máme k obědu, tak nepřijde a k večeři musíme udělat něco jinýho. Naopak miluje kuře na paprice a rajskou. Za trenéra Baďoučka byli taky kluci, kteří čekali, až odejde, a místo těstovin si dali knedlík. Ale oni to zase vysportujou. Sportovec musí být prostě dobře najedenej. Když tu bylo Kladno na zápas, tak mi volali, že chtějí večeři. A já jsem se tak ze srandy zeptala, jestli chtějí svíčkovou, řízek, nebo vepřo knedlo zelo. Ten manažer se úplně zhrozil a říkal „To si děláte kozy!“ Já mu říkala, že kluci to tu normálně jedí, a on „To není možný!… No vlastně je to možný, vy pořád vyhráváte. To u nás se jí pořád jen UHO, kuřecí a rýže.“ Nakonec měli řízek a brambory a myslím, že byli spokojení.

Vaříte jen pro hokejový klub, nebo i pro veřejnost?
Vaříme i pro veřejnost, když je hokejová sezóna.

Máte nějaké oblíbené jídlo? Co vy nejraději jíte?
Na jídlo mám strašně málo času. Kuchaři se většinou odbývají. Když je člověk celý den v kuchyni, večer si nejraději dá chleba se solí a s rajčetem – něco úplně jednoduchého, protože je za celý den přesycený různými chutěmi a vůněmi.

Slyšela jsem, že kuchaři obecně milují jídlo, které si nemusí vařit sami. Je to tak i u vás?
Ano, to je pravda. Moje nejoblíbenější jídlo je to, co si neuvařím já. Přesně tak. Jinak mám ráda polévky a celkově asijskou kuchyni – třeba sushi. Proto chodím ráda do Viet Thai.

Máte/měla jste někdy kuchařský vzor?
Vždycky jsem sledovala Ano, šéfe! – Pohlreicha. V podstatě jsem amatér, a pokud člověk není úplný debil, tak z toho pořadu pochopí, jak hospodu provozovat a jakých největších chyb se vyvarovat. Pohlreich je mi i sympatický mluvou. Občas k němu nemám daleko.

Máte životní motto?
Hmm... „Ono se to nepos***!“ S dobrou náladou a s optimismem se dá zvládnout úplně všechno. Nemá cenu se nervovat ze zbytečností. Co člověk nemůže sám ovlivnit, nemá vůbec řešit. Ono to nějak dopadne. A když se na to podíváte optimisticky, tak to vždycky musí dopadnout dobře. Hlavně, aby zdraví sloužilo.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček, www.jakubkralicek.com