Čtvrtek

1. prosince 2022

Nyní

Zítra

-1°

Svátek má

Zuzana Kvardová: Chtěla jsem, aby o mně lidé říkali, že jsem anděl

18. 3. 2022

page.Name
Zuzana Kvardová si v těchto dnech připomíná čtyři roky od chvíle, kdy se stala hlavní sestrou ve vrchlabské nemocnici. Ve velkém rozhovoru pro Vrchlabinky bilancuje svoji dosavadní kariéru ve zdejším zařízení, popisuje bolístky celého zdravotnického systému v zemi, ale vzpomíná i na to, co rozhodovalo při jejím výběru povolání.

Když jdete do služby, v kolik hodin ráno vstáváte?
Vstávám v pět hodin.

Jaké jsou vaše první činnosti po příchodu do práce či do vaší kanceláře?
Zapnu počítač a podívám se na e-maily. Potom se podívám, jakou máme obložnost na odděleních v nemocnici, jaký bude operační program, a pak si projdu jednotlivá oddělení.

To děláte každý den?
Ne, všechna oddělení nemocnice si projdu třikrát v týdnu. V pondělí, ve středu a v pátek.

Jak ráno probíhá start provozu a nástup směny?
Start směny na jednotlivých odděleních probíhá tak, že se sestřičky a sanitáři na jednotlivých odděleních vystřídají. Předají si hlášení o pacientech, o tom, co se stalo či co se bude dít ten den. Pak začne probíhat ranní hygiena. Pokračuje se v plnění lékařských ordinací, poté následuje snídaně, vizita a tak dále. Zkrátka se nastartuje takový běžný den. A já se pak na těch odděleních ukážu, pohovoříme se sestřičkami nebo vrchní sestrou, zda se stalo něco, je něco k řešení nebo potřebují s něčím pomoci.

Když se dozvíte, že vše proběhlo v pohodě a není nic k řešení, co následuje dál?
Pak jsem šťastná (smích). A když takto obejdu všechna oddělení, jdu do své kanceláře. Z této obchůzky po odděleních mám nějaký výstup.

Zajímá se o výstup z vaší obchůzky i vedení nemocnice?
Určitě. My se potkáváme s panem ředitelem a lékařským ředitelem v podstatě denně. Říkáme si, co se kde řeší, plánujeme další postupy.

Když už máte tohle všechno za sebou, co děláte pak? Jinými slovy, jak vypadá náplň hlavní sestry?
Je to velice různé. Od schvalování objednávek spotřebního materiálu, shánění personálu přes vyřizování e-mailů. Plánování vzdělávání sester a sanitářů, komunikace s manažerkou kvality ohledně řízené dokumentace a nastavování procesů kvality. Podílím se i na plánování očkování proti covidu. Chystám personální plán nebo rozpočet na vzdělávání. Vedu pravidelné schůze vrchních sester. Zajišťuji plynulý chod ošetřovatelské péče, kontroluji rozpisy služeb na jednotlivých odděleních i v ambulantních, dohlížím na vedení ošetřovatelské dokumentace. Zkrátka, každý den je to jiné, rozmanité.

To je docela dost papírování nebo sezení u počítače. Nicméně jak často se stane, že si obléknete oděv zdravotní sestry a dostanete se na oddělení přímo k pacientům?
Takové situace samozřejmě také nastávají. Nyní v covidové době to bylo častěji než v necovidové době. V podstatě, když někde něco hoří, když někdo onemocní a není personál, tak nemám problém obléknout se do sesterského a jít pracovat k lůžku na kterémkoli oddělení. Hodně času jsem strávila v očkovacím centru a v odběrové místnosti při antigenním testování. V té době jsme potřebovali navýšit kapacity personálu, ale my jsme neměli odkud brát, chyběl hlavně kvalifikovaný personál.

Jak jste se dostala do vrchlabské nemocnice?
Tenkrát náš pan primář, který pracoval v Jilemnici na ARO, začal jako primář pracovat i tady. A tady měli personální krizi. Dostali jsme tedy nabídku, že si sem můžeme jít přivydělat. Šlo nás sem asi pět na dohodu o provedení práce. Mně se tady zalíbilo, v Jilemnici jsem skončila a nastoupila tady.

O jaké době zhruba hovoříme?
Jde zhruba o roky 2000 či 2001.

Nemocnice v Jilemnici byla vaše první štace hned po škole?
Ano.

Jakou školu jste studovala?
Střední zdravotnickou školu v Turnově.

Takže nejste úplně přímo odsud.
Nejsem sice tady z Trutnovska, ale ze sousedního Semilska. Pocházím z Rokytnice nad Jizerou a pak jsme se s manželem přestěhovali do Kruhu.

Do Kruhu to ale přece jen kousek je…
… A ta cesta někdy také nebývá dobrá, obzvlášť v zimě. I proto, když je potřeba nebo to je z časových možností lepší, tady přespím.

Když jste byla na základní škole a rozhodovala jste se o svém budoucím povolání, co vás přesvědčilo k tomu, aby zdravotnická škola byla vaše první volba?
Měla jsem babičku a ta byla moc nemocná. Já jsem tam trávila celé prázdniny a jezdila jsem s ní na diabetologii. A tam byla sestřička a babičky a dědečkové jí říkali „náš andílek“. Mně bylo tehdy asi deset a říkala jsem si, že bych také chtěla mít ten čepeček a šaty s bílou zástěrkou, aby o mně lidé říkali, že jsem anděl. Nejspíš asi toto rozhodlo.

Jak je vůbec náročné studium zdravotnické školy?
To už je strašně dlouho… Ale vím, že po základní škole přechod na střední školu v tomto oboru byl dost brutální. Protože jdete do cizího prostředí, jdete od rodičů a na internát a pak přijdete do nemocnice, kde vidíte v podstatě poprvé v životě pacienta. Prvně v životě se setkáte se smrtí či s nějakou závažnou diagnózou. Pacienti vám svěřují svoje osobní věci, na což nejste do té doby vůbec zvyklí. Pro čtrnáctiletou holku to je docela dost velký zásah. A je to spíš zásah na psychiku. Při samotném studiu musíte vstřebat velké množství informací

Učila jste se i latinsky?
No jasně.

Takže si můžete přečíst i Vergilia v originále…
Ne, Vergilia v originále si nepřečtu (smích). To úplně ne. Ale zdravotnickou latinu jsme měli celý první ročník.

Kdy jste se tady ve Vrchlabí stala hlavní sestrou?
Musím trochu počítat. Jsem tu od roku 2000 či 2001. Pak přišla mateřská. Nicméně v roce 2010 jsem se stala staniční sestrou na anestezii. V roce 2017 mě vedení oslovilo, zda bych nechtěla dělat hlavní sestru. Vůbec nevím, jak na mě přišli. Vždyť jsem byla zastrčená na operačním sále. Proto jsem se na to pak zeptala pana ředitele a on mi na to řekl, že si mě tam omrkl. V únoru 2018 jsem na tuto nabídku kývla a o měsíc později na tento post nastoupila.

Dovolte ještě malou odbočku. V televizích běží řada seriálů z lékařského nebo nemocničního prostředí. Na kolik se vaše skutečná a reálná práce liší od těchto napsaných příběhů?
Řekla bych, že na tom je pravdy a reálného základu asi dvacet procent.

To není moc…
Některé seriály jsou opravdu vytržené z reality, a když na to pak kouká člověk, který v tom pracuje, tak se musí usmívat. Samozřejmě tam vidí různé chyby a chybky. Zkrátka situace, které nejsou vůbec možné. Herci mnohdy komolí výrazy, přestože tam mají odborné poradce. Tato věc přitom právě hodně ovlivňuje studenty. Oni jsou nejprve úplně euforičtí, jak to ve zdravotnictví funguje, a pak přijdou do školy, zaměstnání a zjistí, že je to jinak, a jsou z toho frustrovaní.

Když si vzpomenete na vaše středoškolská studia a na váš ročník, kolik lidí z něj v oboru zůstalo a kolik jich naopak odešlo?
Nedávno jsme měli sraz. Ve třídě nás bylo 28 a tuším, že jen tři jsou mimo zdravotnictví.

Zkusme se nyní posunout k samotné nemocnici a k tomu, jak to v ní funguje. Kolik máte pod sebou zaměstnanců jako hlavní sestra?
Asi 230.

V kolika odděleních těchto 230 lidí působí?
Na sedmi lůžkových odděleních a pak jsou ještě ambulance.

Jak vypadá skladba jednotlivých oddělení? Je mezi sestrami nějaký rozdíl co do jejich zaměření, zkušeností či aprobace?
Ano, je tam rozdíl. Sestry získávají kvalifikaci na střední zdravotnické škole, kterou dokončí, a jsou z nich praktické sestry. Aby mohla takováto sestra pracovat samostatně a měla více kompetencí, je třeba, aby šla studovat ještě dál, a to buď na vyšší odbornou školu, nebo na vysokou školu. Pak se z ní stane sestra všeobecná s titulem DiS. nebo Bc. Na vyšší odbornou školu nebo vysokou školu v oboru všeobecná sestra se může přihlásit kdokoli, kdo má maturitní zkoušku a zvládne přijímací řízení. Samozřejmě každé oddělení má svá specifika, proto všeobecné sestry směřujeme ještě k specializačnímu studiu, a to vždy v oboru, ve kterém pracují. Tímto studiem se všeobecné sestře rozšíří nejen kompetence, ale i zodpovědnost. Toto studium trvá další dva roky, sestry studují při zaměstnání, většinou v Praze nebo Brně.

Jak probíhá výběr nebo nábor personálu? Máte možnost i tendenci do něj zasahovat?
Mám. Ale když to řeknu upřímně, tak ať se teď přihlásí jakákoliv sestra, my ji bereme. Sestry teď vůbec nejsou, vůbec se nám nehlásí. Máme měsíc rozjetou náborovou kampaň a nepřihlásil se nám vůbec nikdo.

Kde vidíte příčinu tohoto jevu?
Jednoznačně v systému vzdělávání. Dříve sestra studovala střední zdravotnickou školu a byla všeobecná sestra. Teď musí jít na vysokou školu nebo vyšší odbornou. A tam už je hned zpoždění tři roky. Když si pak chce udělat specializaci nebo jít na magisterské studium, tak to jsou další dva roky. Takže ty holky studují hodně dlouho, a když jsou vystudované, tak chtějí být manažerky nebo mít rodinu. Nechtějí pracovat 12 hodin u lůžka v sobotu, v neděli a ve svátky. Systém vzdělávání se zkrátka změnil. Všechny vzdělávací instituce jsou vesměs ve velkých městech a sestry tam většinou potom zůstanou. Navíc – a teď to řeknu, jak to cítím – dřív byla sestra prestižní povolání, které mělo úctu. Teď se místo toho řekne, ty jsi jen sestra… Zkrátka nás neberou jako někoho, kdo by mohl být vzdělaný. Prestiž toho povolání klesla tam, kam nemá. Na druhou stranu si myslím, že ten, kdo nechce pomáhat, ale chce jen řídit, ve zdravotnictví být nemá.

Jak vypadají vaše kompetence či pravomoci k jednotlivým oddělením? Máte možnost upravovat jejich chod?
Ano, mám možnost upravovat chod oddělení, a to zejména ve spolupráci s vrchními sestrami. Mé kompetence zasahují do ošetřovatelské péče a úzce spolupracuji s lékařským ředitelem, který má na starost péči lékařskou. Vždy je důležité, aby se lékařská a ošetřovatelská péče potkaly a byly v souladu. Některé změny vzejdou přímo od personálu, kdy se snažíme najít optimální cestu a řešení, které bude vyhovovat všem, nejen sestrám, sanitářům, lékařům, ale hlavně pacientovi.

Hypoteticky, když dojde k situaci, že představa vrchní sestry na jednom oddělení a představa vaše se rozcházejí, stejně jako představa vaše a lékařského ředitele, kdo má poslední slovo?
Pokud se to týká lékařů, poslední slovo má lékařský ředitel. Pokud se to týká sester, poslední slovo mám já. Ale vždy je to o komunikaci. Nikdy nejdeme přes moc. Něco striktně nařídit nemám ráda a hledám spíše další řešení. Ale za sestry mám tady právo veta já. Pokud se neshodneme s lékařským ředitelem (to se stává málokdy), právo veta má ředitel nemocnice.

Zmínila jste, že máte pod sebou 230 osob. Kolik procent z nich je mužů?
Ježkovy oči, kolik kluků tady já mám (smích)? Mám je na pozicích sester i sanitářů. Řekla bych, že jich tady mám zhruba dvacet.

Jak zvládají svoji roli ve většinově ženském kolektivu?
Velmi dobře. A já mám ráda kluky na odděleních, protože oni rozbijí ženský kolektiv, lidově řečený slepičinec. Holky se tu dlouho nad něčím dohadují a oni jsou zcela nad věcí. Mám ráda, když jsou kluci jako sestry. Na druhou stranu jsou kluci opečovávaní od děvčat. Takže se mají dobře. Mají sílu, jiný pohled na celou situaci, která na oddělení může nastat.

Jaké mají sestry i muži v sesterském kolektivu možnosti dalšího vzdělávání?
Každý rok koncem září začínáme tvořit vzdělávací plány. Dávám pokyn vrchním sestrám, ať zjistí, kdo se chce v jakém oboru vzdělávat, kdo se chce zúčastnit kongresu, semináře či certifikovaného kurzu. V rámci personalistiky zase vím, kde potřebuji větší množství vzdělanějších sester, sester specialistek. Proto oslovím vrchní sestry, aby někoho ve svých týmech oslovily, nebo za dotyčnými jdu sama a snažím se je získat pro další vzdělávání. Všichni tady vědí, že ve vzdělávání nikomu nebráníme a máme na to vyčleněny prostředky.

Říkáte, že tu jste přes dvacet a tu dobu přerušily vaše mateřské povinnosti. Co vaše děti a práce ve zdravotnictví?
Můj starší syn, když měl loni distanční výuku, se doma nudil. Já jsem tehdy potřebovala sanitáře, tak si to šel vyzkoušet. Přivedla jsem ho a dala na následnou péči jako pomocníka ve zdravotnictví. Hygieny přežil a nyní sem chodí vypomáhat o víkendech a úplně se v té práci našel. A protože je ve čtvrťáku na gymplu, tak se rozhodl, že si dá přihlášku na medicínu. Jde tedy ve šlépějích maminky. Mladší syn k tomu zatím netíhne.

Za svoji kariéru ve zdejší nemocnici jste zažila už leccos. Několik ředitelů, ale vnímání nemocnice ze strany lidí, které nebylo příliš příznivé. Co byste Vrchlabákům vzkázala?
Já bych chtěla vzkázat, že už jsme úplně někde jinde a že kvalita poskytované péče je na vysoké úrovni. To nám dokládá i certifikát, který jsme získali v prosinci. Všem, co sem nechtějí jít, bych vzkázala, ať se přijdou podívat. Nemocnice už vypadá úplně jinak a zdejší prostory už vypadají jako špičková pracoviště se špičkovými odborníky.

Poslední otázka. Když jsem nedávno dělal rozhovor s panem ředitelem Michalem Mrázkem, tak on si spolupráci s vámi velice pochvaloval a nazval vás parťákem, se kterým ho baví tuto práci dělat. Jak se vám spolupracuje s ním?
Pan ředitel je naprosto úžasný. Má jednu obrovskou výhodu. Je lékař a rozumí nám. I díky tomu dokáže dělat rozhodnutí, která dávají smysl. Je také neobyčejně lidský, komunikativní a přístupný. Lidé tady ho berou. I jako chirurg je odborník na svém místě. Já si to tady bez něj nedovedu představit.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček