Úterý

4. října 2022

Nyní

Zítra

11°

Svátek má

Práci v laboratoři považuji za svoji životní náplň, říká Martina Wirthová

9. 5. 2022

page.Name
Martina Wirthová již dva roky šéfuje laboratoři ve vrchlabské nemocnici. V rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje svoji každodenní práci a proměnu nároků na tuto profesi z pohledu dosaženého vzdělání i zdravotnického systému. Vyznává se též, že je ráda, že úkolem pracovníků laboratoře není předávat výsledky přímo pacientům. „Jsem ráda, že u nemocných pacientů vidím pouze výsledky laboratorních testů, tedy čísla. Určitě bych s pacienty jejich zdravotní problémy moc prožívala,“ říká.

Nacházíme se v prostorách laboratoře vrchlabské nemocnice. Kolik lidí zde pracuje?
Se mnou pracují v laboratoři dva odborní pracovníci, šest laborantek, jedna laboratorní asistentka a jedna odběrová sestřička.

Jak dlouho tento tým funguje pod vaším vedením?
Já laboratoř vedu dva roky, ale nastoupila jsem do ní před dvanácti lety. Udělala jsem si tehdy takové kolečko od úplného začátku a dělala jsem při něm úplně všechno. Postupně jsem si doplňovala vzdělání a zvyšovala si kvalifikaci. Následně jsem byla oslovena vedením nemocnice, jestli bych laboratoř nepřevzala.

Vyjmenovala jste váš tým. Jakou musí mít jeho členky kvalifikaci?
Ona to není úplně taková sranda, že by člověk jen tak přijal laborantku. Tyto pozice jsou dané vzděláním, počtem a typem atestací. Musíme splňovat požadavky pojišťoven i instituce jménem NASKL (Národní autorizační středisko pro klinické laboratoře, pozn. autora), která kontroluje laboratoře každé tři roky. Takže to není jen tak založit si a provozovat laboratoř.

Zmínila jste potřebu vystudování určité školy. Jde o vzdělání lékařského typu?
Ne. Já jsem vystudovala Fakultu chemicko-technologickou v Pardubicích. Tu má asi většina lidí. Teď je to tam rozšířené i o obor zdravotní laborant. Absolventky středních škol už nejsou laborantky, ale laboratorní asistentky, takže nemohou pracovat bez odborného dozoru. Velice se to zpřísnilo. Každá laborantka tedy musí mít vzdělání minimálně v podobě diplomovaného specialisty nebo bakaláře.

Kolik atestací musí každá laborantka mít?
Samozřejmě v ideálním případě alespoň jednu. Já mám třeba dvě. Jsem takový nezmar. Člověk si myslel, že když vystuduje školu a nastoupí do nemocnice, že už je to všechno. Má za sebou pět let na vysoké škole a myslí si, že už vše skončilo. Takhle to však ve zdravotnictví není. Tady platí celoživotní vzdělávání. Člověk nesmí zakrnět, musí se vzdělávat a neustále jezdit na kurzy a semináře. A pak je tu samozřejmě ta zmíněná atestace, která z vás udělá ještě většího odborníka, ale tím pádem na vás padne i daleko větší díl odpovědnosti.

Říkáte, že jste tu začala pracovat před dvanácti lety. Jak byste srovnala stav tehdy a nyní?
Tehdy žádné audity ze vnější společnosti nebyly, nebylo ani tolik papírování, kontrol, směrnic a nařízení. Teď už laboratoře bez auditů ani nejsou. Musely se vytvořit nové funkce jako manažer kvality, metrolog, interní auditor. Tohle tu dříve nebylo. Vše se dělá pro zkvalitnění péče. Laborantka je při své práci chráněna, protože přesně ví, co má dělat nebo čím se má řídit. Například výsledky laboratorních testů podléhají dvojí kontrole. Nejdříve je zkontroluje laborantka a poté schválí ještě odborný pracovník.

Jak vypadá váš běžný pracovní den? Od kolika hodin pracujete?
Někdy chodím na šestou, někdy na sedmou hodinu ráno. Nejdříve schválím výsledky, projedu interní kontrolu kvality, abych věděla, že vše v laboratoři funguje správně. Poté se věnuji administrativě, objednávání reagencií a zajišťování provozu laboratoře. Snažím se laboratoř dále rozvíjet, ať se to týká zavádění nových metod, zajišťování kvalitních moderních přístrojů, nebo spolupráce s jinými laboratořemi. Snažím se o co nejlepší spolupráci s lékaři, abychom jim zajišťovali co nejlepší laboratorní servis. A v neposlední řadě musím řešit věci, se kterými si laborantky neporadí, například menší opravy rozbitých přístrojů.

Takže jste i takový technik…
Vlastně ano (smích). Ale není to žádná věda, takhle se to dělá všude. Naproti tomu jsem ale opravdu ráda, když mě někdy potřebují i na provozu laboratoře, abych jim šla pomoci. A chodím ráda, baví mě to a je to osvobozující na rozdíl od celodenního sezení a koukání do počítače. Snažím se i občas sloužit, takže si beru i služby o víkendech, abych z toho nevypadla. Ale je pravda, že se mi pak práce v kanceláři kupí.

Popište prosím, jak laboratoř funguje a kdy je pro lidi k dispozici.
Laboratoř funguje 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Samotná odběrová ambulance každý všední den od 6 do 10 hodin.

O víkendu ne?
Toto je odběrová ambulance. Nicméně my jsme tady, jak už jsem zmínila, nonstop. Když vás ale o víkendu pošlou například z chirurgické ambulance z polikliniky, z Ansy či odjinud se žádankou, na které je napsáno STATIM, tak pacienta nevyhodíme. Nastoupí laborantka a udělá odběr. Výsledky, u kterých se snažíme, aby byly co nejdříve, pak přímo telefonujeme lékaři. Ale jinak, když to urgentní případy nejsou, preferujeme odběry ráno a na lačno.

Dobře. Pokračujme v tom, co se děje dál.
Když pacienta sestřička nabere, vzorek jde hned do laboratoře, kde se začne zpracovávat. Žádanka se zapíše do počítače a poté se vzorek dává do jednotlivých analyzátorů dle požadovaných vyšetření. Výsledky pak kontroluje laborantka a schvaluje odborný pracovník. Zhruba po obědě se tisknou výsledkové listy. Takže výsledky vyšetření, které děláme my tady, mají lékaři ještě ten den. Většina lékařů je schopna přijmout výsledky elektronicky. Když to mají označené jako STATIM (urgentní), tak se jim výsledek i volá. Totéž se dělá i u výsledků, které jsou kritické nebo nejsou nijak pěkné. Vyšetření, které tady neprovádíme, posíláme do smluvní laboratoře Spadia.

Kromě krve analyzujete i jiné vzorky?
Ještě moč. Ostatní biologický materiál, jako je například sputum (sekret dýchacích cest, pozn. autora) nebo výtěry posíláme do smluvní laboratoře Spadia, jako jedné z největších laboratoří v České republice.

Když je výsledek provedeného testu špatný až kritický, jak se to oznamuje?
Odbornými společnostmi jsou dané určité meze, které jsou závislé na pohlaví či věku. Máme to nastavené i v systému. Jakmile nastane takový okamžik, kdy je výsledek kritický či patologický, ještě provádíme zpětnou kontrolu, zda to je skutečně ona zkumavka a zda je vše v pořádku. Často se to kontroluje i v konsekvenci celého vyšetření i ve srovnání s předchozím výsledkem. A ve chvíli, kdy zjistíte, že to je pravda a jde o kritický výsledek, se to sděluje lékaři, který celou situaci vzhledem ke stavu pacienta vyhodnotí a dále s ním řeší.

Pro vás je to tedy lepší, že vy tuto zprávu nepředáváte.
Jednoznačně. My nejsme povolaní, abychom to pacientům sdělovali. Naše výhoda je ta, že s pacienty nepřijdeme do styku. Upřímně řečeno, jsem ráda, že u nemocných vidím pouze výsledky laboratorních testů, tedy čísla. Určitě bych s nimi jejich zdravotní problémy moc prožívala.

Jak probíhá vaše spolupráce s praktickými lékaři a lékaři v rámci vrchlabské nemocnice?
Co se týká obvodních lékařů, to je pro mě zklamání. Do naší laboratoře posílá vzorky ke zpracování z praktických vrchlabských lékařů jen minimum. Naopak z okolních vesnic si k nám praktičtí lékaři cestu našli. Je a bylo naší velkou snahou s praktiky ve Vrchlabí navázat novou spolupráci. Osobně jsme je kontaktovali s nabídkou nové spolupráce, bohužel bez úspěchu. Myslím, že místní lékaři by nemuseli posílat vzorky jinam. My jim je tady vyhodnotíme rychleji. Výsledky jsou správné, přesné a přehledné. Velmi mě celá tahle situace mrzí, myslím, že nemocnice zaznamenala za poslední dobu neuvěřitelný rozvoj a vrchlabští lékaři by před tím neměli zavírat oči a začít s námi spolupracovat. Spolupráce s lékaři v rámci nemocnice je skvělá.

Jak jste tady v laboratoři fungovali během pandemie covidu?
Když jsem nastupovala do funkce, právě covid začal a neřešili jsme nic jiného. Co si budeme povídat, laboratoř zaštiťuje celou nemocnici a bez ní by tady byli nahraní. Rozdělili jsme se na dva týmy, které se nepotkávaly. Byly i scénáře, kdy jsme si pomalu představovali, že tu budeme i bydlet, abychom to nějak zajistili. Katastrofické scénáře se nakonec nevyplnily. Pracovalo se tu za dodržení všech hygienických podmínek. A tak mohu říci, že nás to nijak zásadně neodpálilo. Když byla laborantka nemocná, zůstala doma v karanténě. Naštěstí se to plošně nerozšířilo, takže jsme to zvládli a provoz pokryli. Zároveň jsme jako jedni z prvních zavedli antigenní testování pro širokou veřejnost, firmy, ale například i pro hokejisty HC Vrchlabí. Při druhé vlně jsem zavedli vyšetření hladiny protilátek proti covidu. Toto vyšetření bylo pro lidi velmi zajímavé. Výsledky měli k dispozici ještě tentýž den. Velkým lákadlem byla i nejnižší cena vyšetření v širokém okolí. Od nového roku jsme nyní zavedli i PCR testování pro potřeby nemocnice, z důvodů urychlení výsledků a snížení rizika přenosu nemoci. Výsledek máme k dispozici do 15 minut. Nezjišťujeme mutaci, ale zda je pacient pozitivní, či nikoliv.

Zkusme ještě uvést pár čísel. Kolik pacientů přijde denně na odběr?
Je to zhruba do 30 pacientů denně. Ostatní vzorky svážíme z Vrchlabí, Lánova, Hostinného, Rudníku, Špindlerova Mlýna a okolních obcí. Největší počet vzorků máme z lůžkových oddělení a ambulancí nemocnice.

Kolik vzorků denně zanalyzujete ve vašich „mašinkách“?
Myslím, že se pohybujeme zhruba okolo 300 vzorků za den, ale jsme schopni kapacitně zvládnout mnohem více.

Ještě před tímto rozhovorem jsem měl možnost vidět všechny přístroje. Jak je těžké se s nimi naučit pracovat?
No, lehké to úplně není (smích). U každého nového analyzátoru vždy dochází k zaškolení obsluhy servisním technikem, pak už si holky školíme sami. V případě poruchy voláme servisního technika a první, co s ním po telefonu řešíme, je to, jak můžeme pomoci my. Oni nás pak po telefonu navádějí, co máme dělat. Nejlepší je, když to opravíme sami. Protože kdyby sem měl technik z Prahy nebo Brna dojet, tak to jsou hodinové prostoje. A vy při tom nemůžete měřit a vydávat výsledky.

Co byste dělala, kdybyste se nevěnovala této profesi?
No to nevím (smích). Já jsem spokojená, považuji to za svoji životní náplň. Práce v laboratoři mě baví. A obecně si myslím, že pro práci ve zdravotnictví musí být člověk trochu zapálený.

Když jste se rozhodovala o své budoucí profesi, jaká byla vaše vnitřní motivace?
Zkoušela jsem medicínu, na kterou jsem se nedostala. Laborantka pak byla další možnost. K nějakému nasměrování došlo při studiu na vrchlabském gymnáziu. Že bych si hrála na paní doktorku a podobné věci už v dětství, tak to určitě ne.

Čeho se vám tady podařilo dosáhnout, respektive jaké úspěchy laboratoře byste vyzdvihla?
Nejvíc hrdá jsem na to, že to tady funguje. Naše laborantky jsou skvělé a máme tu i dobré vztahy, což všude není samozřejmostí. Těší mě, že na výbornou splňujeme všechny audity. Mám radost z každé maličkosti, která je tady nová. Ať je to analyzátor, nábytek, či jiné vybavení. Snažím se, aby se nám tu dobře pracovalo.

Máte i nějaké certifikáty?
Ano, máme tady certifikát právě od toho NASKLu, s platností na tři roky. Celá nemocnice je od prosince 2021 akreditována společností SAK.

Jak byste charakterizovala či ohodnotila postavení laboratoře v rámci nemocnice?
Já říkám, že je to nejdůležitější část nemocnice (smích). Lékaři to asi neradi slyší. Nicméně laboratoř musí fungovat neustále, na rozdíl od lůžkových oddělení, která se mohou v případě rekonstrukcí třeba na dva týdny zavřít.

Co vlastně dělá vedoucí laboratoře ve svém volném čase? U čeho relaxujete?
Mám devítiletého syna, takže většinu času trávím s ním. Sportujeme nebo se s ním připravuji do školy. Neřekla bych, že to je něco speciálního, zkrátka jako každá máma. Nejsem vrcholový sportovec, nechodím se odreagovávat někam na skály. Spíš se věnuji rekreační jízdě na kole či plavání. Ráda čtu.

Zmínila jste potřebu soustavného vzdělávání. Mám tomu rozumět tak, že každý večer doma ležíte na gauči a biflujete odbornou literaturu?
Když jsem se učila na atestace, tak to tak každý večer bylo. Teď už ráda sáhnu i po jiných knížkách.

To nebyly moc hezké večery.
No, to nebyly. Nicméně například atestace z biochemie je na pět let. Jezdíte na kurzy, píšete test a pak jdete na závěrečnou zkoušku. A na ni se určitě nepřipravíte za měsíc. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček

 

Jiří Štefek