Cvičení rodičů s dětmi aneb Když se (nejen) malí špunti hýbají

Každý čtvrtek úderem 17. hodiny ztichlá hala vrchlabské Sokolovny rázem ožije. Na parketovou palubovku vběhne rej rozjívených švitořivých dětí, které již pomalejším krokem následují jejich maminky a tatínkové. Brzy tady začne 60 minut plných pohybu, her a sportu.

Aby vše mělo ty správné kulisy, následuje tradiční nástup dětí i rodičů, který pokaždé vede hlavní cvičitelka. V posledním roce se v této pozici střídaly čtyři ženy, přičemž služebně nejstarší a nejzkušenější z nich byla Jana Trýznová. Tato bývalá sportovní trenérka a dlouholetá učitelka na základní škole na náměstí Míru se věnuje cvičitelské činnosti a probouzení záliby ke sportu v předškolních dětech už déle než půlstoletí. Pro úplnost dodejme, že v posledních dvou letech ji ve kvartetu hlavních cvičitelek doplňují Jana Kociánová, Lucie Štolfová a Věra Hradecká.

Ale vraťme se na palubovku. Po nástupu následuje krátká rozcvička, při které se děti i jejich rodiče protáhnou a rozhýbou. Tento začátek vždy doplňují různé pohybové aktivity, při nichž osazenstvo běhá po hale, hraje na babu či na ovečky a vlka a další oblíbené dětské hry. A pak už následuje to, na co se děti těší asi nejvíce. Jejich rodiče přinesou žíněnky, trampolíny, kozu, švédské bedny a další nářadí a náčiní, které pak rozmístí po tělocvičně. Vznikne tak pomyslný okruh, na němž děti pod dozorem svých rodičů zdolávají tyto překážky, lezou na žebřiny, hází míčem na basketbalový koš, běží slalom mezi kuželkami či se pohupují na zavěšených kruzích. Takto děti dovádějí skoro až do konce cvičební hodiny. Pak rodiče vše opět uklidí a následují další drobné hry a závěrečný nástup.

Ve stejném duchu budou tato čtvrtková cvičení probíhat i v nadcházejícím školním roce. „Jsou určena pro předškolní děti ve věku od tří do šesti let. Začneme zhruba v polovině září. Přihlášky už jsou ke stažení na webu TJ Spartak Vrchlabí. Kromě přihlášky je potřeba vyplnit prohlášení o ochraně dat a přinést členský a oddílový příspěvek, který činí 650 korun na cvičební pár, tedy dítě plus rodič. Vybírat se to bude na prvních hodinách v září,“ říká Trýznová.

Letitá tradice
Pro ni bude mít nová sezóna už pořadové číslo 55. Této činnosti se bez přestávek věnuje už od 1968. Samotný program cvičení rodičů s dětmi však začal o rok dříve a u jeho zrodu stála Lubomíra Malínská. „Nechtěla to dělat sama. V roce 1968 proto přišla za mnou, protože věděla, že celý život cvičím a sportuji. No a zeptala se, jestli bych to s ní nechtěla vést,“ vzpomíná Trýznová. Podle jejích slov se však „ve Vrchlabí cvičilo odjakživa“, a to i poté, co byl v roce 1952 zrušen Sokol, který následně a pár let nahradil Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV).

Cvičební programy se však tehdy konaly každé úterý, probíhaly v Dukle a původně trvaly hodinu a půl. Kromě hodinového cvičení dětí měli totiž obdobných 30 minut i rodiče. V následujících letech se cvičení přestěhovalo do Sokolovny, z úterý se přesunulo na čtvrtek a ve sboru hlavních cvičitelek se po mnoho let střídaly vedle Jany Trýznové i Marta Hrušková či Dagmar Václavíková. Několik let jim též vypomáhaly Šárka Horčičková, Dagmar Rychnovská či Martina Šedová.

Zájem o cvičení mezi dětmi byl z počátku skromnější. „Dětí jsme měly s Luběnkou ze začátku málo, bylo jich asi 15. Postupně se však přidávaly další a další a obvykle nám chodilo 35 až 40 párů. Jeden rok jsme měli rekordní, to se nám přihlásilo asi 85 párů,“ vzpomíná Trýznová s tím, že mezi jejími dětskými svěřenci byla kdysi i Eva Samková či Martin Zach a další známí sportovci. Kromě cvičení v hale dříve děti občas chodily v zimě lyžovat, sáňkovat či pekáčovat a na jaře párkrát cvičily v přírodě. Několik let absolvovaly Cestu pohádkovým lesem, kterou cvičitelky připravily. „Nyní jsme většinou v hale, kde je náčiní a nářadí, které je pro děti hodně vzácné. Jinak během roku pak děláme Mikulášskou nadílku či před Štědrým dnem ve Vejsplaších strojení stromečku pro zvířátka. Cvičební rok zakončujeme drobnými soutěžemi v přírodě a opékáním vuřtů,“ říká Trýznová.

Čilé děti, línější rodiče
Za více než půlstoletí prošlo Janě Trýznové „pod rukama“ bezpočet dětí. Může tedy bilancovat a hodnotit. „Děti se moc neliší. Liší se rodiče. Dříve byli takoví zodpovědnější a chodili hodně cvičit, proto jsme cvičili i na akademiích. Ty skončily na začátku 90. let. Taky jsme nacvičovali čtyři spartakiádní skladby. Pro děti to byl nezapomenutelný zážitek se předvést před publikem na okrskových a okresních vystoupeních. Nyní jsou někteří rodiče línější. Myslí si, že u nás na cvičení odloží děti a půjdou si mezi sebou popovídat. Ale liší se to rok od roku. Hlavní radost však mám z toho, že děti chodí a chtějí sportovat. Vždyť ještě donedávna jsme to všechno dělaly zadarmo a jen z nadšení. Řada lidí se nás nechápavě ptala, proč raději neděláme něco jiného,“ pokrčí rameny.

Samotná Jana Trýznová má za sebou bohatou pedagogickou kariéru. Vyučovala matematiku a dílny na základní škole, dělala trenérku lyžování a sportovních tříd nebo vedla školení cvičitelů. Za svoji činnost pak získala Zlatý Tyršův odznak, byla oceněna Českým olympijským výborem (stejně i Marta Hrušková) nebo při vyhlašování sportovce města Vrchlabí. V posledních letech však cítí, že jí ubývají síly a zdraví už neslouží tak, jak by mělo. „Špatně se mi chodí. Velice mě to štve, protože jsem do té doby byla čilouš. Na cvičení s dětmi ale chodit budu. Prostřídáme se s kolegyněmi. Moc mě těší, že je zájem. Já jsem též ráda, že to postupně mohu předávat dál. Doufám, že mladé cvičitelky povedou oddíl Rodičů a dětí dlouho a budou mít stejnou radost z cvičících a rozesmátých dětí, jako jsme měly my, “ uzavírá tato doyenka vrchlabských cvičitelek.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz