Kristýna Baše: Integrace lidí z Ukrajiny do společnosti bude velmi důležitá

Účastníte se pomoci lidem, kteří uprchli z Ukrajiny. Jak taková pomoc ve Vrchlabí v současnosti vypadá?
Pár dní po začátku války jsme se se zástupci místních spolků a neziskových organizací setkali na evangelické faře ve Vrchlabí. Sešli jsme se, abychom se poradili, co by bylo v této velmi složité situaci nejlepší udělat. Nejdřív byla pomoc vyloženě dobrovolnická. Bylo to hlavně o tom zajistit uprchlíkům střechu nad hlavou. Nyní je naše hlavní úloha integrační, protože mnoho lidí, kteří tu jsou, tady patrně také zůstane. To před šesti měsíci nikdo moc nepředpokládal, bylo to bráno tak, že dočasně opustili vlastní zemi, kde se necítí bezpečně. Nyní pomoc tady ve Vrchlabí má hlavně integrační prvky, například učíme Ukrajince češtinu. Bez znalosti jazyka je tady člověk dost ztracený a odkázán na pomoc druhých. Je tu velká výhoda, že ukrajinština je slovanský jazyk, podobnost je velká a češtinu se Ukrajinci učí relativně snadno. Řada z nich ji už obstojně ovládá. Na Střelnici, v ubytovně Eden a ubytovně Sasanka pravidelně každý týden pořádáme kurzy češtiny a informační setkávání. V té době se zároveň staráme o děti Ukrajinců, pořádáme pro ně různé aktivity a integrační akce ve spolupráci se Skauty Sv. Vavřinec, dětským klubem EDDA, Spolkem Na Dvoře nebo třeba se Sůvou.

Mají tato setkání ještě další rozměr?
Těchto setkání využíváme zejména také k tomu, abychom ukrajinské občany blíže poznali, zjistili, koho na svém území máme a co ti lidé nejvíce potřebují. Bohužel se nám nedaří síťovat všechny. Ať už z kapacitních důvodů, nebo jednoduše proto, že se řada Ukrajinců ostýchá či stále doufá v návrat na Ukrajinu. Osobně jsem nepoznala doposud nikoho, kdo by se nechtěl do své vlasti vrátit. Naneštěstí to pro velkou část není a nebude v dohledné době možné. My toto reflektujeme a snažíme se skrze navazování osobních vazeb, pravidelných setkání a síťování nasměrovat lidi tím správným směrem a vést je k samostatnosti. Mimo toho předáváme relevantní informace o činnosti českých úřadů, o změnách legislativy, ale třeba také pomáháme s praktickými záležitostmi. Musím poděkovat řadě přátel z Vrchlabí, kteří po své ose pomohli například vybavit či pronajmout byt, přestěhovat nábytek, uspořádat sbírku oblečení, doporučit práci nebo jen poradit či projevit zájem. To je skvělé!

Jaká je tedy vaše role v tomto balíčku pomoci lidem z Ukrajiny?
V Diakonii koordinuji pomoc uprchlíkům, ale moje role je dost široká, protože problémů je mnoho. To, co ti lidé nejvíce potřebují, je práce a bydlení. Velká část z nich stále bydlí v turistických ubytovnách, které s přicházející zimní sezónou už ubytovací kapacitu mít nebudou. Někteří ubytovatelé se už navíc vyčerpali, mají u sebe Ukrajince třeba už šest měsíců a nepočítali s tím, že to bude na tak dlouho. Mým úkolem je podávat v maximální možné míře podporu Ukrajincům a správně je informovat, protože řada z nich ani neví, kde má ověřené informace hledat. Další věc je, že tím, jak jsem na Ukrajině sama tři roky žila, si myslím, že už trochu znám ukrajinskou kulturu. Vím, jaké předsudky řada Čechů, aniž bych se jich chtěla dotknout, má. Snažím se ukazovat Ukrajinu takovou, jakou ji většina Čechů nezná.

V jakém smyslu? Můžete být konkrétnější?
Mnozí z nás jsme do propuknutí války vnímali Ukrajince převážně jako dělníky z místních staveb nebo méně kvalifikovaných profesí. Chtěla bych říct, že mnoho Ukrajinců, kteří sem nyní přišli, má vystudované vysoké školy, před válkou žili své vlastní životy, cestovali, zažívali radostné i smutné chvíle jako my. Proto považuji za velmi důležité přibližovat ukrajinskou kulturu s její rozmanitostí a pracovat s předsudky a strachem. Právě strach z neznámého způsobuje v naší společnosti řadu nedorozumění. Nemá cenu dělat aktivity separovaně pro Ukrajince, ale je opravdu důležité je mezi nás zapojit. Může to pro nás být velmi obohacující. Další věc, kterou jsme až do války tolik nereflektovali, je, že tu máme celkem širokou ukrajinskou diasporu, skupinu Ukrajinců, kteří tu žijí už delší dobu. Spolupráce s nimi se za posledních pár měsíců ukázala jako klíčová. Tímto bych svým ukrajinským spolupracovníkům chtěla moc poděkovat. Do budoucna chceme vymyslet jejich další zapojení a vztah dále rozvíjet.

Co se sociálních sítí týče, těch předsudků je bezpochyby mnoho. Jak se vám daří integrace a soužití lidí z Ukrajiny s místními?
Musím říct, že jsem asi v takové sociální bublině, ve které já osobně předsudky moc nevnímám. Češi, se kterými pracuji a kteří se podílí na pomoci, předsudky nemají. Spíš vnímám zmíněný strach z neznámého, nového. Takže se snažím právě přes svoji osobní zkušenost s předsudky pracovat. Uvedu příklad. Pořádáme párkrát do týdne společné česko-ukrajinské obědy. Jídlo spojuje a kdo ještě neochutnal „sledě pod kožichem“ neboli šubu, houbové varenyky, deruny nebo třeba plněné cuketové rolky, by to měl rychle napravit. Sociální sítě v tomto ohledu úplně nesleduji. Už jsem zjistila, že se s lidmi s předsudky nemá smysl dohadovat. Spíše se snažím jít příkladem. Když se mně někdo na ulici ptá, proč se například nepomáhá více českým občanům, proč jde všechna energie na pomoc Ukrajině, nemohu souhlasit. Nemyslím si, že by se zapomínalo na české občany. Například pomoc Diakonie se nijak neomezila na úkor místních občanů, naopak přibyly i nové projekty na pomoc dětem a rodinám v nouzi. Naši pomoc rozvíjíme tak, abychom pokryli řešení problémů v komunitě bez ohledu na národnost, vyznání a podobně. Ta situace je opravdu nová a naší povinností je ukrajinským občanům pomoci. Když ta pomoc bude odvedena dobře, tak z toho může naše společnost profitovat. Je to věc, o které jsem opravdu pevně přesvědčená.

Jak vy jste se vlastně dostala k pomoci lidem z Ukrajiny?
Já nepocházím z Vrchlabí, poslední tři roky víceméně trvale žiju v menší vesničce, v Bukovině u Čisté. Odsud pochází můj muž. Od roku 2011 do roku 2017 jsme žili s rodinou převážně v zahraničí, z toho tři roky na Ukrajině. Do Čech jsme jezdili opravovat náš dům, který jsme zdědili. Letos v lednu jsem začala pracovat pro Diakonii ve Vrchlabí, pomáhala jsem s fundraisingem a domlouvala se s místními dárci. Ani jsem se neohřála a už tu byl 24. únor a začátek války na Ukrajině, tak jsem díky svým zkušenostem z Ukrajiny do toho spadla rovnýma nohama.

Nevypadá to, že by válka končila. Říkáte, že mnoho lidí tu bude zůstávat. Co bude do budoucna ohledně pomoci nejdůležitější?
Bude to určitě integrace, zapojení Ukrajinců do běžného života. Základ je znalost jazyka plus pracovní zapojení. Je důležité, aby se vyznali v místních podmínkách a na českém trhu práce. Protože sem přijely převážně maminky s dětmi, klíčové bude, aby děti nastoupily do škol a školek. Pro řadu zařízení to bude úplně nová situace. Nikdy se totiž neintegrovalo tolik dětí z ciziny v jednu chvíli. Samozřejmě už jsou tu děti z vietnamské komunity, ukrajinské, ale teď bude ve třídách najednou někde třeba i 50 procent žáků. Přesto, že někde zůstanou ukrajinské třídy, prioritou je integrace mezi české žáky. Chtěli bychom více pracovat i s pedagogy a nabídnout podporu při začleňování do kolektivu a práci s dětmi z Ukrajiny.

Jak se tedy mohou zapojit lidé, kteří nejsou aktivní v některé ze zmíněných organizací, ale zároveň by pomoci nebo se jakkoliv zapojit chtěli?
Hezká otázka. Fungujeme na Facebooku ve skupině Vrchlabí pomáhá, která má teď asi 400 členů, což mi přijde super. Tuto skupinu využíváme jako informační kanál, vyzýváme zde lidi a navrhujeme, jak se mohou zapojit a navazovat osobní vazby. Vítáme vlastně jakoukoli formu pomoci. Kdyby někdo vyloženě chtěl a mohl, ukrajinské rodině hodně pomůže tím, že někoho zaměstná u sebe ve firmě. Ukrajinci nechtějí sedět se založenýma rukama a čekat na humanitární pomoc. Aby ale mohli fungovat, potřebují získat práci a žít samostatně. Ukrajinci jsou šikovní a pracovití, jazyk se dá vždy doučit, je důležité nebát se je zaměstnat. Když někdo může Ukrajince ubytovat, tak to je taky skvělá věc, přes zimu to bude pro řadu z nich hodně náročné. Budeme hrozně rádi, kdyby se místní lidé zapojili do integračních akcí nebo třeba přišli s vlastním nápadem, jak by mohli pomoci. Máme tady řadu mladých šikovných dospívajících teenagerů, tak je důležité myslet i na ně. Každý týden se i po prázdninách budeme každý týden setkávat na Střelnici, je dobré se tam třeba zastavit a podívat se, jak to všechno funguje. My jsme si vědomí složité ekonomické doby pro všechny, ale myslíme, že se dá pomáhat i jinak než finančně.

Je ještě něco, co nezaznělo a za zmínku by stálo?
Když už jsem zmínila moje oblíbené jídlo, tak bych všechny moc chtěla pozvat na neděli 4. září, kdy se bude konat FOOD SWAP v parku u Morzinské kaple. Bude zde také ochutnávka ukrajinského jídla a zahrají tam ukrajinská a české kapely. Nejen mým přáním by bylo, aby tady ve Vrchlabí vznikla nějaká pracovní skupina nebo platforma, která by se otázkám integrace cíleně věnovala. Je pravda, že v jednotě je síla, a my za Diakonii nemáme tolik sil ani možností obsáhnout vše, co je třeba. Skvěle zafungovalo, že se spojili skauti, umělci, sportovci. Sport nám v integračních aktivitách vlastně chybí, jít si zakopat s míčem boří všechny bariéry. A na to nepotřebujete žádné speciální schopnosti. Chtělo by to pestrou skupinu lidí, kteří chtějí pomoci. Čím dříve zde ukrajinští uprchlíci začnou žít normálním způsobem života, samostatně bydlet, pracovat a žít s námi, tím lépe pro nás pro všechny.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz