Líheň špičkových sportovců na vrchlabské základce slaví již půlstoletí

Eva Samková, Michal Krčmář, Šárka Záhrobská (nyní Strachová), Karolína Erbanová, Karolína Grohová, Lucie Charvátová, Radomír Šimůnek, Ladislav Rygl, Martin Zach, Ivana Janečková, Václav Korunka a tak dále. Co jméno, to pojem, při jehož vyslovení zbystří každý fanoušek sportu. Přestože jsou tito úspěšní reprezentanti různě staří a věnovali se (či stále věnují) každý jinému sportu, jejich pomyslná startovní čára je stejná. Je jí právě základní škola na náměstí Míru, která se nachází nedaleko hlavního vrchlabského náměstí TGM.

Majestátní žlutá budova u kostela se však samozřejmě může pochlubit i dalšími známými absolventy. Jsou to například úspěšný novinář a moderátor Martin Veselovský, divadelní herečka Evelína Studénková nebo lékař Radek Kebrle, který před třemi lety zachránil poraněnou ruku (a potažmo i celou kariéru) tenistky Petry Kvitové. Ostatně na tuto školu chodil i současný starosta města Jan Sobotka, který byl přitom i jedním z prvních žáků zdejších sportovních tříd.

Co Vrchlabák, to lyžař
Město Vrchlabí je po celé České republice i v zahraničí považováno za bránu do Krkonoš. V minulosti tu bývalo železným pravidlem, že v polovině prosince napadala hromada sněhu a bílá pokrývka vydržela minimálně do konce března. Děti se tu takříkajíc rodily už s lyžemi na nohou. Lyžování tu proto mělo bohatou tradici, jejíž kořeny se datovaly ještě do dob rakousko-uherského mocnářství.

Na sklonku 60. let minulého století se proto začalo vážně uvažovat, zda by si podpora lyžování nezasloužila i své ukotvení ve školních osnovách. První pokusná vlašťovka v této věci se datuje do školního roku 1969/1970. „Tehdy se svolením Okresního národního výboru, Krajského národního výboru a Československého svazu tělesné výchovy byl podán návrh na zřízení sportovní třídy na sjezdové lyžování ve Vrchlabí,“ cituje z archivních záznamů školy její pozdější dlouholetá ředitelka Jaroslava Hlaváčková. Ta v onom roce 1969 byla trenérkou a společně s nově příchozím pedagogem Miroslavem Vydrou stála u prvních krůčků nového sportovního experimentu. Vzhledem k široké základně lyžařů ve Vrchlabí byl návrh na zřízení sportovní třídy přijat a oni dva společně s dalšími nadšenci − většinou z řad rodičů − se mohli pustit do práce.

Dostat se do této první − dnes bychom řekli „pilotní“ − třídy byl velký kumšt a prestiž. Žáci tehdejších pátých tříd totiž museli mít prospěchový průměr maximálně do 1,7. „Na jednu stranu to bylo dobré v tom, že jsme měli jen ty nejlepší, kterým se navíc podstatně ztenčil jejich volný čas, ale na druhou stranu se nemusel dostat talent, který se učil hůře,“ vzpomíná Hlaváčková.

Výsledky první sportovní třídy byly docela slušné, a proto od školního roku 1972/1973 byly oficiálně povoleny sportovní třídy na sjezdové lyžování ve Vrchlabí jako jediném místě v republice. Pro úplnost dodejme, že od školního roku 1978/1979 byla specializace sportovních tříd rozšířena i na běžecké lyžování. V současné době se zde klade důraz na sportovní všestrannost a školu navštěvují žáci, kteří se věnují rozličným sportům.

Odměna? Nadšení!
Úspěšné uchycení sportovních tříd ve Vrchlabí se podařilo i díky nezištné spolupráci některých rodičů, kteří vozili děti na závody, tréninky či obsluhovali kotvový vlek v Herlíkovicích. Nic za to neměli, hnacím motorem pro ně bylo nadšení a pocit, že jsou součástí projektu, který z jejich dětí dělá úspěšné sportovce. Přesto však nešlo o nějaké amatérské počínání metodou pokus−omyl.

První ročníky sportovní třídy se osvědčily, a proto se do celé záležitosti zapojil Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV), který otevřel i finanční kohoutky a začal výchovu zdejších sportovních nadějí financovat. Za takto uvolněné prostředky se mohlo nakupovat pro děti vybavení a lyže, a především došlo k ustavení funkce placeného trenéra, kterým se v roce 1974 stal Petr Jireš.

K otřesu celého systému přípravy dětí ve sportovních třídách došlo v roce 1990, kdy ČSTV dal od něj ruce pryč a zastavil přísun peněz. To pocítili i sportovci a kantoři ve Vrchlabí. Roli centrálního svazu pak částečně přebraly místní tělovýchovné jednoty Spartak a Krkonoše, přesto to byla doba, kdy rodiče i pedagogové museli znovu zatnout zuby, aby celý systém udrželi v chodu. V roce 1994 však vedení školy opět našlo způsob, jak celý systém financovat. Na radu svých kolegů z Liberce vedení vrchlabské školy přihlásilo žáky sportovních tříd do tzv. školního klubu a finance opět začaly proudit. Role pedagoga a trenéra se následně ujal Aleš Suk, kterému pak pod rukama prošli všichni sportovně nadaní žáci, z nichž někteří v minulých letech přivezli medaile z olympijských her a pravidelně se pohybují na výsluní v závodech světového poháru.

Přestože se od počátku 70. let do dnešní doby na vrchlabské „sportovce“ mnohé změnilo, základ zůstal stejný. V těchto třídách mohou být jen děti fyzicky zdatné. O jejich přijetí rozhodují v současné době výsledky z talentových disciplín. Děti by zároveň neměly mít problémy se zvládáním učiva.

Ve zdravém těle zdravý duch
Když bývalá ředitelka školy Jaroslava Hlaváčková přemítá nad přínosem sportovních tříd ve Vrchlabí, neopomene vypíchnout zdravý styl života a pozitivní dopad na formující se osobnost dítěte. „Děti musely prokázat, že jsou dobrými závodníky, ale musely sportu obětovat kus svého volného času. Vypěstovaly si zdravý životní styl a naučily se prohrávat. Navázaly obrovská přátelství a moc mě těší, když vidím, že děti ze sportovky se vzaly, mají rodinu a ve stejném duchu vychovávají i své děti,“ říká.

Za největšími úspěchy českých sportovců z vrchlabské sportovky z posledních let stál legendární trenér a pedagog Aleš Suk. A jak on vzpomíná na některé své svěřence? „Jak říkal třídní učitel Evy Samkové, byla to chytrá holka, ale ‚držkaʻ. S ničím si nelámala hlavu a dlouho si hájila svoji pravdu. Nakonec se ale vždy nechala usměrnit. Těžila z všestranného základu – závodně dělala 17 sportů. Ona je například i mistryní republiky ve výrazovém a uměleckém tanci. Tancování jí určitě dopomohlo ke smyslu pro dynamickou rovnováhu a rytmus. S Michalem Krčmářem jsem trénoval dva roky, potom odešel do Letohradu. To bylo odvážné, vždyť mu bylo teprve dvanáct let! Sám si nedovedu představit, že by mi mé dítě v tomto věku oznámilo, že se odstěhuje na šest let sto kilometrů daleko. Příběh Káji Erbanové je také veliký. I ona odjela od rodičů, ale navíc až do Holandska, kde bydlela u jedné krajanky. Nikoho tam neznala a celou přípravu si hradila sama. Neměla to určitě jednoduché. Ona je však typ, který to, co ho baví, bude dělat třeba 25 hodin denně. A i naopak – co jí nešlo, nebavilo, to dělat nechtěla,“ prozradil Aleš Suk v jednom z prvních vydání magazínu Vrchlabinky.

Podtrženo sečteno, vrchlabská základní škola na náměstí Míru je ukázkovým příkladem splněného velkého snu, nesmírné píle, obětavosti a touhy po úspěchu. V těchto dnech se opět rozebíhá nový školní rok. A v něm se všichni do všeho pustí po hlavě a s plným nasazením. Ostatně tak, jak tu bylo zvykem vždy.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Jaroslavy Hlaváčkové