Sobota

20. dubna 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Fyzioterapeutka Štěpánka Krausová: Když stůně duše, tak bolí tělo

12. 3. 2023

page.Name
Štěpánka Krausová již šestnáctým rokem vede ve vrchlabské nemocnici Oddělení léčebné rehabilitace a fyzioterapie. V rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje nejčastější příčiny bolesti svých pacientů, přemítá nad jejich věkovým složením a upozorňuje, že na jejím oddělením přibývají stále mladší pacienti, ale i děti.

Jak dlouho působíte na tomto oddělení a jak jste se sem dostala?
Jsem původem Vrchlabačka, v této nemocnici jsem se dokonce i narodila. Takže jsem se sem dostala už touto cestou. (smích) Začala jsem tu pracovat hned po škole, ale vydržela jsem tu asi dva roky. Následně jsem proplouvala různými profesemi, až jsem se sem v roce 2007 zase vrátila.

Pokud bych chtěl dělat práci fyzioterapeuta, co všechno musím umět?
Musel byste mít bakalářské nebo magisterské studium v tomto oboru na vysoké škole. V republice je více škol, ale ta nejznámější je Fakulta tělesné výchovy a sportu. Nejčastěji k nám přicházejí studenti právě z Prahy a z Kladna. Dále byste musel znát dobře anatomii a fyziologii člověka, biochemické procesy, které probíhají v těle, a musel byste určitě mít rád lidi a pohyb.

Když jste se vy sama rozhodovala o svém budoucím povolání, jak vás vlastně napadlo, že byste mohla dělat právě toto?
Po tom jsem se docela dlouho pídila, protože jsem sama netušila, jak jsem se k tomu dostala. Zpětně jsem se ptala rodičů, co mě vedlo k takovému rozhodnutí. Já jsem se rozhodovala již ve 14 letech, protože za našich dob se ještě studoval čtyřletý obor s maturitou. Tenkrát ještě nebyly vysoké školy tohoto směru, takže poté jsem si musela vzdělání ještě doplňovat. Ale zpět k vaší otázce. Ani moji rodiče mi nedokázali říci, co mě k tomu rozhodnutí vedlo. Řekli mi: „Prostě jsi přišla a řekla nám, že to chceš.“

Ale něco vás na tom muselo lákat, ne…?
Lákalo mě, že je tato práce spojená s pohybem, není to žádné sedavé zaměstnání. Líbilo se mi, že je to práce s lidmi. A samozřejmě mě zajímala i medicína, protože ve čtrnácti letech jsem měla představu, že medicína je všemocná a dokáže zázraky.

Přesuňme se již od vašich studií či výběru povolání na oddělení léčebné rehabilitace a fyzioterapie, které v rámci vrchlabské nemocnice vedete. Jak byste ho popsala lidem, kteří tu ještě nikdy nebyli?
V povědomí mnoha lidí stále je, že jsme maséři. Maséři dělají vynikající práci, ale naše práce zde na oddělení opravdu není o masážích. Tady je to o pohybu. Věnujeme se nápravě špatných pohybových stereotypů, které vedou k problémům, funkčním poruchám či bolestem. Vlastně rozebíráme člověka z této stránky. Zajímá nás, jak se hýbe v rámci svých běžných denních činností, jak se hýbe v rámci pracovních činností nebo při sportu. Tam se totiž dějí chyby, které vedou k potížím na pohybovém systému. K tomu využíváme manuální a mobilizační techniky, k dosažení úlevy od bolesti nám pomáhají přístroje pro rehabilitaci.

Když k vám přijde pacient, co všechno od něj potřebujete – tedy kromě zprávy od lékaře – abyste poznala, co mu je, a mohla mu pomoci?
K tomu slouží široká škála vyšetřovacích metod, které fyzioterapeuta opravňují i ke stanovení diagnózy. Abych to ještě lépe nazvala, jde o diferenciální diagnostiku. Lékař nám ve zprávě zadá nějakou hlavní diagnózu, ale my si pacienta stejně musíme sami vyšetřit od hlavy až k patě. Často se stane, že bolest v určitém místě má svůj původ úplně jinde. A k tomu my se musíme dopátrat. Často je to psychosomatika. Lidé mají problémy emoční, prožívají stres v životě a vše je navázané na spoustu věcí.

Jinými slovy, když je někdo v psychickém nepořádku, tak se to projevuje v tom, že ho bolí záda?
Velice často. Ne nadarmo se říká, že když stůně duše, tak bolí tělo.

Jak se na tělesné kondici projevuje stres, dlouhé ponocování nebo vysoké pracovní vypětí?
Tohle tělesnou kondici negativně zatěžuje v maximální míře, protože spánek je pro člověka nejdůležitější věc. Především proto, že během něj tělo regeneruje a mohou se opravit chyby, které jsme si v těle napáchali během dne. Stres už ani neumíme eliminovat ze života. Ale bylo by ideální, kdybychom žili beze stresu. Už jen proto, že stres má přímou souvislost s napětím svalů. První, co se stane, je, že nám ztuhnou svaly na šíji, začne nás bolet hlava a pak už se to jen řetězí.

Kolik lidí působí na tomto oddělení?
Teď tu máme úplně fantastický tým. Dlouho jsme takový neměli. Na ambulanci je nás šest a ještě máme čtyři kolegyně, které působí na odděleních. Dohromady nás tedy je deset. Řekla bych, že jsme spolu dobře sladěni.

Ze všech stran slýchám – a obzvlášť ve zdravotnictví – jak je těžké najít kvalitní a spolehlivý personál. Jak se vám to povedlo?
Úplným zázrakem. Loni k nám docházeli na praxi studenti posledního ročníku a snažili jsme se na ně dobře zapůsobit a to si asi povedlo. Ale nahrály nám i jiné skutečnosti. Snažíme se pro zaměstnance udělat příjemné prostředí, aby je lákalo tady pracovat. Dvě úplně nejmladší děvčata jsme získali tímto způsobem a pak se k nám ještě jedna kolegyně krásně přitoulala z mateřské dovolené. (smích) Takže jak říkám, teď jsme úplně fantastická parta.

Co vy a vaše kolegyně jste tady na lidech schopny „opravit“?
Úplně nejlepší by bylo, kdybychom mohly působit už preventivně, protože prevence je prostě základ. Kde je dobrá prevence, tam se ani nemusí stát věci, které jsou pak potřeba opravit. Ve většině případů k nám sem lidé už však přijdou pozdě, kdy ta prevence je dávno zanedbaná. My můžeme opravit pohybové stereotypy. To je nejvíc, co můžeme pacienta naučit. Tedy jak správně držet tělo při určitých činnostech. Například sedavé zaměstnání. Kvůli němu asi nikdo nebude měnit práci, aby se více hýbal. Takového člověka musíme naučit používat tělo při práci tak, aby si co nejméně škodil, anebo ještě lépe ho naučit nějaké kompenzační cvičení po práci. Většina našich pacientů je vertebrogenních, tedy česky řečeno mají bolestivá záda. Další velké téma jsou pak klouby, kyčle a kolena. Věnujeme se i různým neurologickým onemocněním, ale i pooperačním stavům, kde klademe velkou pozornost péči o jizvu. Věnujeme se dětem s vadným držením těla.

Zmínila jste děti. Je to s nimi nyní horší, než to bylo v minulosti?
Dost často se setkáváme s dětmi, které mají nadváhu. Nemají dostatek pohybu. Na druhou stranu tu rovněž vidíme čím dál více dětí, které sportují příliš a jsou ze sportu přetížené.

Kdo k vám na oddělení může přijít? Musí ho k vám vždycky poslat lékař, nebo je tu i možnost, kdyby přišel sám od sebe s tím, že si vaši péči zaplatí?
Nepracujeme za přímou úhradu, na to tady nejsme zařízení. Pacienti k nám chodí pouze se žádankou od lékaře.

Řekla jste, že některé vaše kolegyně pracují přímo na odděleních. Jaký je rozdíl mezi službami či péčí, kterou poskytujete zde ambulantně, a tou, kterou čerpají pacienti na lůžku v nemocnici?
Tady na ambulanci máme k dispozici doplňkovou terapii, jako je vodoléčba, magnetoterapie, elektroléčba nebo další různé pomůcky. Na oddělení se věnujeme převážně pacientům po operacích, učíme je, jak se pohybovat v rámci lůžka, učíme je chodit s podpůrnými pomůckami, poskytujeme instrukce, jak upravit domácí prostředí a vybavení kompenzačními pomůckami vzhledem ke konkrétní diagnóze. Vypíchla bych například ortopedické oddělení, kde se specializují na totální endoprotézy. Tam začínáme s pacienty cvičit už první den po operaci. Stavíme je na nohy, učíme je chodit o berlích a snažíme se, aby do šesti sedmi dní byl pacient naprosto soběstačný a mohl jít i do domácího ošetřování. Tato rehabilitace na odděleních probíhá každý den včetně soboty a neděle. U některých pacientů, například těch po mozkové mrtvici nebo dalších složitých diagnózách, toto cvičení probíhá dvakrát denně.

Jak moc těžká je komunikace s pacienty, kteří s vámi nechtějí spolupracovat, ale bolesti mají…?
Musím říci, že s tímto se setkáváme úplně minimálně.

Svou otázku ještě trochu posunu. Přijde k vám do ambulance pacient a vy mu řeknete, co má doma cvičit. Jaká je u nich disciplína a ochota vás poslechnout?
Před dvaceti lety jsem učila lidi spoustě cviků a věřila jsem, že doma cvičí. Dnes už se pacienta hned na začátku zeptám, jestli je ochoten doma cvičit. Vysvětlím mu základní problém, že pokud nebude sám pro sebe něco dělat, nemůže čekat, že ho zachráním. Ale jsou tu i takoví upřímní, kteří mi řeknou rovnou, že doma cvičit nebudou.

Jak pestrou máte škálu pacientů?
Když to vezmeme z pohledu věku, dříve to byli lidé ve věku 50 let a výše, ale teď je to jiné. Teď už máme většinu spíš těch mladších, například ve věkové skupině od 25 do 50 let. A jak už jsem zmínila, nejčastěji sem pacienti chodí s bolestí zad. Je znát ta psychosomatika. Protože dnešní doba je taková, jaká je. Lidé už minimálně dva roky žijí ve stresu z dění kolem nás a to se tady hodně propisuje.

Odkdy vy vůbec šéfujete tomuto oddělení?
Asi hned od roku 2007.

Od té doby se řada věcí změnila a předpokládám, že ještě změní. Co zde máte v plánu v nejbližší budoucnosti?
Pokud se podaří rozjet projekty, na kterých vedení nemocnice pracuje, tak se budou moci pacienti těšit na úplně nové rehabilitační oddělení ve spodní budově nemocnice.

Bude to znamenat i rozšíření služeb a personálu?
Rozšíření personálu to znamenat nebude. Více úkonů možná budeme schopni zvládnout díky novým přístrojům, které bychom chtěli zakoupit.

Vaše práce nepochybně vyžaduje neustálé sledování nových metod, trendů a postupů a stálé vzdělávání…
Ano, je to tak. Máme celoživotní vzdělávání. Jsme za něj rády, stále nás to baví a rády se učíme něčemu novému. Každá z nás absolvuje dvakrát nebo třikrát do roka menší či větší kurz a stále pracujeme na osobním rozvoji.

Co vy děláte, když nepracujete a nestudujete?
No, to byste koukal. (smích) Jsem taková zasloužilá matka, mám doma čtyřletá dvojčata a jsem pořád v pohybu a stále mám co dělat. Takže nevím, co je odpočinek.

Nějaká volnočasová aktivita tam opravdu není?
Volnočasovou aktivitu jsem si skoro nechala sebrat, ale plánuji, že se k tomu brzy vrátím. Je to plavání, kolo a in-line brusle.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Nemocnice Vrchlabí