Pondělí

4. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Pokořit ještě nevylezený vrchol je nádherný pocit, říká Jaroslav Bánský

26. 3. 2023

page.Name
Jaroslav Bánský je horskoslužebník, lezec a lyžař z Vítkovic v Krkonoších. Už od střední školy se věnuje skalnímu lezení. Svoje schopnosti později přetavil na lezení do vysokých hor a po několika výpravách do Tater a Alp dvakrát navštívil Nepál a v obou případech pokořil novou, ještě nikým nevylezenou cestu. V rozhovoru pro Vrchlabinky se Jaroslav Bánský rozpovídal o horách, lezení, ale i svém působení v horské službě.

Začal bych asi otázkou: Čím tě hory přitahují? Protože v nich trávíš opravdu mnoho času.
Já jsem se v horách narodil, tady poblíž ve vesnici Vítkovice v Krkonoších, takže jsem byl v horách už od malička, závodně jsem lyžoval. Další věc byla, že náčelníkem horské služby byl Áda Klepš, který mě přivedl k lezení. Do toho se připletl skialpinismus. Okolo sebe jsem měl hodně lidí z horské služby a lákalo mě pomáhat lidem v nouzi, takže jsem se k horské nakonec přidal také. Lézt jsme začali společně s Háčkem (Zdeňkem Hákem, pozn. autora), se kterým jsem začal vyrážet i do vyšších hor.

Pokud se nemýlím, jsi sezónním zaměstnancem horské služby. Jak dlouho už vlastně?
Sezónní zaměstnanec jsem zhruba šest let, ale už dva roky předtím jsem na horské službě vypomáhal. Takže jsem byl taková pomoc na zavolání.

A předtím ses u horské služby angažoval jako dobrovolník?
Základní školu horské služby jsem dokončil v roce 2009 a stal se dobrovolným členem. Předtím jsem byl ještě čekatelem. To už chodíš do svého okrsku, já jsem v okrsku Strážné, a učíš se všechny věci, které bys měl umět.

Co jsi vlastně dělal po škole, předtím, než jsi začal u horské služby a na střechách?
Když jsem dokončil střední školu, byl jsem dva roky na nástavbě v Turnově. Tu jsem si vybral kvůli lezení, abych byl poblíž skal. Potom jsem chvilku dělal vazače pod vrtulníkem. Když se těžilo dřevo, běhali jsme po lesích a odváželi ho z lesa ven. Přes zimu jsem pracoval jako instruktor lyžování ve Špindlerově Mlýně. Špindlerův Mlýn byl první okrsek, kam jsem se hlásil, ale nepřijali mě, protože jsem tam neměl trvalé bydliště. Když jsme se s mojí ženou Lindou přestěhovali do Vrchlabí, stal jsem se členem okrsku Strážné.

Když jsi sezónní zaměstnanec, znamená to, že máš tedy služby na sjezdovkách, jezdíš na záchranné akce?
Sezónní zaměstnanci jsou už vlastně téměř jenom tady v Krkonoších, protože ve zbytku republiky se z nich stávají spíše celoroční zaměstnanci. Jako sezónní zaměstnanci jsme přijímaní na zimu hlavně kvůli službě na sjezdovkách. Takže já jsem sice v okrsku Strážné, ale sloužím ve skiareálu Herlíkovice-Bubákov. Tam jsem většinu zimy. Když to vyjde, máme jednou týdně terén, kdy chodíme na hřebeny. Za prvé kvůli znalosti terénu samotného a za druhé, abychom se zdokonalovali v lezení, lyžování a pohybu v horách. Pokud je nějaká pátrací akce, tak se dobrovolníci i zaměstnanci, kteří zrovna mohou, sjíždí na pomoc. Naše hlavní zimní služba spočívá v tom, že musíme být někde v areálu nebo v blízkém dosahu a jako všichni záchranáři musíme okamžitě vyjíždět, pokud se něco stane.

Jak často se stane, že se něco stane?
(smích) Roky, kdy bylo hodně úrazů, jsou teď už pryč. Teď (rozhovor vznikal v polovině února, pozn. autora) máme v průměru dva úrazy denně. Minulý týden byl jeden den sedm úrazů, druhý den pět, ale v průměru to bývá tady v menším areálu Herlíkovic méně.

Čím to je, že období s hodně úrazy je už za námi? Co se změnilo?
Zdá se mi, že minimálně na Žalým je mnohem menší návštěvnost, než byla. Druhý a hlavní důvod je, že už v podstatě nevidíš člověka bez helmy. Dalším důvodem byl určitě přechod na carvingové lyže, na které si už všichni zvykli a jezdí většinou opatrně, podle svých schopností nebo na tom umějí natolik, že už se tolik úrazů nestává. Myslím, že většina úrazů je na modrých sjezdovkách, kde se pohybují začátečníci. Na těch černých, obtížnějších, je úrazů méně.

Takže děláš téměř sedm dní v týdnu…
Pracuji dvanáct dní a pak mám dva dny volno, ale jako volno vnímám i dny v terénu, kdy můžu dělat to, co mě baví nejvíc, tedy skialpinismu a lezení.

Kdy se ze skalního lezení stalo to vysokohorské, expediční?
Moje první lezení bylo, když jsem byl, dejme tomu ve věku osmi let, s mým strejdou Ádou Klepšem. Ten mě vzal do skal i s jeho dcerami a myslím, že moje úplně první cesta byla na Suchých skalách, tam na první věži ze severu, obtížnost jednička nebo dvojka. To byla ale jen taková ochutnávka. Jinak moje lezení začalo na střední škole v Turnově. Začínali jsme jezdit na Hruboskalsko, na Maják nebo Kapelník. Potom takové ty menší oblasti, jako jsou Klokočí nebo Betlémky. Suché skály byly super v zimě, protože je to tvrdší pískovec, kde se může lézt i při větší vlhkosti. Tak tam jsme chodili blbnout přes zimu. Výpravě do velkých hor určitě musí předcházet zkušenost se zimním lezením. Podle mého názoru není až tak důležitá zkušenost s velkými horami jako spíš technika, aby ses po horách a ve stěnách uměl pohybovat.

Byl jsi před Nepálem i třeba v Tatrách nebo Alpách?
Tatry jsme navštívili už v mých horolezeckých začátcích, když jsem byl na škole. Jako mladí a neznalí jsme se tam s Háčkem vydali a sjeli si svoji první lavinku. Lezli jsme tam poblíž Gerlachu, hlavně ledy. Pak jsem měl pár výletů do Alp, lezl jsem Lyskamm, Matterhorn, Monte Rosu a podobné klasické čtyřtisícovky. Všechno to byly zimní výstupy.

V Nepálu jsi byl celkem dvakrát. Říkal jsi, že aby se tam člověk mohl s klidným srdcem vydat, musí mít něco nalezeno. Jak obtížné cesty musíš zvládat tady v Česku, abys mohl vyrazit do velkých hor?
Obě dvě cesty, které jsem s Háčkem v Nepálu přelezl, měly hodnocení TD+, což se nedá moc srovnávat s naší klasifikací. U velkých hor se používá stará francouzská klasifikace, která zahrnuje příchod ke kopci, výstup, sestup a odchod od kopce. Ale musím být schopen vylézt ledové nebo mixové stěny přibližně obtížnosti pět.

V roce 2021 jste jako první na světě pokořili se Zdeňkem Hákem Kanchung Shar v Nepálu. Je to šestitisícová hora a do té doby jsi podle vlastních slov lezl pouze čtyřtisícovky. Takže poprvé, kdy ses vydal do Nepálu a na šestitisícovku, jsi lezl cestu, kterou před vámi nikdo nikdy nelezl?
Přesně tak. Přímo v téhle severní stěně byl už jeden pokus, ale neúspěšný, protože irská výprava před námi nedosáhla vrcholu, ale z poloviny stěny ze sedla sestoupili na jih. My jsme to nakonec za dva dny vylezli i sestoupili. Tohle byla spíše technicky těžší cesta, nebyla tolik fyzicky náročná, hlavně proto, že to byla nižší hora a my jsme na šest tisíc metrů byli aklimatizovaní poměrně dobře. Malinkou neplechu nám ve výstupu způsobila Zdendova nemoc, ale rozdělili jsme si úkoly. Já jsem měl tahat o trochu těžší batoh a fyzicky náročnější úseky cesty. A on logicky, jelikož má mnohem více zkušeností, tahal ty technicky náročnější kusy. Byla to opravdu pěkná technická cesta.

Je v dnešní době ještě hodně vrcholů, na které se dá učinit prvovýstup?
Já jsem si myslel, že najít nové cesty a vrcholy problém je, ale v Nepálu jsem byl dvakrát a opak je pravdou. Nepálci teď začínají povolovat výstupy na hory, které byly dříve na lezení zakázané. Myslím si, že je to kvůli tomu, aby se tam lidé rozprostřeli a nebyli všichni ve stejných cestách. Tahle doba je opravdu ideální na to najít novou stěnu a na naší druhé návštěvě v Nepálu se nám dokonce podařilo najít vrchol, který ještě nebyl pokořen.

Když jde o prvovýstup, znamená to, že cestu, kterou budete stoupat dopředu, nemáte od nikoho popsanou ani prostoupenou a na vrchol se škrábete sami. Jak se na to, co vás nahoře čeká, dá připravit?
V dnešní době je na to taková logická metoda – internet. Takže si vygooglíš maximum fotek z místa a okolí. Najdeš si, jaké tam byly historicky pohyby. Jestli tam někdo někdy vůbec byl, nebo nebyl. Když potom narazíš na lidi, kteří se tam někdy pohybovali, dá se jim zavolat nebo napsat. Zeptat se, kudy tam přišli. Nástupy pod stěnu jsou náročná věc, protože tam nevedou cesty. Zbytek řešíš za pochodu. Nějaké informace máš a zbytek věcí, které potřebuješ vědět, si pár dní před výstupem nafotíš na místě. Měl jsem s sebou teleobjektiv, abychom si cestu mohli rozkouskovat a přiblížit. Pak se v hospodě u počítače nebo mobilu podíváš na snímky, které jsi pořídil, přiblížíš si je a zjišťuješ, kudy by ta cesta mohla vést. Uděláš si plán, který ale nikdy není stoprocentní, protože začínáš lézt až za několik dní a do té doby mohou být sněhové podmínky úplně jiné.

Minulý podzim jste ve čtyřčlenné výpravě zdolali Chumbu. To už je téměř sedmitisícovka a navíc její vrchol ještě nebyl vylezen. To už bylo o poznání těžší lezení, ne?
Chumbu má přesně 6 859 metrů a lákal nás právě tím, že neměl slezený hlavní vrchol. Určitě to bylo náročnější fyzicky a lezení to bylo úplně odlišné od Kanchung Shar. V této cestě bylo pouze minimum skalnatého terénu a ledu. Zato spousta strašně bořivého a nestabilního sněhu.

Kolik si toho s sebou nahoru bereš, abys expedici mohl uskutečnit, a jak moc je to těžké?
Třídění materiálu v den, kdy se odchází pod stěnu, je velká legrace, řeší se opravdu každá karabina i šroub. Podle fotek, které máš pořízené, víš, jaká část výstupu povede v ledu nebo ve skále a kolik materiálu budeš ve finále potřebovat. Podle toho si balíš jištění. Takže minimální váha batohu bývá minimálně dvacet kilo. Na začátku dne z něj vytáhneš materiál na lezení, který tak alespoň neneseš na zádech.

Pověz mi o té výpravě ještě něco víc. Jak to probíhalo?
Myslím, že to šlo dobře. Trochu se nám to zamotalo, protože Háček znovu onemocněl, ale naštěstí na začátku treku, takže se z toho nakonec vylízal a doběhl nás do základního tábora. V původní partě nás bylo pět, jenže na cestě ze základního tábora nám onemocněl Ďurifuk, Juraj Koreň, ale natolik, že musel odletět zásobovacím vrtulníkem do Kathmandu do nemocnice. Takže jsme lezli ve dvojicích. Já jsem lezl s Ráďou Grohem a Háček lezl s Petrem Kejklíčkem. Jinak šlo všechno podle plánu. Počasí jsme měli perfektní, přesně podle předpovědi. Trochu jsme se báli větru, ale ten se taky umoudřil. Když se na to takhle zpětně podívám, tak to šlo všechno perfektně podle plánu.

Jaký je to pocit, vylézt na šest tisíc metrů vysokou horu, kam lidská noha ještě zřejmě nevkročila?
No nádherný. Pro horolezce je samozřejmě nejhezčí ten výstup samotný. Když jsme byli už kousíček pod vrcholem a vypadalo to, že Ráďa je na vršku, říkal jsem si, že na nás snad ani nepočkal. Ale on samozřejmě stál asi ještě deset metrů pod vrcholem a čekal na nás, abychom vrchol pokořili jako skupinka. A to, co Ráďa a mnoho horolezců dělá, je, že nevystoupí až úplně na nejvyšší bod, ale zůstávají třeba metr pod ním, aby vzdali poctu hoře, na kterou vylezli. Je to jako: „Nemusím být úplně na nejvyšším bodě, stačí, že jsem na tebe vylezl.“

S jakým pocitem se potom vracíš z Nepálu domů?
Hodně chlapů, co jezdí do hor, celou dobu, kdy jsou v horách, myslí na rodinu, mně přijde až zbytečně moc. Volají si navzájem, takže nejsou tělem a duší úplně v horách. Já to mám s Lindou tak, že když nebudu chtít, vůbec volat nemusím. Nevyžaduje to ode mě a hlavně chce, abych si to tam užil. Samozřejmě se mi po rodině stýská, ale chci maximálně vnímat prostředí, ve kterém jsem. Když se za měsíc vracím domů, těším se a zase se rád vracím sem k nám do České republiky.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Jaroslava Bánského