První podpis z Ameriky mi přišel od Travolty, říká Josef Mikáska

Začněme netradiční otázkou. Jak se oficiálně nazývá prostor, ve kterém se tady v Jilemnici nacházíme?
Muzeum popkultury města Jilemnice.

Co pro tebe bylo prvotním impulsem k jeho založení, ale vlastně i k samotnému sběru podpisů a dalších rekvizit?
Prvotním impulsem bylo, když jsem potkal Petra Muka a ten se mi podepsal. Pak jsme se skamarádili a mám od něj podepsaných věcí více…

Takže Petr Muk ti dal první autogram…
Ano, to byl můj první podpis. A byl to první impuls. A pak jako fanda na filmy, které tady za komunistů nebyly – to jsme vzhlíželi k americkým akčním ikonám – jsem po revoluci získal na některé z nich adresy a několika jsem napsal. A měl jsem štěstí, že první tři herci, kterým jsem napsal, mi všichni tři odpověděli.

Normálně jsi jim poslal dopis, že jsi sběratel z Československa nebo České republiky, a aby ti poslali podpis?
Ano, napsal jsem dopis. Já je tedy píšu dodnes. První mi odpověděl John Travolta, pak Clint Eastwood a Woody Allen. Pak jsem každý den z práce chodil domů a čekal, jestli ve schránce bude žlutá obálka z Ameriky.

Kolik jsi takových dopisů napsal?
Zhruba čtyři tisíce a zpět mi přišlo třeba 70 nebo 80 odpovědí. Některým hercům píšeš třeba dvacetkrát, pak začneš mít různé vychytávky. Následně přijdeš na to, že za některé herce odepisují jejich sekretářky. Ale to je takový proces, během kterého se učíš a sběratelsky rosteš. A pak když už ty herce potkáš a začneš sbírat různé předměty spojené s konkrétním filmem, tak to je vlastně počátek vzniku této stálé výstavy. Předměty přibývají a doma mojí paní začnou vadit přeplněné banánové krabice.

Co následovalo pak?
Dlouho jsme hledali místo a vznikly takové dva pokusy, jak to uspořádat. Tady v Jilemnici se to rýsuje jako nejlepší. Je to úžasný prostor, velký a vzdušný. Měli jsme kliku. Normálně bychom si ho nemohli dovolit, ale prodala nám ho jedna paní, která je také „postižená“ jistým druhem sběratelství. A když se dozvěděla o našem záměru, tak nám udělala více než příznivou cenu a dala nám dostatek času sehnat si na to hypotéku.

Vraťme se ještě k tvému psaní dopisů celebritám se žádostí o autogram. Kde jsi například sehnal jejich adresu?
I to je další sběratelský kumšt. Mezi sběrateli je to know-how a dokonce se šmelí i s adresami. Samozřejmě, čím méně sběratelů konkrétní adresu má, tím méně sběratelů dotyčnému herci nebo zpěvákovi napíše a zvyšuje se tak pravděpodobnost, že odepíše. Byl jsem jednou doma u Marka Wahlberga a viděl jsem u jeho asistentky hromadu dopisů, která mu přišla za předchozí týden. Na tohle není v silách těch lidí odpovědět. Mark mi řekl fígl, podle kterého si vybírá dopisy, na které odpoví, a tudíž, když já nyní píšu hercům, tak se snažím tomuto fíglu vyhovět.

Prozradíš nějaký fígl?
Jsou různé… (smích) Ale jeden bych mohl prozradit. Například když americký herec hraje ve Velké Británii někde v divadle, je dobré napsat mu tam. Na agenturu do Ameriky mu přijdou třeba stovky dopisů. Ale do Anglie? Ale pochopitelně skutečnost, že právě tento herec hraje někde v divadle na ostrovech, musíš mít. Musíš to sledovat a lovit. Za každým autogramem jsou hodiny a hodiny pitvoření. Musíš hledat informace všude možně a sledovat každý detail. Někdy jsi úspěšný, někdy ne.

Takže jsi takový detektiv.
No jasně. Já mám kamaráda v Brně, jmenuje se Vlastimil Šprta, a to je hotový specialista na tyhle věci. Já někdy úplně žasnu. Jsme například v Budapešti, jdeme za Joshem Brolinem, protože víme, kde bydlí. Jdeme po ulici a Vlastimil Šprta najednou říká „hele, támhlety květináče na okně, to já poznávám, támhle stojí mercedes, tady někde bydlí Zendaya“. My si tam sedneme do bufetu na čaj a Zendaya vyjde za dvě hodiny z baráku. Tohle já v sobě prostě nemám.

Někdo zkrátka má takový dar.
Já s ním zažívám spoustu zajímavých situací. Sednu do auta, jedu do Brna. Do tří hodin ráno jsme u něj doma, pak vyrážíme do Budapešti, abychom v 5 nejpozději v 6 hodin ráno byli před hotelem, z něhož herci vyrážejí na natáčení. A teď už jen čekáme. Když víme, ve kterém jsou hotelu, je to super. Ale nevíme, jakou bude mít herec náladu a jak bude ochotný. Nevíme, kolik tam bude stát takových bláznů. Někdy i hledání konkrétního hotelu je velká detektivní práce. Některý herec například zveřejní na svých sociálních sítích fotku z hotelu a my projíždíme obrázky hotelových apartmánů, abychom poznali, o který hotel může jít. Takže mnohdy jedeme takzvaně naslepo. Stojíme tam a čekáme. Každý čeká u jiného východu, ale na takovém místě, abychom na sebe viděli. Během dne se může stát cokoliv. Potřebuješ na záchod? Ne, prostě nepotřebuješ, ty nesmíš potřebovat. Tak to trapně řešíš močením do květináčů, to je zoufalá situace. A je fajn, když ti pak takový zájezd vyjde. Ale pak nastane situace, že všechno tohle absolvuješ, jsi tam mnoho hodin na sucho, herec vyleze a řekne „absolutely not“, ty si sbalíš svých pět švestek a jedeš s prázdnou domů. Získat každý takový podpis je opravdu mravenčí práce a o to více si pak ceníš toho, kdo ti vyhoví a ještě s tebou promluví anebo tě i pozvou na jídlo. Někdy to může vypadat vše dobře a pak přijde a zasáhne arogantní ochranka a je konec. Okamžitý.

Zkusme to popsat ještě jinak. Jsi na svém „štaflu“. Otevřou se dveře od hotelu, kýžený objekt vyjde a ty vyrazíš za ním. Jak to celé probíhá, respektive co mu řekneš?
Naznačím mu, co bych si přál. Podle jeho reakce nebo grimasy v obličeji poznáš, zda můžeš ještě udělat další dva tři kroky vpřed, nebo zda vůbec nemá cenu ho oslovovat. On ti to dá najevo. Ale ty samozřejmě potřebuješ mít něco v ruce.

A co máš v ruce?
Záleží to na tom, na co jedeš. Fotku, elpíčko, plakát. Jedeš za Thorem, tedy Chrisem Hemsworthem, tak s sebou táhneš kladivo. Táhne ti na padesát, tak jsi k smíchu, ale to kladivo chceš mít podepsaný. Jinde stojíš s mečem. Prostě jako sběratel a mnohdy pro řadu lidí třeba i jako nebezpečný sběratel. No a pak se zeptáš a vidíš co ti řeknou. Buď souhlasí a můžete udělat i selfíčko, s některými lze prohodit i pár vět. A když si padnete do noty, tak tě třeba někam pozve anebo ti řekne „zítra budeme tam a tam, přijď v tolik a tolik hodin“. A pak jsou někteří hodně arogantní. Ti mají problém ti i mávnout, a dokonce někteří mají problém tě i vyhodit. To je pak super arogance, totální ignorování.

Jak velká část těchto „výjezdů“ skončí neúspěchem?
To se nedá počítat, ani na čas, ani na nic jiného. To bych už nikdy nikam nejel.

Před chvílí jsi sběratele autogramů a selfíček nazval blázny. Kolik jich je?
Bláznů je dost. Ale superbláznů zase ne.

A ty patříš mezi superblázny?
Já si myslím, že patřím mezi dva nebo tři extrémní případy. Jsem ochoten jet kamkoliv. Klidně poletím do Londýna, když vím, že tam toho herce potkám. Samozřejmě to obvykle spojím ještě s něčím dalším navíc, třeba s výletem. Je to dobrodružný. Pak se někdy používají až nekalé praktiky…

Jaké například?
Například berle je taková obvyklá praktika. Tímto ubohým trikem si zvýšíš pravděpodobnost toho, že jsou ochotni se ti podepsat.

Herci zřejmě tuší, že občas mohou být takto oblafnuti nebo za nimi jde někdo pro podpisy na kšeft. Nebo to tak není?
Ale jo. Třeba jeden náš sběratelský kolega je znám tím, že si na podpis třeba přinese třicet fotek. K čemu to má? To je nenažranost. Samozřejmě jsou herci, které bych potřeboval milionkrát. Já jsem třeba takový malinký odborník na Vinetoua a někdo mi řekne, že tady mám speciálně dva šanony Pierrů Briceů, tak ať to prodám. A já na to, že nemůžu. Vždyť je každá fotka jiná, každý snímek je podepsaný jiným perem a tak dále. Ale samozřejmě jsou věci, které prodám, nebo i koupím. Například za Marylin Monroe už si neskočím.

Kolik stojí Marylin?
Ta stojí od nějakých 10 tisíc do 50 tisíc dolarů. Když bude zaručeně pravá. Když jdeš na Aukro, tak tam je 99 procent padělků.

Existuje nějaká autorita, která je schopna rozeznat, kdy to je fejk a kdy není?
Samozřejmě jsou tací lidé, grafologové a profesionálové, kteří se tím živí. Občas jim to posíláme. To jsou lidi, kteří za drobný bakšiš s tebou řeší, jestli to má cenu vůbec řešit. On koukne a na první pohled řekne, že to nemá cenu řešit. Ty sice přijdeš o deset dolarů, ale zase nekoupíš věc za 1000 dolarů, která může být padělaná.

Vraťme se ale zpět do Jilemnice. Co všechno máš ve zdejší expozici?
Já se nyní soustředím na současné populárnější věci. Takže tady je výstava hudebních věcí, podepsaných kytar, různých playlistů, tourbooků, paliček, soundtracků, fotek a další věcí spojených s hudbou. Pak tu jsou samozřejmě filmy, které mají velice rozsáhlou sekci. Já jsem ujetej na Harryho Pottera, takže ho tu jedu ve velkém a všemožně. Když se pak snažíš hodně přitáhnout mladé, tak tu musí být Stranger Things, Marvel a stále populárnější věci jako Pán prstenů. A aby to nebylo jen o autogramu, tak jsme se to tady snažili doplnit figurkami, což zase táhne malé děti. Je tu samozřejmě sekce sportu, připravujeme i historickou sekci. Je tu rozsáhlá sekce podepsaných českých divadelních plakátů. Zkrátka všechno možný.

Kolik je zde nyní dohromady vystaveno exponátů?
Troufnu si říci, že jich je několik tisíc.

A kdybys měl vystavit všechny, co máš?
Tak bych potřeboval několik Lidlů.

Jak se taková sbírka pojišťuje, když vystavuješ pouze její zlomek?
Velice složitě. Pojišťovna ti řekne, že chce mít vyčíslené všechny. Ale jak to pak udělat, když mám vystaveného nějakého českého krále, jehož podpis má hodnotu 100 tisíc korun, pak ho z vitríny vyndám a vystavím to někoho jiného, kdo má hodnotu 20 tisíc korun. Uzavřít pojistku je tedy velice složité, protože ty věci jsou velmi pohyblivé.

Zmínil jsi české krále. Od jaké doby je máš?
Dají se nasbírat od 16. století. První v řadě, koho mám, je Ludvík Jagellonský. Od něj se to dá nasbírat všechno.

Je to asi taková klišoidní otázka, ale přesto: jaký jsi získal podepsaný předmět, kterého si nejvíce ceníš?
Je to hrozně těžký, protože každý sběratel má své mety. Když jako sběratel na tu metu dojedeš a získáš to, hodíš to na Facebook – tomu říkám Egobook – ukážeš, že máš, čtrnáct dní jsi za machra a jedeš dál po další metě. Já bych třeba kvůli tomu nechtěl být ani bohatej. Dnes můžeš koupit všechno, všechny věci. Ale je krásné tu věc nemít, ale chtít ji. Nejhorší věc v mém životě sběratele byla chvíle, když jsem přišel na to, že jeden herec nestačí jen jednou. To je pak konec. Teď jsem například Danu Foglerovi z Fantastických zvířat slíbil, že mě vidí naposled. Já ho mám 28krát a stále bych ještě potřeboval.

Jaká je tvoje současná meta?
To jsou takový dlouhodobý mety, které jsou ale dlouhodobě nedosažitelné. Já bych konkrétně chtěl mít všechny americké prezidenty. Ale když si vezmu, že hezký Lincoln je za takových 15 až 20 tisíc dolarů, tak je to mimo moji finanční realitu. Občas se stane, že umře nějaký známý sběratel a jeho manželka to rozprodává, tak se dají sehnat dobré kousky. To byl případ jednoho sběratele z Německa a po jeho smrti jsem od vdovy po něm koupil za 500 eur Winstona Churchilla. Jsou i ošemetné věci. Například jsem bojoval s Facebookem, protože tam občas dělám rozbory autogramů a s kamarády tam diskutujeme. Já dlouho – ať si o tom kdo chce myslí co chce – sbírám i diktátory. Mám například Saddáma Husajna, Nicolae Ceaușesca a další. A když sbíráš tyhle lidi, potřebuješ i to nejzakázanější jméno na zeměkouli – Adolfa Hitlera. Jasně, Hitler byl humusák a negativní osobnost, ale historicky je velice výrazný. Hitlera můžeš sehnat hned, ale u takovýchto autogramů je potřeba příběh. Dostal jsem se k osobě, který měl známou, jejíž babička oslavila během války sto let a její známý byl jeden z osobních strážců Hitlera. Bodyguard pak poprosil Hitlera, jestli by té stoleté paní nenapsal ke sto letům, a tenhle dopis podepsaný od Hitlera já mám.

Jaké máš další záměry s těmito prostory, ve kterých se právě nacházíme?
Já tady s mými kolegy, mezi nimiž bych rád výslovně zmínil i Jirku Keršlagera, se zde snažíme připravit i takový malý sál, kde bychom chtěli dělat besedy s herci, křesla pro hosty a tak dále. Já se pro tento prostor snažím prosadit název Sál nekorektního humoru. My vyrůstali na židovských vtipech a všichni věděli, že to jsou židovské vtipy. Teď jsou lidé skoro považováni za rasisty. Nebo vtipy s černoušky. To bylo úplně stejné. A to, že je černoch černý, je přece normální. Tak proč bych si o něm nemohl dělat vtipy? On ať si dělá vtipy, že já jsem knedlík nebo běloch. Ale v dnešní době všechno všechny uráží. Je to jako s gayi. Mám mnoho známých gayů, které uráží, jak každý chce hájit jejich práva. A oni to nechtějí. Oni jsou v pohodě a nechtějí, aby někdo jejich práva prosazoval extremisticky, pod tlakem. Proč jsou dnes ve filmech kvóty, že tam musí být tolik toho a toho? Pojďme být v pohodě. Proto chci, aby se to tady takto jmenovalo a jezdili sem herci, kteří budou otevření a nebudou se bát vyprávět vtipy. Budeme tady mít i ceduli, že zde bude nekorektní humor a pokud ho to uráží, ať sem ani nechodí.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček, archiv Josefa Mikásky