6. květen 1988: Před 35 lety proběhl ostře sledovaný pohřeb Pavla Wonky

6. května 1988 se zdál být docela obyčejným pátkem. Děda mě vyzvedl před školou na zimáku a šli jsme domů k prarodičům, kteří bydleli v Zámecké uličce. Nejspíš přes park, protože jinak by mi možná utkvěly manévry, které se ten den odehrávaly v centru města a o kterých mi později říkal táta: hlídky Veřejné bezpečnosti patrolovaly na hlavní ulici, autobusáku a dalších strategických místech, kontrolovaly doklady a hledaly ty, kteří míří na pohřeb Pavla Wonky.

Když jsme s dědou stoupali po schodech do jejich domova v patře, otevřely se dveře bytu pana Zejfarta. Místo něj se ale objevil divný chlápek v divné bundě, který se na mě – a na ten pohled nikdy nezapomenu – dost divně podíval. Z vedlejších dveří vykoukla vyděšená babička a vtáhla nás dovnitř. K panu Zejfartovi se totiž nastěhoval tým StB s dalekohledy a foťáky, protože z jeho oken a z přilehlé půdy měl perfektní přehled o tom, kdo se snaží dostat Husovou ulicí ke hřbitovu a hlavně co se děje na něm. Cvakající spouště zachytily nečekané stovky lidí, které se přijeli a přišli s Pavlem Wonkou rozloučit. Mezi nimi signatáři a mluvčí Charty 77, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, zástupci osmi velvyslanectví států svobodného světa a štáb německé veřejnoprávní televize.

Smuteční řeč pronesla také Hana Jüptnerová. „Sdíleli jsme společně toto město a jeho zvláštní atmosféru. Město se zamlčenou minulostí, ve kterém bylo právo už před několika desítkami let jen cárem papíru,“ řekla tehdy nad Wonkovou rakví. „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země. Ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále ještě vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Před necelými dvaceti lety jsme s kamarády poprvé vynesli na světlo příběh Viktora Kuglera. Jak už dnes spousta lidí ví, vrchlabského rodáka, který pomáhal ukrývat rodinu Anne Frankové a málem za to zaplatil životem. Tehdy ale jeho příběh, který pak dokonce vyšel jako barvitý reportážní thriller v měsíčníku Reflex, neznal ve Vrchlabí prakticky nikdo. Překvapilo nás, jak málo vlastně víme o osobnostech našeho města se „zamlčenou minulostí“. Rozhodli jsme se proto uspořádat veřejnou anketu o největšího Vrchlabáka všech dob, abychom zjistili, koho z nich známe a uznáváme. Do finále se dostala dvě jména: Marie Kubátová a Pavel Wonka.

Teprve tehdy vzbudila anketa pořádný rozruch. Zatímco především dříve narození sousedé chodili do krabice v Krumlovic knihkupectví vhazovat lístečky se jménem krkonošské spisovatelky (a často to doprovázeli peprnými výroky na adresu druhého finalisty), mladší generace nosila hlasy vrchlabskému disidentovi. Moc jsme nechápali co se děje. Komu by mohl vadit člověk, jehož jméno pro nás bylo synonymem hrdinství, odvahy a odporu proti normalizačnímu komunismu a po kterém se v jiných městech jmenovaly ulice a mosty.

Pavel Wonka nebyl jednoduchá osobnost a barvotiskový hrdina. Skoro žádného hrdinu, který se zapsal do dějin, ale nehodnotí dějiny jednoznačně. Ani bratry Mašíny, ani Jana Žižku. I Václav Havel otevřeně mluvil o svých chybách a selháních, i Jan Hus těsně před smrtí pochyboval, jestli ho nepřemohly pýcha a zatvrzelost. Pavel Wonka byl člověkem, kterého bychom mohli nejspíš označit za „jakobína“. Přesvědčený o své pravdě, šel za ní za všech okolností, bez ohledu na ostatní lidi kolem sebe, na veřejné mínění, na své zdraví a život. Je jisté, že spoustu lidí svou urputností a odhodláním, se kterým bojoval proti totalitní moci, neuvěřitelně štval. Popravdě přiznávám, že ani mí prarodiče na něj nevzpomínali jen v dobrém. Měl hodně konfliktů se svým okolím, s jinými disidenty, v práci. Bytostně mu vadilo, že spousta lidí „bojuje“ s komunisty maximálně tak mizernou pracovní morálkou, drobnými podvody, rozkrádáním pohonných hmot nebo alkoholem na pracovišti. A neváhal je s jejich jednáním konfrontovat.

V nedávné minulosti se objevila řada informací, které měly Pavla Wonku vylíčit jako podvodníka nebo udavače. Žádná z nich se ale nakonec neukázala založená na hodnověrných důkazech. V době, kdy jsme skutečná občanská práva neměli, byl důsledným občanem, který trval na svých právech a pomáhal domoct se práva těm, kdo nevěděli jak na to. Neskutečně vadil totalitnímu režimu svým vytrvalým, nekompromisním bojem za spravedlnost, což korunoval snahou kandidovat – spolu se svým bratrem Jiřím – jako nezávislý do Federálního shromáždění. Podobně jako Charta 77 chtěl režimu dokázat, že nedodržuje své vlastní zákony, ale mnohem důraznějším způsobem. I když už v té době vrcholila Gorbačovova perestrojka a totalita se z dnešního pohledu zdála zpívat svou labutí píseň, Pavel Wonka umírá na konci dubna 1988 na následky surového zacházení v hradeckém vězení. Jako poslední oběť komunistického režimu v Československu.

Pavlu Wonkovi možná chyběla empatie, kterou bychom dnes od opravdového hrdiny a inspirativní osobnosti očekávali. Byla to ale pokřivená, zlá doba, ve které se empatie dostávalo jen velmi málo. Co mu ale nechybělo, byla odvaha. Ta odvaha, která nejspíš pořád chybí nám, abychom se konečně nadechli a řekli nahlas: ano, Pavel Wonka nebyl dokonalý, ale pro nás Vrchlabáky je hrdina. Zaslouží si to.

PS: Pavel Wonka v roce 2006 naši anketu o Největšího Vrchlabáka nakonec o pět hlasů vyhrál.

Lukáš Teplý
foto: archiv redakce