Sobota

10. června 2023

Nyní

21°

Zítra

19°

Svátek má

Co všechno stihl KRNAP za 60 let své existence?

15. 5. 2023

page.Name
Krkonošský národní park (KRNAP) letos slaví své šedesátiny. Jako instituce se začal formovat v létě roku 1963 a od té doby, samozřejmě s přirozeným vývojem, funguje dodnes. Pokud však chceme zvědět více o úplném začátku ochrany přírody v Krkonoších, budeme se muset posunout v čase ještě o něco dříve, než vznikl samotný KRNAP.

Některé problémy, které KRNAP řeší dodnes, přirozeně vznikají již ve středověku. Totiž, lidmi neovlivněné nebo jen málo ovlivněné území tvoří pouze menší část parku, jeho jádro. Za šest století, po které lidé Krkonoše obývali, změnili jejich tvář a krajinu poměrně zásadně. Těžili nerostné suroviny a využívali bohaté lesnatosti Krkonoš jako zdroje dřeva. Přirozený les, který dříve pokrýval celé Krkonoše, zůstal jen na místech, kam se dřevaři nedostali či kde nebylo možno dřevo transportovat – a takových je v Krkonoších opravdu pomálu. Vytěžené území postupně ovládly nové, od 18. století lidmi vysazované lesy, které ale mají zásadně jiné složení nežli ty původní. Časem převládl smrk ztepilý, který má měkké, lehké a jednoduše zpracovatelné dřevo, v suchu dlouho uchovatelné.

Původní obživou místních horáků bylo horské hospodaření převážně s dobytkem, které od druhé poloviny 19. století postupně nahrazovalo turistické využití. To změnilo zásadně podobu Krkonoš až do dnešních dní.

I první opatření k ochraně přírody souviselo s turismem a nadměrným sběrem rostlin v Krkonoších. V roce 1904 zřizuje na Strmé stráni v Labském dole Jan Nepomuk hrabě Harrach první soukromou rezervaci v Krkonoších, kde jeho lesnický personál a hajný, který má tuto oblast na starosti, stráží horkou květenu. O patnáct let později, v roce 1919, prosazuje botanik August Bayer první československou vyhlášku o ochraně krkonošské květeny. Za porušení vyhlášky mohou padnout vysoké tresty – pokuta až 200 tehdejších korun nebo dva týdny vězení. Třeba za utržení chráněné rostliny.

Vstup do národního parku za poplatek?
Roku 1923 přichází další botanik, profesor František Schustler, s návrhem ochrany území Krkonoš formou národního parku. Do něj neměly patřit pouze Krkonoše, ale také Rýchory a Jizerské hory. Už tehdy profesor Schustler navrhoval, aby byl celý horský komplex prohlášen za zákonem chráněný a následně byly vyčleněny zvláště cenné lokality, kam by byl přístup lidem a lidské aktivity úplně vyloučeny. Navrhoval také zpoplatnění vstupu do národního parku s tím, že výnos by putoval na praktickou ochranu přírody a údržbu turistických cest.

Návrh profesora Schustlera však tehdy skončil v ministerském šuplíku. Další krok přišel až po druhé světové válce. V roce 1952vzniklo osm státních přírodních rezervací. Mezi nimi byla úplně bezzásahová a nepřístupná území, jako třeba Kotelní jámy, ale i místa, kde byl nějaký omezený vliv člověka umožněn. Od roku 1954 se tu ochraně přírody systematicky začala věnovat horská služba. Žádní jiní strážci přírody tehdy neexistovali, a tak zapojení mužů, kteří se po horách pravidelně pohybovali, bylo vcelku logické. Přes určitý pokrok v ochraně přírody se ale v Krkonoších děly dál věci pro přírodu velmi pochybné – ve svazích Medvědína probíhal průzkum možné těžby uranu, podobně jako v nitru samotné Sněžky.

Oficiálně byl Krkonošský národní park vyhlášen 17. května roku 1963 a budování instituce začalo v létě téhož roku. První půlrok trvalo týmu, vedenému horníkem Miroslavem Klapkou a lesníkem Josefem Fantou, vybudovat organizační základy instituce, která také navázala spolupráci s o čtyři roky starším polským protějškem Karkonoskim Parkem Narodowym.

V roce 1964 vznikají vědecké orgány instituce a také sbor dobrovolných strážců (o rok později už měl 81 členů!). Vzniká také předchůdce časopisu Krkonoše a Jizerské hory – Zprávy KRNAP – který má informovat veřejnost o tom, co se v národním parku děje. Pro odborníky také začíná vycházet Opera Corcontica.

Turistická destinace
Krkonoše jsou tradiční turistickou destinací – vždyť turismus tu začal prosperovat už ve druhé polovině 19. století. A tak v polovině 70. let stoupá návštěvnost na 7 až 8 milionů pobytových dní (dnes je návštěvnost Krkonoš zhruba dvojnásobná). Proto vznikly na konci 70. let tehdejší zóny klidu, kde je zakázán hluk i pohyb mimo turistické trasy. Také se na začátku nového desetiletí zpřísňují pravidla některých rezervací. Vznikají další naučné stezky, jako třeba Černohorská rašelina.

V roce 1983 přibyla minizoo v areálu vrchlabského zámeckého parku a morzinské kaple, kde si návštěvníci mohli prohlédnout i velké obratlovce. Minizoo fungovala do roku 1994, kdy už byl její provoz dál neudržitelný.

V osmdesátých letech také vznikla síť krkonošských muzeí – k vrchlabskému muzeu, které národní park převzal už v 60. letech, přibyl i Památník zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou a Krkonošské muzeum v Jilemnici. V roce 1984 se slavnostně otevírá tehdy supermoderní expozice Kámen a život ve vrchlabském klášteře, jehož budovu Správa KRNAP zachránila před totální zkázou – rekonstrukce a stavba nové expozice trvaly 17 let.

Černý trojúhelník
S turismem jako rizikovým faktorem pro přírodu Správa KRNAP od začátku počítala. V 80. letech se ale jako mnohem děsivější ohrožení ukázaly imise z uhelných elektráren na severozápadě Čech, v Německu i Polsku – tedy z území, které získalo výmluvný název Černý trojúhelník. Výsledkem byla zkáza více než 5000 hektarů krkonošských lesů, které na české straně tehdejší správce lesa – státní lesy – rozhodl odtěžit. V roce 1984 byl KRNAP Světovým svazem ochrany přírody (IUCN) zařazen mezi dvanáct nejohroženějších národních parků světa.

S pádem režimu dostala i ochrana přírody o poznání větší váhu, a tak i KRNAP začal s prosazováním zájmů a nápravou napáchaných škod. Do obnovy imisemi zničených lesů investovala na začátku 90. let stovky milionů korun nizozemská Nadace FACE, kterou sem přivedl komunisty vyhnaný spoluzakladatel KRNAP Josef Fanta. Nový zákon o ochraně přírody rozdělil území parku do tří zón podle stupně ochrany a přidal ochranné pásmo. Do něj se přesunuly z národního parku také téměř všechny krkonošské obce, s výjimkou Malé Úpy. A péči o lesy převzala od státních lesů správa národního parku.

Dnes už park na tři ochranné zóny rozdělen není. Od roku 2017 mají české národní parky novou, tzv. managementovou, zonaci, která říká, co je ve které části území cílem péče o přírodu – zda čistě přírodní procesy nebo cílená ochrana biodiverzity či přímo lidská péče o určitý druh biotopu, jako jsou třeba cenné krkonošské louky. Pro návštěvníky jsou důležité hlavně klidová území, kde je nutné se držet na značených cestách, na rozdíl od zbytku parku. Další omezení, která dříve určovaly jednotlivé zóny ochrany přírody, dnes zákon stanovuje buď přísně pro celý národní park, nebo o něco méně přísněji pro území národního parku mimo zastavěné části obcí.

Krkonošský národní park je tu už 60 let. Dnes není na seznamu nejohroženějších chráněných území světa, ale na seznamu cenných světových mokřadů, bilaterálních biosférických rezervací UNESCO, vzorově spolupracujících přeshraničních parků Evropy i světa a obdivovat největší zdejší poklad – krkonošskou arkto-alpínskou tundru – sem jezdí přírodovědci ze všech koutů planety. Riziko masové návštěvnosti nezmizelo, počty turistů rok od roku stoupají. Přibyla i další nová nebezpečí pro přírodu – zvyšuje se zátěž z automobilové dopravy – a především na krkonošskou přírodu, hlavně tundru, nemile tlačí klimatické změny.

I když se někdy možná zdá, že nás – ať už jako turisty, boudaře, nebo obyvatele hor – národní park nesmyslně omezuje v našich životech, většinou to má svůj důvod. V Krkonoších máme kus přírody, který nikde jinde na světě nenalezneme. Možná nám tím, že tu každodenně žijeme, již trochu zevšedněl, je to však unikát, který si respekt a ochranu zaslouží. A to nejen proto, že příroda u nás je krásná, nýbrž i kvůli stabilitě ekosystémů, kde je vše propojeno se vším, a tak i kvalita našich vlastních životů a prostředí, ve kterém žijeme, záleží na přírodní stabilitě. Nevyplatí se nám tedy občas vykašlat se na vlastní pohodlí a být vůči přírodě ohleduplní? Protože ona nám to jistě vrátí.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Miroslav Hladík, Jiří Bruník