Sobota

2. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Jakub Šimurda: Základní klíč expozice? Člověk a příroda ve svém těsném sepětí

6. 12. 2023

page.Name
Ve středu 1. listopadu bylo do stálého provozu pro veřejnost otevřeno nové Návštěvnické centrum Muzea Krkonoš ve Vrchlabí. Na ploše 2500 metrů čtverečních nabízí ohromnou porci exponátů všeho druhu a informací o nejvyšších českých horách, jejich minulosti a současnosti. O tom, jak toto velké dílo vznikalo a co je jeho posláním, jsem si povídal s Jakubem Šimurdou, ředitelem tohoto unikátního počinu.

Scházíme se zhruba týden po oficiálním otevření Návštěvnického centra Muzea Krkonoš. Jak hodnotíte první týden jeho ostrého provozu? Jaké jsou reakce návštěvníků?
Reakce jsou velmi dobré až výborné, což mě překvapilo. Měli jsme tu několik škol a nechali jsme je vyplnit takové dotazníky. Potkáváme se také s lidmi, kteří tady procházejí a jsou v kontaktu s kolegy na recepci.

Velmi dobré reakce vás překvapily...?
Já jsem měl trochu strach, protože reakce, které ještě před otevřením šly ze sociálních sítí a podobně, nebyly vždy kladné a byl tedy důvod obávat se, jak to veřejnost přijme. Ale my dostáváme samá veskrze pozitivní hodnocení, byť občas obsahují různé podněty na zlepšení či upravení něčeho. Ale lidé jsou opravdu nadšení. Pro nás je to doklad toho, že se to asi povedlo, že expozice je skutečně přínosem pro běžného návštěvníka, který se o Krkonoších jako celku chce skutečně něco dozvědět. Expozice dokáže udržet jeho pozornost a něco mu i předat.

Já jsem samozřejmě také četl či slyšel negativní reakce, které otevření muzea předcházely. Jak na vás jako ředitele této instituce působily?
Bral jsem to s nadhledem. Řada těchto lidí se ve Vrchlabí narodila, pravidelně chodí kolem kláštera a najednou viděli, že je u něj nová a neotřelá novostavba. Tudíž já jsem chápal, že tyto reakce jsou. Na druhou stranu jsem měl i informace od lidí, kteří odsud nejsou a jezdili sem v minulých letech se podívat, co tady budujeme, nebo zde byli třeba na dovolené. Z toho jsem si odnesl poznatek, že kritičtější jsou místní lidé, protože tu budovu berou za svou. Vnímají ji jako součást výrazu města. Naopak lidé, kteří k této budově nemají takový osobní vztah, to hodnotili pozitivněji. Nicméně já místní lidi a jejich pocity chápu, ale věřím, že čas nás přesvědčí o tom, že to bylo správné rozhodnutí.

Přesto, augustiniánský klášterní kostel pochází ze začátku 18. století a nyní je k němu „přilepena“ betonová novostavba, která je zhruba o 300 let mladší. Jde to k sobě?
Jde to k sobě. Pokud bychom tou přístavbou chtěli napodobovat charakter kláštera, tak by vzniklo něco, co by bylo kýčovité a nebylo by to ani pěkné. A budovu kláštera by to ještě více narušilo. Když dnes jdete klášterní zahradou a podíváte se na budovu, vidíte, že původní budova i přístavba jsou v kontrastu. Vidíte, co je původní klášter, a vidíte, co k němu přibylo. Kdyby tady byla nějaká pseudobarokní přístavba, to by nedělalo dobrotu. Přístavba se ale neodehrála kvůli tomu, že bychom tam chtěli nějak exhibovat vůči veřejnosti, ale ta je tu právě pro lidi. Má tři důvody, proč se tam objevila. Jednak otáčí vchod směrem k parkovišti. Za druhé, je v ní výtahová šachta, která bezbariérově zpřístupňuje celý objekt kláštera od sklepa až po půdu. A konečně třetím důvodem je, že se tam nachází prostorný přednáškový sál. Toto byly tři důvody, proč bylo nutné ke klášteru něco přistavět, a architekt pak zvolil tuto formu. Základním klíčem expozice je člověk a příroda ve svém těsném sepětí. Tady v Krkonoších to je z velké části kulturní krajina pod vlivem člověka. V expozici se to pak musí i odrazit a nelze to vynechat. Klášter tedy symbolizuje kulturu člověka a přístavba je jako skála vybíhající z jeho nitra a symbolizuje v expozici prvek přírody.

Pro letité či dřívější návštěvníky kláštera byla původní expozice Kámen a život jakýmsi rodinným stříbrem. Kdy přesně dozrála představa, že je potřeba ji nahradit a posunout se dál?
Expozice Kámen a život, která zde vznikla v 80. letech, byla ve své době veleúspěšná. To bylo něco, co sneslo mezinárodní měřítko. Ale ona tady byla velice dlouho a fungovala čtyřicet let. Žádná expozice nemá životnost takovou dlouhou dobu, ale mnohem kratší. V posledních letech už jsme ale vnímali, že je to stará expozice. Bylo v ní sice hodně prvků, které se nám líbily, ale též nemálo jich už bylo anachronismem. Například přístupem k informacím. V 80. letech lidé neměli tak snadný přístup k informacím jako dnes a expozice šly mnohem více do hloubky. Dnes to tak není. Informace už nemá skoro žádnou hodnotu, protože se dá kdykoliv zjistit. Dnes má spíš hodnotu způsob, jakým informace propojíte v nějaký celek a do konkrétních souvislostí. Zkrátka poptávka po modernizaci expozice doslova visela ve vzduchu.

Co následovalo dál?
Nazrál čas a vypsala se veřejná zakázka na libreto, které zpracoval tým lidí, odborníků na nejrůznější témata a mezi nimi byl i scenárista a architekt, kteří celou práci zastřešovali.

O koho jde?
Nositelem autorských práv k expozici jako celku je architekt prof. Roman Koucký a paní architektka Šárka Malá. Ti odvedli velký kus práce na výrazu celé expozice a usadili odborné informace do kontextu. Celý projekt expozice jsme tak od nich dostali naservírovaný. Jedna z možných cest k vytvoření expozice by byla, kdyby zasedly všechny moudré hlavy ze Správy KRNAP a scénář expozice bychom vytvořili sami. Nakonec ale byla zvolena cesta, kdy někdo mimo naši instituci celý příběh uchopí a vyseparuje z něj to, co mu bude připadat důležité, a seskládá informace pohledem člověka, který tyto hory vidí zvenčí s jistým odstupem. A to je vlastně pohled toho návštěvníka, který za sebou nemá léta studia a odborné praxe, ale je to někdo, kdo je zde například na dovolené a chce se o tomto regionu něco dozvědět.

Vraťme se ještě k autorům libreta. Oni to opravdu vytvořili celé sami? Tedy bez jakékoliv konzultace?
Ne, tak to určitě nebylo. Pravidelně jezdili za námi i za dalšími odborníky, od každého chtěli vědět, co je a co není důležité. A z informací od jednotlivých specialistů si dávali dohromady celek, který jednotlivé oblasti propojoval.

Kolik času si vyžádá příprava takového libreta?
Bez ohledu na to, kdy se začalo stavět, scénář této expozice s různou intenzitou vznikal deset let, přibližně od roku 2009. Pak se kreslily v architektonické kanceláři plány a připravovaly se podklady pro veřejné zakázky na realizaci jednotlivých částí.

Když tedy sečteme dobu vzniku libreta a samotnou výstavbu, tak se dopočítáme období 14 let. To je přece strašně dlouhá doba…
Naše profesní životy to velmi poznamenalo. Čtrnáct let je dlouhá doba v lidském životě, natož v profesním. V roce 2009 jsem například já byl ještě strážcem národního parku. A když jsem o rok později přišel do muzea, už tato věc byla nějakým způsobem na světě.

Napadlo vás v době tvorby scénáře či stavebních prací, že budete jednou celému muzeu šéfovat?
Ne, to mě vůbec nenapadlo.

Kdy padlo rozhodnutí, že ředitelem muzea budete právě vy?
Asi to bylo v souvislosti s výstavbou expozice, protože jsem byl scenáristovi k ruce při koordinaci přírodovědeckých témat. Zkrátka, aby měl přehled o tom, kdo tady čemu rozumí a na koho se má obracet. Později na mě padla koordinace. No a z té koordinace pak postupně vyplynulo, že bych vlastně mohl vznikající muzeum vést.

Nebál jste se či nebojíte se takové zodpovědnosti?
Bál a bojím se toho pořád. Muzeum má 21 zaměstnanců, kromě budovy kláštera pod něj spadají též čtyři historické domky na náměstí Míru a také depozitář v Hořejším Vrchlabí, spadl jsem do toho rovnýma nohama a doufám, že mě to nesemele.

Přistupme nyní k expozici samotné. Lze spočítat či vyčíslit, kolik v ní je celkem artefaktů?
Pokud budeme počítat sbírkové předměty napříč všemi sbírkovými fondy našeho muzea, je tam vystaveno něco okolo 400 předmětů. Mimo to jsou tam ale různé modely, faksimile, kopie a tak dále, tedy předměty, které sice nejsou součástí muzejní sbírky, ale také je lze počítat mezi vystavené exponáty. Netroufám si ale teď říci jejich počet.

Ještě nazpět do doby, kdy vznikalo libreto a vy a vaši kolegové dávali podněty, co by v expozici mělo být. Jak fungovalo finální rozhodování? Kdo měl poslední slovo? Existovalo zde něco jako právo veta?
Když jsme opravdu na něčem trvali, tak jsme museli scenáristu obsahově přesvědčit. Museli jsme konkrétní vazby zdůraznit natolik, až i on uznal, že máme pravdu. Takový mechanismus byl pochopitelně terčem kritiky. Ale zpětně musím uznat, že kdyby každý z nás měl poslední slovo o tom, co v expozici bude a co ne, tak by to možná nikdo nedal dohromady. Ale samozřejmě kdyby došlo na vyhrocený spor ohledně pojetí nějakého tématu, tak bychom z právního pohledu asi právo veta měli.

Kdy jste se tedy dozvěděl, že v čele budovaného muzea budete stát vy?
Je to asi rok zpátky.

V ten den se obrátil váš svět naruby…
(smích) V ten den mi to nedocházelo. Protože jsme byli v nejlepším, pokud jde o tento projekt, a já jsem opravdu neměl čas přemýšlet, co bude za rok. My jsme tady řešili, aby se to podařilo, vzniklo to a abychom to dodělali. K datu otevření jsem se upínal, že všechno skončí a pak bude klid. Což se vůbec nestalo. Je to ještě horší, než to bylo v době realizace. (smích)

Přenesme se do fáze, kdy bylo rozhodnuto, které artefakty se budou prezentovat. Jak k nim probíhala příprava a výroba textového materiálu a popisek?
My jsme dávali textové podklady ve Wordu a také nějakou představu o tom, které předměty by se měly vystavovat. Vybraní dodavatelé pak podklady dále zpracovávali, dělaly se jazykové a stylistické korektury, bylo to příslušně pojímáno i graficky a pak to šlo do výroby. Samozřejmě tam byl i určitý mezikrok. V době, kdy jsme připravovali prvotní podklady, jsme vůbec nevěděli, kolik informací nebo textu se tam reálně objeví. Proto se jednalo spíš o jakési obsahové vymezení, aby bylo jasné, o čem se v expozici bude mluvit. Teprve pak při realizaci si k tomu sedl grafik, určil, jaký bude font a jaké jsou rozměry popisku. Z toho následně vyšlo, kolik znaků má konkrétní popisek mít. Kurátoři si pak vzali všechny texty a museli je zhustit do vymezeného rozsahu.

Odkud byli dodavatelé, kteří zpracovávali konečnou podobu textů a popisků? Byli zdejší?
Ne, největší dodavatelská firma byla z Prahy. Samozřejmě na budování expozice se podílelo více firem. Měli jsme dodavatele zvlášť na akvária, na stavbu scénické části expozice, na osvětlení a tak dále. Měli jsme tu samozřejmě také technický dozor.

Kolik je v celém muzeu místností nebo expozičních komnat či prostorů?
Když nebudu počítat místnosti provozního charakteru, tak řekněme, že je tu 30 místností naplněných expozicí. Výstavní plocha zabírá 2500 metrů čtverečních.

Jestli jsem to správně zaregistroval, expozice je koncipována bez průvodce.
Ano, expozice je koncipována tak, že nepočítá s prohlídkami celé expozice vedenými průvodci. Ono by to vlastně ani nebylo efektivní. Z vlastní zkušenosti vím, že taková prohlídka zabere dvě hodiny, a to ani toho člověka nemohu pustit k filmům. Zkrátka je to celé koncipováno tak, že si jako návštěvník přijdu a buď si celou expozici jen prolítnu, anebo se zaměřím na konkrétní témata, kde se více zdržím.

Když vznikal ideový návrh, počítalo se s tím, že jedním z hlavních návštěvnických kmenů budou i děti?
Ano, je tam pro ně taková herní linka a děti tak mohou procházet vytipovaná místa, která jsou pro ně připravena. Je tam například dětský důl, kde mohou prolejzat, něco stavět z kostek anebo si tam hrát s loutkami. Takže ano, i s dětmi se počítalo. Ale expozice je samozřejmě kompromis. Není samozřejmě jen a pouze pro děti, ale i děti v ní mají své vyžití.

Předpokládám, že už máte reakce od jiných expozic či muzeí z okolí.
Spíš se nám zatím jen ozývají s tím, že se přijedou podívat. Takže zatím nějakou kritiku nemáme anebo někteří, kdo už tady byli, nám ji neřekli. (smích) Na větší zpětnou vazbu z oboru tedy zatím čekáme.

Na slavnostní otevření muzea přijel i ministr životního prostředí Petr Hladík.
Ano. S naším panem ředitelem se byl samozřejmě podívat vevnitř. Nedávno jsme tu měli i zástupce výborů pro životní prostředí jak z Poslanecké sněmovny, tak i ze Senátu. A co jsem měl možnost slyšet, byli velmi nadšení. Zajímavé bylo i jejich hodnocení, když slyšeli, že jsme to tu kompletně včetně stavebních prací vytvořili za 340 milionů korun. Páni poslanci či senátoři, z nichž někteří jsou i starostové svých měst, říkali, že je to odpovídající nebo dokonce levné.

Výhodou expozice je, že je otevřená celoročně a může to být lákadlem pro zimní návštěvníky Krkonoš i ve dnech, kdy se počasí nepovede nebo hledají alternativní program.
Přesně tak.

Při té příležitosti mě napadlo, jak se popasujete s návštěvníky, kteří nejsou Češi?
8. ledna nám budou dodány audioguidy, ve kterých budou i jazykové mutace angličtina, polština a němčina. V tuto chvíli je zatím nemáme, protože se tato věc mírně opozdila. Bylo to dáno tím, že tato část byla v projektové dokumentaci nejméně připravena, a tudíž se to nemohlo hned soutěžit.

Jakou má expozice kapacitu? Kolik se sem vejde lidí, aby pro ně ta prohlídka byla komfortní?
Jsou to řádově malé stovky osob a my nyní sbíráme zkušenosti, kolik už je moc a kolik je ještě v pohodě. Když se 19. listopadu muzeum otevřelo na Den otevřených dveří pro veřejnost, tak jsem chodil po budově a zejména odpoledne tady bylo velmi mnoho lidí. A přesto, že tu je spousta míst, kde se člověk zastaví na delší čas, čte si či prohlíží, tu nedocházelo k nějakým ucpávkám. Ale optimální naplněnost teprve ukáže praxe.

Expozice je otevřena, budou se ladit ještě nějaké detaily. Co nyní budete dělat vy jako ředitel?
Ono otevření není momentem, kdy bychom si řekli, že vše je hotovo. Ale máte pravdu, že řadu věcí ještě musíme doladit. Například zjišťujeme místa, kde lidé nejvíce zakopávají nebo kde se občas někdo bouchne do hlavy. Všechna tato místa musíme podchytit a nějak se s tím vypořádat. Veliký úkol, který před námi nyní leží, je celou expozici naplnit programem. Musíme připravit další nabídku pro veřejnost a pro školy ve formě cílených programů. Na tom nyní pracuje celý tým lidí. A mimo to, muzeum není jen expozice. Máme také další činnosti, které už přímo s expozicí ani provázané nejsou. Máme sbírky, které jsme kompletně přestěhovali do nových prostor v Hořejším Vrchlabí, provádíme výzkumnou a dokumentační činnost a i zde budeme hledat cesty, jak se dál zlepšovat.

Kromě toho, že jste ředitelem muzea, tak jste i kronikářem města Vrchlabí. Jak vám tato funkce pomáhá nebo jak se oba posty vzájemně doplňují?
Spíš mi pro práci kronikáře pomáhá, že jsem tady v muzeu, protože jsem v centru dění zde ve městě.

Jak byste nalákal a pozval lidi z Vrchlabí a okolí k návštěvě muzea?
Chtěl bych jim říci, že přestože je to muzeum Krkonoš, je to i jejich muzeum. Aby se sem naučili chodit a aby se nebáli sem chodit. Určitě zjistí, že se zde pobaví a poznají svůj region, dozvědí se informace, o kterých třeba neměli ani tušení. U nás mají návštěvníci možnost objevit i různé souvislosti, o kterých se třeba běžně nemluví. Lidé u nás mohou vidět, jak se člověk a příroda v Krkonoších stovky let vzájemně ovlivňují.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Kamila Antošová, Kateřina Svobodová