Sobota

13. července 2024

Nyní

19°

Zítra

20°

Svátek má

Živí mě touha po informacích, říká rozhlasová zpravodajka Jana Gulda

21. 10. 2023

page.Name
Hlas Jany Guldy jsem z rádia znala už dlouho. Jsem moc ráda, že se mi poštěstilo poznat ho osobně a zjistit, jak energická a sympatická žena jeho majitelka je. Se zpravodajkou Janou Guldou jsme si povídaly o jejím vztahu k Vrchlabí, k různým odvětvím novinařiny a prozradila i, proč je podle ní rozhlasová novinařina nejvíc.

Narodila jste se ve Vrchlabí. Jak dlouho jste tu vyrůstala?
Bylo to trošku složitější. Narodila jsem se sice tady, ale rodiče žili v Kadani. Nějakou dobu jsme tedy bydleli tam. Potom se maminka společně se mnou a s mým bratrem vrátila do Vrchlabí. Když mi bylo osm let, přestěhovali jsme se do Prahy. Dům ve Vrchlabí nám zůstal. Žila v něm moje úžasná babička, která již bohužel zemřela. Před pár lety se do něj vrátila moje maminka.

Jak na dětství ve Vrchlabí vzpomínáte?
S nostalgií a moc ráda. Jsem ještě z té generace, která chodila na první stupeň na faru vedle kostela. Měli jsme dřevěné lavice, co se daly otevřít. Byly v nich vyřezané drážky na kalamář a pero. Chodila jsem i do místní lidušky, kde jsem se učila hrát na klavír. Byla to doba bezstarostného dětství. Navíc náš dům ve Vrchlabí je přímo u Labe, a tak velká část mých vzpomínek je spojena s blbnutím ve vodě. Byť je Labe stále studené, často jsme se v něm koupali. Také jsme rádi prozkoumávali podzemní chodby. Dnes už nejsou přístupné. Mám o pět let staršího bratra, takže většina zodpovědnosti jde samozřejmě za ním. On byl tak úžasný, že mě nevyčleňoval ze svých dobrodružství, všude mě bral s sebou a nevadil mu přítěžek v podobě o pět let mladší sestry.

Četla jste? Byla jste zvídavé dítě?
Ohromně. A opět v tom hrál roli bratr Martin. Chtěla jsem všechno dělat jako on. Takže když on v prvním ročníku na gymnáziu začal povinně číst Dostojevského, četla jsem ho taky. Paní učitelka češtiny mě zbožňovala, protože jsem byla pravděpodobně jediná, která místo Boženy Němcové četla Dostojevského. I naše maminka nás hodně vedla ke čtení, celé dětství nám četla a oběma nám to zůstalo až do dospělosti. Já i Martin máme doma obří knihovny.

To znamená, že jste četla Dostojevského v jedenácti letech?
Nevím, jestli jsem z toho byla tenkrát moudrá. V dospělosti jsem si to kolečko Dostojevského a dalších klasiků dala ještě jednou. Základ tam ale díky mamince a bratrovi určitě byl.

Je třeba uvést, že váš bratr je Martin Veselovský. Hráli jste si už v dětství spolu na novináře, vzájemně jste se zpovídali nebo něco podobného?
Ne, tak jsme si nehráli. Možná lehkým předurčením, co budeme s Martinem jednou dělat, mohlo být to, že si maminka, když jsme byli opravdu hodně malí, pořídila kotoučový magnetofon. Neustále za námi chodila s mikrofonem a nahrávala nás. Dodnes máme ty nahrávky s naším dětským žvatláním schované. V té době jsme poprvé viděli mikrofon a možná to v nás něco zanechalo. Hru s Martinem, kterou mám opravdu hluboko v sobě vštípenou, byla hra na horolezce. Brácha ji chtěl hrát zásadně uprostřed parného léta. Nabalil na mě veškeré oblečení, které našel, a to včetně kulichů a šál. Pod kuchyňským stolem, který obalil dekami, jsme měli base camp, ze kterého jsme vyráželi na „horské výpravy“. Myslím, že jsme několikrát dostali úžeh, ale bylo to hezké.

Pojďme k vaší práci. Novinařina má spoustu odvětví. Čím si vás získalo právě zpravodajství?
Asi tou aktuálností a obrovskou šíří témat a oborů. Zpravodajství není jen politika, byť politika ovlivňuje vše, co se našich životů týče. Před chvílí jste se mě ptala, jestli jsem byla zvídavé dítě. Ano, byla a zůstalo mi to. A proto snad právě to, co teď dělám, je pro mě tou nejlepší prací. Živí mě touha po informacích. Denně jich potkávám takové kvantum, že pak mám několik týdnů v roce, kdy si dávám digitální detox. Nechodím na žádné weby, nedívám se na sociální sítě. Užívám si blahé nevědomí, abych pak znovu po zbytek roku dokázala vše vstřebávat a pracovat.

Nemáte strach, že vám zatím něco unikne a budete to muset zpětně dohánět?
Ne. Já totiž tuto očistu nejsem schopna dát déle než týden v kuse. Týden se dá kdykoli dohnat, zpětně dorešeršovat. Novinařině se budu letos věnovat už 25 let. Věci mají logickou návaznost. Z něčeho vzešly a až na některé nahodilosti, zejména přírodní katastrofy a podobně, je většina z nich predikovatelná z předchozího vývoje, takže nikdy nemáte pocit, že jste „mimo mísu“. Konkrétní výroky konkrétních politiků si můžu jednoduše vyhledat. Rámcově stále vím, co se děje.

Jak konkrétně váš digitální detox vypadá?
Naposledy jsem byla týden s partou kamarádů na vodě. Jezdíme stále stejný úsek té samé řeky. Je to očistné. Vypneme. Taháme lodě, stavíme a bouráme stany a snažíme se nekonzumovat příliš alkoholu.

Kamarádi vám váš detox nenarušují? Myslím v tom smyslu, že by si z vás dělali osobní zpravodajku.
Někdy ano. Většina mých kamarádů jsou ale také novináři, kteří si tak jako já chtějí dopřát podobný detox. Samozřejmě, že i na vodě jsme řešili ta nejtřeskutější témata. Úplně se tomu opravdu vyhnout nelze.

Čím si vás získalo zpravodajství rozhlasové?
Snad se nedotknu kolegů z televize a ostatních odvětví žurnalistiky. Měla jsem možnost zkusit si všechny druhy novinařiny. Byla jsem píšící, točila jsem televizní reportáže. Dovedlo mě to k poznání, že rozhlasová novinařina je nejvíc. Rádio obecně má jeden jediný vyjadřovací prostředek, kterým je zvuk. Přesto musí být schopné odvysílat informace o tom samém jako televize (které mají hýbací obrázky), v dnešní době už takřka archaické papírové noviny nebo zpravodajské weby (ty mají spoustu prostoru, můžou si pomáhat videem, fotkami, grafy). Nic z toho v rozhlase není. Jsme nuceni naučit se veškeré informace sdělit zvukem tak, aby to bylo stejně kvalitní. Byla to pro mě veliká výzva. Mám ráda češtinu, baví mě s ní pracovat, baví mě dávat dohromady informace a hledat souvislosti a nejvíc mě baví, když jsem schopna to vše dát do jednoduché formy. Spousta věcí a informací vypadá na první dobrou tak složitě, až se zdá nemožné vysvětlit je jen zvukem. Nakonec to vždy jde. Cesta k tomu mě ohromně naplňuje. Jsem přesvědčená, že je to ta nejčistší forma novinařiny. Kolegové z televize to ale určitě vidí jinak. (smích)

Odkud vy sama čerpáte informace, a to jak v pracovním, tak i v soukromém životě?
V rozhlase je to jednoduché. Máme tam placené agenturní zpravodajství, ať už domácí díky ČTK, nebo zahraniční agentury. Velkým ověřeným zdrojem jsou instituce, třeba ministerstva. Dále máme své redaktory a zpravodaje. To je nejširší základna našich informací. V soukromém životě už potom nemám potřebu pátrat dál. Samozřejmě vyjma osobních věcí, co mě baví. Denně jsem na Twitteru, webu BBC… V posledním roce a půl sleduji i ukrajinské weby, právě proto, abych byla dobře orientovaná v tom, co se děje.

Okouzlil vás rozhlas i ve svých jiných formách? Posloucháte třeba podcasty, rozhlasové hry, dokumenty?
Často. Jsem nadšená z toho, co vše má rozhlas v archivu. Kdybych mohla, poslechla bych si vše, od prvního do posledního slova. Ohromně oceňuji dramaturgickou výrobu Českého rozhlasu. To, jak dokážou knihy nebo i divadelní představení převést do zvukové podoby, mě velmi baví. A také mě baví, když Radiožurnál přenáší sportovní utkání a živě ho komentuje. To pak u nás doma vypadá tak, že partner se dívá na hokej v televizi a já ho poslouchám v kuchyni v rádiu. A protože rádio je rychlejší, vím o gólech dřív a kazím mu to. Poslouchám rozhlas ve všech jeho podobách. Zbožňuji Vinohradskou 12. Je úžasné, jak umí jít do hloubky atraktivní formou. Rozhlas poslouchám nejen doma, ale i na cestách. A víte, čím ještě mě rozhlas oslovil a omámil? Historickou budovou na Vinohradech. Ten čistý, krásný, funkční funkcionalismus je nádherný. Po zdařilé poslední rekonstrukci je to skutečně reprezentativní sídlo rozhlasu. Ale i další budovy Českého rozhlasu po republice jsou často podobně krásné a na nádherných místech.

Které novinářské odvětví je vám naopak nejvzdálenější?
Nevím, jestli se tomu dá říkat odvětví. Nemám ráda jeden druh novinařiny, kterému soukromě říkám hyenismus. Jsem přesvědčená, že bulvár, který má nějaká svá vlastní pravidla, do lidské společnosti patří, protože dotváří protipól veřejnoprávním médiím a je obrovsky úspěšný. Ale pak je ještě taková zvláštní kategorie, kterou už nejsem schopna akceptovat, zejména lidsky. Své studenty učím, že je úplně jedno, pro koho novinář pracuje. Vždy by měl ale zůstat člověkem. Někteří novináři a některá média na to zapomínají. Jinak mi žádná odvětví novinařiny nevadí, naopak jsem ráda, že je to tak bohatá forma povolání. Například v posledním roce a půl je skvěle vidět, co znamená práce válečného zpravodaje. Kolegové ze sportovní redakce zase dokazují, že i sport se dá převést do čistě zvukové podoby.

A co třeba investigativní žurnalistika?
Skvělá!

Lákalo by vás něco podobného dělat?
Myslím, že lákalo. Přiznám se, že jsem asi promarnila příležitost, když jsem dostala nabídku a odmítla ji. Tehdy jsem měla pocit, že ještě nemám dostatek zkušeností. Teď už je pozdě. Jsem natolik zaměstnaná a vytížená v jiných oblastech, že už po tom vlastně ani netoužím.

Napadá vás oblast, která by si obzvlášť zasloužila, aby se v ní nějaký investigativní novinář trochu „pošťoural“?
Možná by bylo zajímavé rozkrýt fungování lidí na Pražském hradě po dobu prezidentování Miloše Zemana. Není to příliš jasně zmapováno. Je možné, že už na tom někdo pracuje, jen já o tom nevím.

Popište mi prosím váš běžný pracovní den.
První přísun informací mám hned, jak opustím postel, protože okamžitě zapínám rádia v kuchyni i v koupelně. Při snídani prolítnu Twitter a další informační zdroje. Je dobré udržovat nějakou kontinuální linku, nedovolila bych si přijít do práce s otázkou, co se dnes děje. Po příchodu si tedy s kolegyní nebo kolegou předáme službu. Řekneme si, v kolik bude jaká tiskovka, co se ten den čeká, kde máme kterého redaktora. Pak si sednu k počítači, přihlásím se do systémů, ve kterých pracujeme, a podívám se na nabídku zpráv. Systém samotné práce spočívá v tom, že každá jednotlivá zpravodajská relace se klíčuje i na to proudové vysílání okolo, aby se informace vhodně doplňovaly a nedablovaly se. Určuje to mnoho faktorů. Vždy máte nějakou hlavní zprávu dne, někdy jich je i více. Záleží na časové aktuálnosti. Například se někde srazí dva vlaky. I když se to stane na malé lokální trati, může to být v tu ránu „otvírák“ každé relace do té doby, než zjistíme rozsah škod, počet zraněných, než obvoláme všechny zainteresované složky (dráhy, záchranku, hasiče, policii). Pokud se zjistí, že se nic nestane, propadá se ta zpráva relací, až z ní nakonec vypadne úplně. To, co ovlivňuje podobu relace, je vlastně soubor různých proměn. Proto to také nikdy není nuda. Stále je to živá záležitost. Máme poměrně krátké služby, chodíme do práce na šest hodin, ale je pravda, že během těch šesti hodin nemůžete mozek ani na chvíli vypnout.

Jak moc máte volnou ruku? Kdo všechno je součástí pracovního týmu?
Samozřejmě je tam nějaká editorská struktura. Několikrát v průběhu dne se konají porady, kam chodí šéfeditor a editor. Určuje se tam dopředu známá agenda. Pak musíte reagovat na události, které se dopředu nevěděly. Plus minus ukazují porady směr vysílání, vždy se ale může stát něco dalšího a vy s tím musíte pracovat. Nutná je průběžná komunikace s editorem, abychom se domluvili a posluchači neslyšeli stejné zprávy stále dokola.

Stává se, že se s editorem neshodnete?
Může se stát, že nesouhlasím s tématem. Osobně se mi to stalo před pár lety. Tuším, že v Ústí nad Labem došlo k dvojité vraždě. Je otázka, jestli „normální“ vražda má nějaký přesah a dopad na zbytek lidí. Nebagatelizuji to, ale to, že se lidi vraždí, je prostě fakt. Proč si vybrat zrovna jednu z těch vražd, když to nemá celospolečenský přesah? Pamatuji si, že jsme vysílali i o tragických událostech, které přesah měly. Bylo to například na ulici za bílého dne a hrozilo potencionální riziko, že by pachatel mohl útočit dál. To je pak veřejnoprávní zájem. Pokud se tedy neshodneme, vyhrává ten, kdo má silnější pozici, tedy editor.

Musíte mít obrovský všeobecný přehled. Které spektrum vás nejvíce zajímá v osobním životě?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že cokoli politického přímo ovlivňuje můj život i život všech mých blízkých. Proto se snažím politiku neignorovat. Byť to zní zvláštně, do určité míry mě baví běžné politické dění, neodmítám ho, i když zrovna nejsem v práci. Pokud je ale něco skutečně mým koníčkem, je to architektura. Mám ráda technické i industriální stavby. Do vysílání se to příliš nedostává. Když můžu, dopřeji si výlet za nějakou technickou památkou.

O čem naopak vysíláte jen proto, že je to vaše práce, ale jinak vás to nezajímá?
Přiznám se, že mě zdaleka nebaví všechny sporty. Mám ráda hokej, ale vůbec mě nebaví fotbal. A ten máme ve vysílání prakticky neustále. Vím, že je to veřejný zájem, jsme fotbalový národ a chápu, že ty výsledky musíme zejména pánům posílat. Vyloženě odpor ale nemám k ničemu.

Do jakého dění byste ráda pronikla hlouběji, lépe mu porozuměla?
Velké rezervy mám v ekonomice. Samozřejmě mě léta práce donutila chápat nějaké základy a uvědomit si, že ekonomika je zastoupena v čemkoli, co se týká našeho života. Myslím, že by mi neuškodilo, kdybych si odstudovala pár semestrů na nějaké ekonomické škole. Mám radost, že už se prý ekonomika začíná více prodírat do učebních osnov, a to dokonce už i na základních školách.

O čem si ráda povídáte jen tak?
Už jsem zmiňovala kamarády z vody. Vždy se těším na naše setkání a vzpomínání, co se nám kdy povedlo a nepovedlo. Možná v kontrastu s prací si užívám právě takové to nezávazné povídání a vymýšlení blbostí. Dělá mi to dobře. Musím říct, že si také ráda povídám se svojí maminkou. Ona je úžasná žena, má nejvěrnější posluchačka a zároveň kamarádka. Dokážeme spolu promlouvat nekonečné hodiny. A protože jsme od sebe daleko, ona ve Vrchlabí a já v Praze, jsou to většinou hovory telefonické. Když se mi podaří přijet za ní do Vrchlabí a je pěkné počasí, sedíme spolu na zahradě v pergole do pozdních nočních hodin. V poslední době se snažím zapamatovat si co nejvíce z toho, co mi maminka nebo teta vypráví o naší rodině. Je pro mě důležité, abych věděla o svém původu.

Překvapila vás nějaká informace, kterou vám maminka o vaší rodině řekla?
Překvapila a pobavila. Třeba ta, že babičku museli zplnoletit, aby se mohla vdát, protože už byl na cestě můj strýc.

Špatných zpráv slýcháme v posledních letech dost. Covid, válka na Ukrajině... Jaké dění, ať už u nás, nebo ve světě, vás těší? Třeba z oblasti kultury či vědy.
Z oblasti vědy mě těší prakticky cokoli, co se do mainstreamových médií dostane. Myslím, že čeští vědci jsou neuvěřitelné hlavy. Každou chvíli se objeví zpráva, že se podíleli na nějakém vývoji, výzkumu. Aktuálně například na vývoji léků, které dokážou přesně cílit na nádorové buňky a neničí zdravé okolní tkáně. Neuvěřitelné! A z kultury? Já jsem trochu kulturní barbar. Byť žiju v Praze, která nabízí téměř nekonečno možností ke kulturnímu vyžití, málokdy se mi povede najít si čas, abych někam vyrazila. Naposledy jsme byli s partnerem na muzikálu Marta v Sovových mlýnech. Bylo to o to silnější, že jsme představení viděli na výročí okupace 21. srpna. Muzikál viděla pár týdnů předtím i moje maminka a byla nadšená, jak se autorům podařilo zachytit atmosféru a šílenost doby. Podobně jsme představení vnímali i my s partnerem a jsem proto přesvědčená, že má úspěch nejenom u generace mojí maminky, která si to všechno prožila v přímém přenosu.

Bio box
Jana Gulda
Narodila se 18. října 1977 ve Vrchlabí. Vystudovala Střední zemědělskou školu. Nyní pracuje jako novinářka Českého rozhlasu, konkrétně Radiožurnálu a Plusu. Na FSV UK vyučuje rozhlasové zpravodajství.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Jany Guldy