Pondělí

4. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Chtěli jsme vytáhnout děti z jejich komfortní zóny, říká šéf výpravy matizů

13. 9. 2023

page.Name
V pondělí 10. července na vrchlabském náměstí odstartovala netradiční automobilová expedice Matizem kolem republiky. Čtyři tátové a jejich šest dětí se vypravilo na výpravu čtyřmi Matizy kolem celé naší země. Během této výpravy všichni zažili bezpočet zajímavých a netradičních situací. O tom, jak celý nápad vznikl, a o perličky z výpravy se v rozhovoru pro Vrchlabinky rozpovídal „zakladatel“ expedice Tomáš Stránský.

Co vedlo k rozhodnutí, že bude výprava Matizem kolem republiky zahájena 10. července?
Datum bylo stanoveno, když jsme se sešli u Ivoše na Pasekách a řekli jsme si, kdy vyrazíme. Bylo jasné, že to bude o prázdninách, protože pojedeme s dětmi. No a pak jsme si vzali čtyři kalendáře a začali plánovat. A znáš to, jeden řekne, že v nějaký den nemůže, druhý řekne, že má něco zase jindy. A pak zaznělo datum pondělí 10. července a to nikdo nic neměl. Tak jsme si řekli, už nikdo nic si neplánujte a 10. července jedeme.

Na úvod ještě zmiňme, kdo všechno se vaší výpravy zúčastnil.
Matiz team a jeho členové pro expedici Matizem kolem republiky byli Tomáš, Max, Patrik, Dominik, Radek, Petr, Adam, Ivoš, Tadeáš a Šimon.

Proč jste si vybrali jako dopravní prostředek právě Matizy?
Základem celé expedice byl první Matiz z dědictví po mém dědovi, který s ním moc rád cestoval, a tak to byla taková vzpomínka na dědu tam nahoru. Tím bylo zároveň jasně dané, jací budou jeho kolegové do party. Tak a pak už jen šlo sehnat další alespoň trošku zachovalé kousky.

Ale nyní už zpět k cestě samotné. Když jste plánovali trasu, proč jste se rozhodli, že to musí být právě kolem republiky a co nejblíže jejím hranicím?
První nápad byl, že bychom si chtěli zajet na Balkán. Ale to by úplně nebylo pro děti. Tak jsme hledali nějaký náhradní program. Při něm jsme chtěli, aby děti poznaly, jak je naše země opravdu veliká. Ony mnoho věcí znají z internetu. Vědí, kde je Japonsko nebo Spojené státy americké. Na mapě najdou i České Budějovice a další místa a řeknou, že je to kousek. My však chtěli, aby poznaly, jak daleko ve skutečnosti odsud jsou. Jeli jsme úplně nejblíž hranicím, jak to technicky šlo projet autem. Občas nějaký zákaz, cyklostezka, lesní cesta. Chtěli jsme navštívit všechny čtyři nejzazší zeměpisné body a tam byl někdy problém se dostat. Takže autem jsme jeli, co to šlo, a zbytek jsme museli dorazit pěšky.

Jaká byla prvotní reakce dětí, když přijely do příhraničních oblastí a řekli jste jim, že tady za kopcem je Německo nebo Polsko?
Děti to vnímaly, až když jsme na to místo došli. První bod byl nejvýchodnější místo České republiky, tedy Jablunkov. Tam je hranice, kde teče potok. A jeden z kluků najednou říká, že si může odskočit mimo Českou republiku. Kluci měli najednou radost, že si můžou odskočit do Polska a hned zase zpět.

Podle čeho jste rozhodli, že z Vrchlabí nejprve pojedete nejprve na východ?
Na to se mě ptá spousta lidí. Ale ani my čtyři dospělí jsme nepřemýšleli, že bychom jeli na druhou stranu. Zkrátka jsme to automaticky vzali podle směru hodinových ručiček a vůbec nás nenapadlo jet na sever.

Potkáváme se na začátku srpna, kdy počasí venku připomíná spíš říjen. Během vaší cesty jste asi problémy s počasím neměli…
My měli úplně fantastický počasí. Kromě začátku, kdy v Janských Lázních asi na hodinu sprchlo, to už potom bylo skvělý. Byly tropické teploty, takže v těch malých neklimatizovaných autíčkách to byl občas očistec. Ale bylo tam nadšení a zápal, takže jsme to vedro snad ani nevnímali.

Nicméně dnes (rozhovor vznikal na začátku srpna, pozn. autora) venku řadu hodin v kuse lije jako z konve a je asi 14 stupňů. Jeli byste v takovém počasí?
Kdyby to bylo naplánované, tak bychom do toho šli a věřili bychom, že se to změní.

Kolik kilometrů jste celkem během vaší výprava urazili?
Celkem to bylo 2 397 kilometrů.

Tudíž na každý den vyšlo zhruba 240 kilometrů…
První den, kdy jsme byli do cesty natolik zapálení, jsme udělali 398 kilometrů. Nechtěli jsme zastavit a dojeli jsme až do Ostravy. Takže začátek jsme trochu přepálili, ale pak už jsme denní počet upravili a snížili. Přece jen jsme se chtěli na některých místech zastavit a trochu zdržet. Zastavili jsme například u youtubera Lukáše z Furt Bokem a kluci byli rádi, že se s ním mohli potkat, a on s nimi natočil on-line video a hned ho dal na svoje stránky.

Podle čeho jste vybírali zastávky?
Vybírali je kluci, tedy děti. Ptali jsme se jich, kde chtějí zastavit. Našli si nějaká místa a do toho jsme přidali čtyři nejzazší zeměpisné body. Jinak jsme jeli takovým freestylem. Jeli jsme, podívali jsme se do mapy, kde co je zajímavého, a to místo jsme navštívili.

Když jste byli na jižní Moravě, jeli jste poblíž hraničního pásma, kde jsou ještě někde zbytky ostnatých drátů…
Jo, jeli jsme. Ale konkrétní místo, které by mi utkvělo v paměti, to nevím.

Ptám se jen kvůli tomu, že na tomto příkladě by děti názorně viděly, že byla celá republika obehnaná drátem a komunisti z ní udělali pro všechny takové velké vězení.
Je pravdou, že když jsme se o tom s dětmi bavili, tak jsme jim říkali, že pokud my jsme někam mohli, tak jen na východ. Pro děti to bylo nepochopitelné, když dnes mohou kamkoliv. Na celé výpravě byla zajímavá i zkušenost, jak jsme s těmi dětmi byli intenzivně v kontaktu mnoho dní v řadě, tak se začalo překrývat či sbližovat naše myšlení a uvažování. Ony začaly na některé věci nahlížet našima očima a my jejich. Zkrátka začaly tam padat zajímavé otázky. Zážitky jsme měli všichni stejné, akorát na ně každý nahlížel jinak.

Když jste jezdili po různých místech, jak na to reagovali místní lidé?
Kamkoliv jsme přijeli, byli jsme středem pozornosti. Největší radost nám udělalo, když přišli cizí lidi a ptali se, kam jedeme a zda se s námi mohou vyfotit. Když jsme jim řekli náš záměr a že chceme děti vytáhnout z jejich komfortní zóny, aby viděly naši zemi úplně jinak a na vlastní oči, především od starších lidí jsme získali poklonu. Říkali nám, že právě to děti hodně potřebují.

Vaše autíčka byla malá a stará. Jakou vlastně měla spotřebu?
Byli jsme docela překvapený. Zapisoval jsem si to a vyšlo mi, že měla průměrnou spotřebu 5,7 litru, což bylo příjemný. A to jsme jezdili nahoru dolů, absolvovali jsme spoustu kopců.

To znamená, že auta docela dostala zabrat. Nebyly během cesty nějaké poruchy?
Kromě toho, že při dešti do auta teklo, což neberu jako poruchu, první vážná porucha nastala na nejjižnějším bodu. To jsme museli překročit i rakouské hranice, abychom se k němu dostali, a 100 metrů před hranicemi u jednoho auta praskl rozvodový řemen a to byla tím pádem konečná. Bílý Radkův Matiz zůstal stát a naše expedice byla v ohrožení. Věděli jsme, že tohle není možné opravit, a řešili jsme, co dál. Jestli pokračovat ve třech autech, nebo jestli to úplně vzdáme, což jsme zavrhli. Nikdy, i kdybychom měli dojet jen v jednom autě. (smích) Naštěstí tam nahoře babička s dědou stáli na naší straně a ve Vyšším Brodě tam na parkovišti stál jeden opuštěný Matiz. Dovolali jsme se na pana majitele, pana Ešnara. Po hodince jsme se domluvili a auto jsme za tisícovku koupili. Na benzince jsme přeházeli věci, dveře a kapoty s reklamami a za tři hodiny pokračovali v jiném autě dál. Jen pro úplnost, naše původní porouchané auto jsme nechali na benzince a později jsme se pro něj vrátili.

Zmínil jsi reklamy na kapotě. Kdo všechno vaši cestu podpořil či na ni finančně přispěl?
V naší expedici nás podpořili naši kamarádi, přátelé a jejich firmy. Bez nich by to bylo mnohem, mnohem složitější a za to jim velice děkujeme. Podpora byla jak finanční, tak i hmotná, to dle jejich možností. Takže všichni mohou teď s klidným srdcem říct, že jejich firma objela celou českou republiku. (smích) Velké poděkování patři těmto firmám: Autoškola Raabe, Kilpi, Autodíly J+M, Hitradio Černá Hora, restaurace Na Vršku, Kočkapes, Yellow point, RP Motomax, FitLine, Restaurace Botta Caffe, Pujč si mě, Telefony a Servis IT Centrum, Restaurace Kozí Plácek, HS-Sport, Besal, Letní kino Tripsi, Alcina, K+K ski school.

Neměli jste během těch deseti dnů ponorku?
Trošku jsme z toho měli strach, protože některý kluci se čas od času chytli a začali se hádat. Ale vzhledem k tomu, že se prostředí neustále měnilo a byly stále nové zážitky, toho prostoru na případné hádky prakticky moc nebylo.

Jak jste se stravovali?
Řekli jsme si, že si každý den dáme jedno teplé jídlo. Ale kolikrát se tak stalo třeba až ve čtyři nebo v pět hodin odpoledne. Ráno jsme dříve než v deset hodin stejně nevyrazili. Ráno jsme zastavili u nějakého supermarketu, tam jsme nakoupili jídlo na snídani a svačinu a oběd jsme pak řešili odpoledne, když už byly hospody zavřené. (smích) Ale na nějakou otevřenou jsme vždycky nakonec přece jen narazili, tudíž jsme si to teplé jídlo vždy dali.

Co považuješ za největší zážitky z celé výpravy?
Když to vezmu skupinově, tak pro kluky to bylo navštívení youtubera Lukáše Souhrady v jeho garáži. To je fakt nejvyhlášenější youtuber, který má svůj kanál Furt Bokem, a kluci si hodně přáli, aby se s ním potkali. Velkým zážitkem určitě bylo navštívení všech nejzazších bodů naší země. Krásné to bylo i v Nové Bystřici na Jindřichohradecku, kde bylo Muzeum veteránů. Vzpomínat budeme i na různé situace. Například když nám jedno auto kouřilo a my čekali, kdy nám zdechne. Zajímavé bylo i navštívení Grandhotelu Pupp v Karlových Varech. Klukům jsme chtěli ukázat Vřídlo a hecnuli jsme se, že se do Puppu půjdeme zeptat, jestli tam náhodou nemáme zamluvenou rezervaci ubytování. Na recepci to vzali docela vážně a začali to hledat. Pak jsme jim tedy řekli, že si děláme legraci. Všechny tyto silné zážitky máme na videích na našem YouTube kanálu. Samozřejmě velice fajn byly večery ve všech kempech, protože to tam žilo. Vranov, Lipno, Amerika…

O zájmu místních lidí jsme již hovořili. Co třeba lokální média? Byly v nich nějaké zmínky?
Měli jsme dohodu s Petrem Ticháčkem, a tudíž jsme měli živé vstupy do Rádia Černá hora. To byla pro kluky také velice zajímavá zkušenost.

Jaký byl první pocit, když jste se vrátili na vrchlabské náměstí, tedy zpět domů?
Na jednu stranu nám bylo velice líto, že nejsme například v Rusku, to je legrace jen kvůli velikosti, kde by ta cesta byla mnohem delší. Těch devět dní velice rychle uteklo, protože od rána do večera ten čas pádil. Stále se něco dělo. A najednou byl konec a my jsme si nedokázali představit, že bychom se měli rozejít či rozjet ke svým domovům. Ale vzpomínky už nám zůstanou, ty tam budou na furt. Nicméně hned jsme měli jasno, že to musí mít nějaké pokračování.

Tedy příští rok znovu…
To už je asi jistota, že příští rok opět pojedeme. Akorát to chceme posunout o level dál. Nyní máme čas na to vymyslet kam.

Co třeba udělat z vaší cesty knihu?
Když by se na to našel čas a sepsalo by se to, tak proč ne. Určitě je o čem psát, ale muselo by se to opravdu vzít den po dni. Když bychom se s klukama sešli a promluvili o tom, tak by to šlo. Fotek k tomu máme spoustu. Věřím, že by to na nějakou menší knížku určitě dalo. Byla by to krásná vzpomínka a byla by to věc, kterou si můžeš vzít do ruky. My jsme přece jen ještě jiná generace, která si ráda vezme fotku nebo papír do ruky. Ale abych se vrátil k předchozí otázce. Po návratu z nás taky spadl balvan. Byli jsme rádi, protože auta měla spíš lehkou designovou přípravu, aby hezky vypadala. Takže díry velké jako pěst se musely přelepit izolepama a nastříkat sprejem, aby to alespoň na oko vypadalo hezky. Základem pak bylo autíčka hladit, hladit, hladit.

A co na to policie? Potkali jsme někde policisty během vaší cesty?
Řeknu ti, že jsme z toho měli hrůzu. Modlili jsme se, aby, pokud nás potkají, mohlo alespoň jedno auto pokračovat. Jednou se stalo, že policejní hlídka zastavila hned první auto, které trochu kouřilo. Takže řidič raději vypnul motor a dojel k nim na setrvačnost. Petr Raabe hned u nich taky zastavil a vše jim vysvětlil. Policisté byli mladí kluci a byli z naší akce nadšení, a dokonce i oni se nám na auto podepsali. Stejně jako každý, koho jsme potkali a měli s ním nějaký zážitek.

Čím bys namotivoval Vrchlabáky a čtenáře Vrchlabinek k něčemu podobnému, co jste udělali vy?
Základ je zvednout zadek ze židle a vyrazit. Důležité je mít kolem sebe ty správné lidi a pak už stačí jen čekat, co ti ta cesta dá a co před tebe postaví. Každý kilometr před tebou jsou jen a jen zážitky a ty si pro ně jdeš.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv výpravy Matizem kolem republiky, Petr Ticháček