Pátek

14. června 2024

Nyní

14°

Zítra

14°

Svátek má

Školu opustilo několik z nejzkušenějších pedagogů. To není směřování k lepšímu

12. 4. 2024

page.Name
Rozhovor ředitele vrchlabského gymnázia Martina Vláška "Jestli má někdo výhrady k mé práci, ať to řekne včas a napřímo", který vyšel v dubnových Vrchlabinkách vyvolal ve veřejném prostoru četné reakce. Jednou z nich je i vyjádření studentky Sylvie Algerové.

Úvodem by chtěla autorka podotknout, že tento text není ani příspěvkem na sociálních sítích, ani není anonymní. Tato stať předestírá osobní názor jedné studentky vrchlabského gymnázia, která se po nedávných událostech rozhodla inspirovat výrokem Edgara z Krále Leara: „Ať každý z nás pod tíhou smutku v duši říká, co cítí, a ne, co se sluší.“

Pošmourné odpoledne, typicky aprílový čtvrtek. Sedím ve sklepení vrchlabského gymnázia – ve stejné místnosti, za stejným stolem, na stejné židli sedávám již šestým rokem. Do očí mě bijí sterilně nabílené stěny, proti mně stojí stará rozvrzaná dřevěná skříň, oknem po levici hledím na zataženou oblohu, která těžce visí nad důvěrně známým antukovým hřištěm. Pohled, který jsem spatřila již v prvním týdnu po svém příchodu na tuto školu a který od té doby vídávám každý týden. Vypadá to, že se tu za ty roky vůbec nic nezměnilo. Ale je tomu skutečně tak? Nebývaly tam, kde nyní oslnivě září běloba, stěny hýřící barvami, které jako by symbolizovaly nespoutanost ducha výtvarného ateliéru, kde se právě nacházím?

V průběhu tohoto týdne vzbudil (nejen) mezi studenty vrchlabského gymnázia velký rozruch rozhovor s ředitelem školy publikovaný v dubnovém čísle Vrchlabinek. Tento článek byl pro mě jako pro místní studentku pomyslnou poslední kapkou – ráda bych tedy svým jménem na situaci na gymnáziu reagovala.

V posledních letech se na vrchlabském gymnáziu událo mnoho změn. O směřování k lepšímu rozhodně nevypovídá to, že ji v krátkém časovém údobí opustilo několik z nejzkušenějších pedagogů, kteří studenty podporovali a kteří byli mezi studenstvem oblíbení. Sama jsem byla studentkou některých z těchto kantorů a osobně jim musím poděkovat za jejich práci, ochotu, lidský přístup a vytváření příjemného prostředí v hodinách – vážím si toho. Nelze také opominout, že některé z úspěchů, které v rozhovoru zmiňuje ředitel školy, jsou výsledkem jejich práce. Podle mého názoru jejich odchod situaci ve škole nikterak neuklidnil, naopak ještě vyvolal další napětí a pocit nejistoty.

V situaci, kdy se množí problémy s komunikací, již připravené akce jsou na poslední chvíli rušeny, a i student cítí, že ve škole chybí dobrá atmosféra, je namístě otázka, co dál. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla školu neopustit, ačkoliv jsem nad tím přemýšlela, je fakt, že se tu stále najdou pedagogové, kteří své zaměstnání a poslání vykonávají svědomitě a se zápalem, kantoři, jejichž práce si cením a kteří jsou podle mého názoru lidmi na svém místě. Bohužel i tak v některých chvílích (jako třeba po přečtení výše zmiňovaného rozhovoru) pochybuji o tom, zda jsem se rozhodla správně.

Rok se s rokem sešel, funkční období současného ředitele se chýlí ke konci a ve chvíli, kdy píši tyto řádky, má budoucnost celého Krkonošského gymnázia a SOŠ v rukou konkursní komise. Je možné, že v době uveřejnění tohoto článku již bude rozhodnuto, zda po příštích šest let zůstane v čele školy současné vedení, či zda do ředitelského křesla usedne někdo nový. Jsem si vědoma toho, že by nebylo v moci nového ředitele ihned lusknutím prstů vyřešit všechny problémy, nicméně věřím, že k jistému zlepšení v ovzduší a vztazích by změna vést mohla.

Není to tedy pouze několik stěn v ateliéru vrchlabského gymnázia, které došly v posledních letech změny. Mezi oblíbená klišé patří úsloví, že změna je život, a já tedy doufám, že se další změny na vrchlabském gymnáziu ponesou v jiném duchu než ty dosavadní.

Ve Vrchlabí, 4. dubna 2024, Sylvie Algerová