Pondělí

20. května 2024

Nyní

18°

Zítra

19°

Svátek má

Milena Ryglová: Naši mě nikdy do ničeho nenutili. Chtěla jsem se dřít sama

16. 5. 2024

page.Name
Vrchlabačka Milena Ryglová je živoucí legendou československého běžeckého lyžování. Letos v březnu při vyhlašování Sportovce města Vrchlabí byla uvedena do Síně slávy. Stále vitální dáma v rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na svoje začátky, na závody včetně olympiády v Sapporu, ale i na dobu, kdy se stala trenérkou.

Jak hodnotíte jako sportovkyně letošní zimu, která se vůbec nepovedla?
Myslím si, že zimy teď už budou horší a horší. Sníh není a já se bojím, jaký to bude mít vliv na zimní sporty. Skokani to ještě dejme domu jakž takž zvládnou, ale co běžkaři nebo sjezdaři? Co se bude dít? Vždyť si vezměte, že ani ten mráz pořádně nebyl. Pokud někdo chtěl kopec nebo trať uměle zasněžit, tak na to měl tak čtrnáct dní a pak nic.

Dostala jste se vy letos na lyže?
Ale to zase jo. Já jezdím u nás na kopci po poli, ať mě lidi neviděj a děti nemají strach z lyžování. (smích) To víte, v mém věku je ta rovnováha už někde jinde. Takže jsem chodila do Kněžic a nejlépe kolem poledne, když tam nikdo nebyl.

Ale sníh tam byl maximálně tak tři nebo čtyři týdny, ne?
Ale byl tam. Na té louce to dobře upraví rolbou a pak stačí, když na to ještě trošku napadne a ono to pak vydrží.

Chodila jste denně?
Ne, vyšla jsem si tak dvakrát týdně. A když to nešlo, tak jsem vzala psa a šla jsem Hamrichem nahoru a zase dolů. Já vlastně takto cestuji neustále, tedy když nedělám na zahradě. Anebo mám na balkóně kolotrenažér. Takže já si jedu, koukám dolů na baráky, podle kouře z komínů si říkám, že jedu proti nebo po větru a takhle si to zpestřuji.

Když jsme už nakousli špatnou zimu, přibližte nám, jak vypadaly zimy za dob vaší aktivní sportovní kariéry.
To byly krásný zimy. Opravdu krásný. Když vezmeme jen to zamrzlý Labe. My jsme vždycky tátovi ukradli sekeru, udělali kru a někam jsme jeli. Byli jsme zmáchaný, ty mokré tepláky jsme ani nemohli udržet. Co těch seker jsme utopili, táta je na jaře pak hledal. (smích) Na Jankově kopci jsme si udělali skok a s klukama jsme tam skákali. Byla to nádhera a zima byla prostě zima. Bydleli jsme u Labe. Pokojíček a okna jsme měli k Labi. V kuchyni jsme se nahřáli u kamen a pak jsme letěli do pokojíčku pod peřinu a pozorovali jsme, jak mráz udělal na oknech doslova květy. A pak když jsem začala chodit do školy, tak jsem nebyla žádný génius a nejhůř na ty trojky jsem to vždycky uhrála. Jednou jsem něco neuměla z dějepisu a paní učitelka se na mě rozkřikla „co chceš, aby z tebe jednou bylo?“. Já jsem jí na to řekla, že budu lyžovat. Po letech se pak konala ve škole beseda, na kterou mě pozvali, a já jsem to tam pak říkala. A ta paní učitelka tam seděla taky a jen klopila hlavu. (smích) Mně se to zkrátka povedlo, díky sportu jsem projela kus světa a vím, jak to tam vypadá. Ale ty zimy byly nádherné. Když se jelo lesem a všude kolem toho sněhu, to byla paráda. Ale když jsem končila, to byl rok 1975, měla jsem už dceru a začaly být tyhle divné zimy. Nejdříve něco napadlo, pak to zmrzlo a začaly být ledové plotny. To už se mi moc nelíbilo.

Zmínila jste, že jste jezdila na krách v Labi a užívala jste si zimu. Letos trvala skutečná zima jen tři týdny, a přesto je skutečností, že řada dětí už ani při tom málu zimy nechodila ven a místo toho seděla doma.
Já vím a je to hrozný. Řekla bych, že za to mohou rodiče. Jenže u nás to bylo skoro stejné. Já měla malou dceru a té se taky nechtělo ven. Místo toho chtěla sedět doma a hrát si s panenkami. Tak jsem ji prostě oblíkla, dala ven a dveře zamkla. Holka tam řvala, ale za chvilku přestala a začala si hrát ve sněhu. I jako malou jsem ji učila lyžovat. Když jsem šla kolem, tak jsem do ní drcnula, aby si sedla na zadek a pak musela sama vstát. V tomhle ohledu to byla taková spartánská výchova, ale já toho nelituji. To, co se děje teď, a jak rodiče dětem ulevují, to se mi nelíbí. Když si vzpomenu, jak jsem chodila do Vejsplach, kde mě trénoval Ilja Matouš, tak se stalo, že někdy přišel, někdy nepřišel. Mně to bylo jedno, a tak jsem někam jela sama. Klidně v hlubokém sněhu. Na jaře, abych měla sílu, jsem na Jankově kopci sázela stromky. Můj táta dělal hajného a neměl lidi, kteří by mu s tím pomohli. Takže stále jsem někde byla a něco dělala.

Jezdila jste v hlubokém sněhu. Tenkrát asi stopy nikde nikdo neprojížděl nebo neprošlapával, že…?
No jistě, nic takového nebylo. Nebylo nic. Ani kamery, že byste si něco nahrával na video. Já jsem jezdila podle toho, jak svítilo slunce, a koukala jsem na svůj stín, jak jedu. To byly hodně srandovní začátky.

Přesuňme se k vaší závodní a reprezentační kariéře. Kdy jste začala závodit na mezinárodní úrovni?
Ten rok už si přesně nepamatuji. Tenkrát jsme vyrazili do Sovětského svazu a pak už se to rozeběhlo. Náš mančaft byl hodně pestrý. Já byla šíleně mladá a třeba taková Eva Paulusová byla o dvanáct let starší než já. Na druhou stranu pak holky jako Blanka Paulů či Květa Jeriová jsou o osm nebo deset let mladší než já. Takže to byl takový věkový nepoměr. Vždycky se někde nějaké semínko uchytilo. Ale pak jsme hodně jezdili. Já jsem trénovala s Iljou Matoušem a ten trénink mi velmi vyhovoval. Trénovala jsem s klukama a on moc nebral, jestli jsem holka, nebo kluk. Z Vejsplach se běželo do Branné nebo Martinic, a jestli jim budu stačit nebo ne nebo někde zabloudím, to byl můj problém. Tenkrát tam jezdil Mirek Mázl, Tonda Klazar nebo Venca Peřina a tahleta skvadra. Tak jsem se snažila, abych jim stačila. A fakt to hodně bolelo. A pak to vzal Zdeněk Ciller z Jablonce a ten tam měl zhruba čtyři nebo pět holek a tam už začala velká rivalita. Já jsem jezdila za Rudou hvězdu, byla jsem tehdy placená od policajtů. Když jsem přišla domů a řekla jsem to tátovi, tak se na mě jen podíval od stolu a řekl: „Chraň tě ruka Páně, jestli na někoho něco práskneš, tak letíš z baráku, to si pamatuj.“ On mi toho moc neříkal, ale když něco řekl, tak to pro mne platilo. Měla jsem tu potíže, ne s těma klukama, ale s vedením. Mně bylo jedno, co si tam píšou nebo dělají. Do toho jsem se nemotala. Ale nikdy bych nikomu neuškodila.

Kolik závodů po Evropě jste tehdy absolvovala během obvyklé zimní sezóny?
Tenkrát se to rozjíždělo, takže toho nebylo až příliš mnoho. Šlo zhruba o deset až dvanáct závodů v sezóně. Jenže bylo tam vždy jednou i Rusko a tam se nikomu moc nechtělo. Takže každý se snažil být nemocnej…

Jak to v Rusku tehdy vypadalo?
Bylo to hrozný. Tam nám hned každýmu na letišti přidělili očko. Už tehdy to bylo takový divný. Tam třeba na Rudém náměstí dělaly ženský se sbíječkou. Všude se motali policajti, chlapi ve vojenským, tajní anebo vožralí, kteří ukazovali, že by potřebovali ještě dva do party, aby si koupili flašku. Ale ty ženský tam lituji dodnes. Ale zpátky k těm závodům. Jezdilo se například na Bled do Jugoslávie, pak se jezdilo do Ramsau, do Zakopaného, do Lahti, na Holmenkollen. Na ten Holmenkollen mám hezké vzpomínky. Tam jsem byla sedmá, můj manžel tam byl dokonce třetí a náš Ladík tam byl později pátý. Máme doma odtamtud takové pohárky, můj byl sice nejmenší, ale pro mne nejcennější. (smích)

V roce 1972 jste byla na zimních olympijských hrách v japonském Sapporu. Jak na tuto událost s odstupem půlstoletí vzpomínáte?
Zdenek Ciller mi tehdy řekl, buď budeš tady o minutu lepší, nebo nikam nejdeš. Já do toho Japonska strašně moc chtěla. Dřela jsem jako mrcha. Například na jaře po práci jsem jezdila autobusem do Špindlu, pak pěšky na Kozí hřbety, tam jezdila okolo Luční boudy a pak jsem jela zpátky. A například když jsem věděla, že nebude padat sníh, tak jsem si pod klečí nechávala lyže do druhého dne. V létě jsem pro změnu běhala na Sněžku. Když jsem dole ve Vejsplachách před klukama řekla, že to mám od Obří boudy za sedm a půl minuty, tak mi to nechtěli věřit.

Takže tam byla obrovská vůle…
Ano. Já mám šílenou vůli. (smích)

Nakonec se to ale povedlo a jela jste.
Povedlo se a do Japonska jsem jela. Ale byla jsem rozmrzelá, že jsem nejela štafetu. Jela jsem pak závod na 5 a 10 kilometrů a umístila se na 27. a 26. místě. Domů jsme letěli a to byl hrozný kabaret. Doma jsem pak na to vdávala. Ale po narození Mileny jsem ještě jela na mistrovství světa do Falunu a tam jsem dostala telegram, že nám tady vyvlastňují pozemek a taťka dostal mozkovou mrtvičku, tak jsem fofrovala domů. A tím vlastně moje kariéra skončila. Ale ničeho jsem nelitovala, byla to velká zkušenost. Každému bych to přála. Ale stále si říkám, proč jsou ty děti tak líný?

Když jste skončila s aktivním závoděním, nelákala vás kariéra trenérky?
Jo. Když jsem skončila se závoděním, tak jsem tady chvíli dělala na policajtárně a chtěla jsem si udělat FTVS UK v Praze. A tenkrát mi řekli, že to nejde, že musím dělat policajtskou školu. Ale já jsem říkala, že policajtskou školu mám a že chci dělat tuhle. Odpovědi, že ne, že civilní dělat nebudu. Tak jsem jela do Trutnova a tam to zástupce okresáků po mně zmačkaný hodil a řval, že další den dostanu rozkaz a budu jezdit do Trutnova na sekretariát. Já měla doma dvě děti, manžel byl věčně pryč po závodech, tak jsem si dala žádost do civilu. A tady ve Vrchlabí dělal Olda Kobr sjezdařského trenéra a potřebovali zde trenéra běžeckého, tak jsem se na to místo dostala a dělala jsem tady trenérku. Alespoň trenérskou školu na FTVS UK jsem pak mohla dělat při práci. A na to vzpomínám taky ráda. Některé z dětí, které jsem trénovala, taky vyhrály medaile.

Na konci března proběhlo vyhlašování Sportovce města Vrchlabí a vy jste byla uvedena do Síně slávy. Co se vám honilo hlavou, když jste si šla pro ocenění?
To bylo hrozný, byla jsem jako ve snu. Nemohla jsem vůbec mluvit, protože se mi to tady v krku sevřelo. Petr Ticháček na mně něco chtěl a já tam něco žužlala do toho mikrofonu. Já jsem tomu nevěřila, vždyť jsem obyčejnej člověk. Jsem jeden z Vrchlabáků a každej umíme něco jiného. Já obdivuji každého, ať dělá s lopatou, nebo přemýšlí hlavou. Hlavně když to dělá dobře a má z toho radost.

Na každém vyhlašování Sportovců města Vrchlabí se mi líbí, když vidím, kolik dětí se tady o něco snaží a že je rodiče v jejich snažení podporují.
Jo, tohle všechno chápu. Ale podívejte se, mě naši nikdy do ničeho nenutili, že musím jít na trénink nebo tu a tamhle. Já jsem se chtěla dřít sama. Já to vždycky tak měla, kdybych měla sedět a nedělat nic, to by byl pro mne hrob. Já ty rodiče chápu, že jsou třeba celý týden v práci a chtějí si odpočinout. Ale proč si neodpočinou tak, že nevezmou děti a nejedou s nimi třeba na Benecko, na Rovinka nebo na Mísečky? Vždyť by to i těm rodičům prospělo.

Jaké máte plány na letošní rok?
Být zdravá a mít tolik síly, co mám dosud.

Bio box
Milena Ryglová
Československá reprezentantka v běhu na lyžích se narodila jako Milena Chlumová 1. června 1946 ve Vrchlabí. Jejím manželem je lyžař Ladislav Rygl, mistr světa v severské kombinaci z roku 1970. Společně mají syna Ladislava Rygla mladšího, který Českou republiku taktéž výborně (3× ZOH, 5× MS) reprezentoval v severské kombinaci, a dceru Milenu. Při letošním vyhlašování Sportovce města Vrchlabí za rok 2023 byla Milena Ryglová uvedena do Síně slávy.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček, archiv Mileny Ryglové