Čtvrtek

25. července 2024

Nyní

14°

Zítra

15°

Svátek má

Marek Malík: Své dětské dny si plním v dospělosti a rád se učím novým věcem

17. 2. 2024

page.Name
Jeho životní příběh a profesní dráha by zřejmě vydaly na více životů. Marek Malík vyrůstal za mixážním pultem na diskotékách a ve světě médií, která po dvaceti letech vyměnil za hory, běhání a vzdělávání v poskytování první pomoci. Ve velkém rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na své začátky a provede nás všemi etapami svého života.

Jste trenér kondičního běhu, horský průvodce, kavárník, DJ, člověk, který pracoval v rádiu… Nezapomněl jsem na něco?
Ještě jsem školitel první pomoci, ale to jde ruku v ruce s horským průvodcem. Zároveň jsem nyní i čekatelem horské služby v okrsku Strážné. A místo kavárníka bych uvedl, že jsem spíš barista.

Vraťme se ale na začátek, tedy na diskotéku a dobu, kdy jste dělal DJ. Jak jste se onehdá k tomu dostal?
Když se na začátku 90. let otevíral Dr. Max, chodil jsem tam jako běžný návštěvník a tu hudbu už jsem měl nějakým způsobem v sobě. A tak mě zajímalo, jaké by to bylo, kdybych ji produkoval jako DJ a pouštěl ji ostatním. Zašel jsem tehdy za tamním rezidentním DJ, který tam byl. Jmenoval se Pavel Festa a psal se rok 1994. Zeptal jsem se ho, jak na to mám jít, kdybych se chtěl stát DJ. On mi řekl, abych přišel druhý den, což byla neděle. U Dr. Maxe se dělaly odpolední dětské diskotéky. Pavel Festa řekl, že mi všechno ukáže. A když jsem se druhý den dostavil, ten DJ byl indisponován (smích), takže nedorazil vůbec…

… doma asi spal po nějakém flámu…
Jasně. A oni mi tam řekli „Hele, je to na tobě, musíš to tam nějak spustit“. Já jsem tak bych de facto hozenej do vody a tím to začalo. Povědomí o hudbě jsem měl, takže s tím jsem neměl zásadní problém. Technicky se to dalo zvládnout taky a postupem času se ze mne stal rezidentní DJ a v té době pak přicházel jako šéf Dr. Maxe Martin Jandura.

Takže jste zažil zlatou éru tohoto klubu.
No jasně.

Jak na to vzpomínáte?
Říká se, že 90. léta měla svoje kouzlo. A pro mě opravdu měla, protože jsem byl ve věku, kdy jsem všechno objevoval a přicházely nové věci. Diskotéky, nebo spíš obecně párty, vypadaly jinak než v dnešní době. Začínalo se poměrně brzy a končilo se také poměrně brzy. Lidi se chodili bavit a atmosféra byla skvělá. Teď už nevím, jak to funguje, protože svět médií, rádií a hudby jsem opustil. Do klubů ani do barů dnes už nechodím, takže nevím.

Říkáte, že jste svět hudby či médií opustil. Vás už nebavil?
V médiích jsem byl přes dvacet let. A když jsem byl posledních deset let pracovně v Praze, zjistil jsem, že mě ta práce již nenaplňuje. Už tam chybělo to vzrušení, to něco navíc. Táhly mě zpátky hory. Měl jsem to v DNA, jak se jednou narodíte na horách, tak vás to táhne zpět. Přemýšlel jsem, jak se vrátit zpátky a jak se začlenit do místa, kde jsem vyrůstal. Začal jsem uvažovat nad tím, co bych dělal. Média jsem téměř zcela opustil. Odešel jsem z rádia, ale ještě externě s médii spolupracuji, takže ještě něco málo tam je.

Já jsem žil v Praze 15 let, ale do Vrchlabí jsem se nejdřív sám a později i s rodinou vracel často na víkendy. Měl jste to také tak, nebo jste sem jezdil jen sporadicky?
Já jsem to měl komplikovaný už od dětství. Já jsem neměl zázemí, kam bych se měl vracet. Takže nebylo to každý víkend, ale jednou za čas jsem přijel. Své volné víkendy jsem využíval tak, že jsem jezdil do jiných českých hor neb do Alp. Ale jinak jsem pobýval v Praze, protože Praha mi dala strašně moc. Kulturně, sportovně a v řadě dalších ohledů. Já zkrátka neměl problém tam setrvávat. Ale jak jsem uvedl, už tam začalo chybět ono naplnění a začal jsem přemýšlet nad tím, s čím bych se mohl vrátit. Všeobecně lze říci, že to je hodně těžký. Ale když máte v hlavě koncept a víte, co byste chtěl dělat, tak si za tím jdete. Pak ovšem přijde ta nejnáročnější fáze a tou je udělat první krok. Spousta lidí by ho ráda udělala, ale bojí se.

Jaký byl váš koncept?
V té době jsem již podstoupil dvouleté vzdělání pro zisk národní licence horského průvodce u Českého spolku horských průvodců. Zároveň jsem jezdil do Alp a věnoval se lezení. Poměrně pozdě – v nějakých 35 letech – jsem začal i s běháním. Začal jsem se věnovat maratonům, ultramaratonům, 100kilometrovým závodům a tak dále. Všechno to ruku v ruce směřovalo k horám. Já jsem říkal, že když opustím svět médií a přestěhuji se s rodinou zpátky do Krkonoš, tak co tam budu dělat? Hned jsem si uvědomil, že mám vzdělání horského průvodce, zároveň mohu být školitelem a instruktorem první pomoci a že mohu pracovat i jako záchranář. Tehdy jsem například i objevil, že v aquaparku ve Špindlu hledají záchranáře. Tudíž jsem si řekl, že profesně na to mám. Pak jsem to musel vzít v potaz i z pohledu nákladů a platu. Náklady tady jsou nižší, ale zároveň tu jsou platové podmínky úplně jinde než v Praze. Ale co je prioritou pro mne? Jsou to hory a kopce, do kterých se kdykoliv mohu vydat. A to je to, co mě naplňuje. Takže si klidně snížím životní standard, než jsem měl v Praze, ale za cenu toho, že budu v přírodě a tam, kde jsem se narodil.

Zkoušky na horského průvodce nebo záchranáře jste dělal někde tady na horách, nebo v Praze?
Ne. Český spolek horských průvodců sídlí v Brně. A když chcete podstoupit vzdělání na národní licenci, musíte absolvovat sestavu kurzů. A v rámci těch kurzů cestujete nejen po pohořích po celé republice, zároveň ale cestujete například i do Alp, kde máte týdenní školení ohledně lavinové problematiky. Jste pod Dachsteinem, dojdete na takovou osamocenou chatu a tam celý týden ráno i v noci řešíte lavinovou problematiku, zkoušíte si různé simulace a tak dále.

Přesto mi stále vrtá hlavou, jak nastane zlom, kdy člověk z médií a hudební branže se začne věnovat těmto záležitostem. Mně to připadá jako obrovský skok.
Jo, jo. (pobavený smích) Ale jak už jsem říkal dříve, tohle máte někde ve vašem DNA. Narodíte se na horách, jako dítě na horách vyrůstáte, hrajete si a tak dále, ale jako dítě to takto nevnímáte. Je to pro vás přirozené prostředí. Pak z něho jdete pryč a najednou vám začne chybět. Já jsem neměl dětství takové, jaké bych si přál, proto jsem si dětské sny plnil v dospělosti. Takže jsem v té době dospěl do bodu, kdy jsem si řekl, že bych chtěl všechno jinak.

Kdybych si já nebo kdokoliv jiný chtěl najmout služby, co mu nabídnete? Musí to být člověk, který už má o horách a horské turistické nějaké elementární povědomí a zkušenost, anebo to může být člověk lidově řečeno z ulice?
Může si najmout kdokoliv. A už ze samotného označení horský průvodce vyplývá, čím se zabývám. Jsem průvodce, který provádí lidi po horách, a to tak, abych já i oni byli v bezpečí. Já je bezpečně provedu a zároveň to má edukační rozměr. Zkrátka aby si odnesli nějaký zážitek a něco se i dozvěděli o místech, kde se budeme pohybovat.

Toto provázení po horách je možné absolvovat pěšky, nebo v zimě i na běžkách?
Tuto službu nabízím celoročně. Já se tedy musím přizpůsobit tomu ročnímu období a daným podmínkám. V létě chodíme pěšky, v zimě chodíme na sněžnicích, na kterých například podnikáme noční výlety. Přes den chodíme na skialpech. A když se vrátím na začátek vaší otázky, tak si mě opravdu může najmout i člověk z ulice. Funguje to tak, že většinou si mě najímají lidé, kteří mají nějaký vztah k přírodě a k aktivnímu pohybu v ní. Ale já se zaměřuji i na lidi, kteří si to chtějí teprve vyzkoušet. Nikdy na skialpech nebyli a láká je to. Sami by se nevydali, tak si najmou mě a já je jako začátečníky provedu a budu se jim snažit to jejich seznamování se skialpama udělat příjemné, aby na to nezanevřeli. Mně stačí, když nějakým způsobem bezpečně sjedou kopec.

Vraťme se ještě ke zkouškám. Předpokládám, že kromě teoretické průpravy je tam velký důraz kladen na fyzickou kondici.
Jasně. Zkoušky se skládají z teoretické části a praktických zkoušek.

Jsou náročné? Jaká je u nich „odpadovost“?
Jsou. Ale kolik lidí to neudělalo, to nevím. V tom našem ročníku nás u zkoušek tehdy nebylo nijak mnoho. Respektive se nás nesešlo mnoho v daný termín u zkoušky. Závěrečné zkoušky jsme dělali nejprve v Rakousku v Raxalpech a pak to bylo v zimních Jeseníkách. Byl to nějaký noční pochod, kdy máte dané jasné parametry, že musíte jít minimální vzdálenost, minimálně nastoupat a mít minimální zátěž v batohu. Všechno vám to převáží a přeměří. Při letních zkouškách, když jsme se vydali do hor, jsme se nesměli pohybovat mezi půlnocí a pátou hodinou ráno. Takže jsme se museli někde zabivakovat a oni potom pomocí trackeru zpětně viděli, jestli jsme se pohybovali, nebo ne.

Když vás takhle poslouchám, tak mi vychází, že když si vás někdo objedná, nemusí ta lokalita být vztažena na Krkonoše, nebo se pletu?
Určitě. Můžu i do zahraničí, i když mám národní licenci. Ale je to vždy dané legislativou daného státu. Na Slovensku vodí tamní průvodci, tam já absolutně nemám možnost lidi vodit, tedy za finanční odměnu. Ale můžete si udělat mezinárodní licenci horského průvodce a tam už vás to opravňuje vodit i v zahraničí.

Když za vámi někdo přijde, není úplné ořezávátko a řekne vám, že by chtěl jít někam po Krkonoších, kam ho vezmete? Nebo o jaká místa je největší zájem?
Pohybujeme se po značených turistických cestách. Nechodíme nikam, kam se dle návštěvního řádu Krkonošského národního parku nesmí. Ale lze využít různých stezek či míst, která mají obrovskou historii. Ale zpět k vaší otázce. Mám svá oblíbená místa a nemám problém tam vzít lidi, kteří si mě najmou. Krásná je například cesta Česko-polského přátelství. Tato hřebenová túra se může začít z Harrachova, jde se přes nádhernou polskou stranu Krkonoš a můžeme se dostat například na pomezí Vysokého Kola a pod Śmielcem se pak jde dolů k Martinovce. Můžeme se dostat i na druhou stranu. Miluji trasy od Žalého až do Špindlerova Mlýna, kde je Černá skála a x dalších krásných míst. Já bych rád vypíchl řadu dalších míst, ale paradoxně to není Sněžka. Tam by se spousta lidí chtěla podívat a je to pro ně top. Ale pro mne nenabízí nic extra. Ale chápu, že někteří lidé to mají jako středobod vesmíru a chtějí se tam vydat.

Cesty tedy mohou trvat i několik dní?
Teoreticky ano. Záleží na přání klienta. Já mohu udělat několikadenní přechod Krkonoš nebo jiných hor a sestavím mu kompletně celý itinerář. Já tu trasu musím naplánovat. Zjistím, jaká je vzdálenost a jaké je převýšení. Musím zohlednit klientovu kondici. Proto s ním musím vést předem nějakou komunikaci. Musím zohlednit, jaké má vybavení, nebo mu nějaké doporučit. Já to pak dělám tak, že naplánovaná trasa je plán A. Ale pak mám vždycky plán B a C. To znamená, že se něco na té trase může přihodit mně, ale i tomu klientovi. Zkrátka musíme mít ústupovou trasu. Můžeme si to někde zkrátit, ale i prodloužit, a to je plán C. Já vycházím z aktuálních podmínek na trase, které se mohou kdykoliv změnit. Jde například o počasí. Jsem na všechno připraven.

Když se pak zkazí počasí, to jsou docela nervy, ne?
Paradoxně, právě že nejsou. Tím, jak procházíte vzděláváním na horského průvodce, tak oni se vás během tohoto procesu několikrát snaží dostat na psychické i fyzické dno. Oni potřebují vědět, jak reagujete. Jestli jste vůbec schopný, když máte na starosti skupinku lidí. Zároveň oni poznají, co jste za člověka, když je na vás vyvíjený nějaký tlak nebo jste v krizové situaci. A díky tomu, že tímto projdete a během výcviku se dostanete na psychické i fyzické dno, máte ten práh trochu posunutý. Uvedu příklad. Měl jsem osm lidí na sněžnicích. Byli jsme na hřebenu někde mezi Śmielcem a Vysokým Kolem. Bylo sice jen půl sedmé, ale už byla tma. Najednou se strhla obrovská vánice. V té skupině rázem cítíte napětí, že ti lidé se toho obávali, protože se stalo něco, s čím nepočítali, a je to pro ně nekomfortní. Ale oni si najali vás a cítí se, že s vámi budou v bezpečí. Já byl naprosto v klidu a užíval jsem si to. A když jsme se vrátili večer na chalupu, tak jsem se doptával těch lidí na zpětnou reakci. Oni to popsali tak, že by se sami v tomto počasí nikdy nevydali, ale cítili, že mám vše pevně pod kontrolou. Věřili mi a to je i uklidňovalo. Nebylo to tak, že bychom riskovali. Na začátku bylo počasí v pořádku, ale změnilo se. To se na horách stává.

Vedle horského průvodcování se ještě věnujete kondičnímu běhu. Mně to vedle hudby a médií a pak horského průvodcovství připadá jako další rozdílná záliba…
Přitom to tak není. Jako horský průvodce musíte být v kondici. Ideální je, když ta kondice převyšuje kondici klientů. Moje cesta k běhání byla zvláštní. Já jsem nikdy neběhal, do 35 let jsem neuběhl ani metr. Běhání jsem nenáviděl, připadlo mi divný. Ale vzhledem k tomu, že jsem jezdil do Alp a snažil se zdolávat nějaké alpské vrcholy, jsem si říkal, proč s tím během nezačít i takto v pozdějším věku. Já si tím přece zlepším kondici při výstupu na vrcholy. Takže jsem s tím začal koketovat a posouval jsem svoje vlastní hranice a navyšoval jsem vzdálenost. Mně nikdy nešlo o rychlost, ta mě nezajímala. Takže to bylo na začátku 10 kilometrů, pak půlmaraton, poté maraton a dál ultramaraton. Pak přišel první stokilometrový závod.

Kde to bylo?
Abych byl přesný, bylo to tehdy 119 kilometrů a běželo se to v Podkrkonoší. Tehdy se na to přihlásil můj kamarád, který mi pak oznámil, že se nemůže zúčastnit, a proto registraci předává mně. Tak jsem mu řekl, že se asi zbláznil a že jsem o tom ani nepřemýšlel, natož na to trénoval. Načež on mi odepsal, že to zvládnu a že na mě bude myslet. Tak jsem do závodu nastoupil. Vzhledem k tomu, že byl v Podkrkonoší, jsem si říkal, že to zkusím, a když už nebudu moci, někomu zavolám, aby pro mne přijel, a prostě skončím. Ale doběhl jsem to druhý den odpoledne, měl jsem v nohách 119 kilometrů a říkal jsem si, že je to úžasný.

Jak dlouho jste to běžel?
Nějakých 15 až 16 hodin.

Jako si vás může kdokoliv najmout jako horského průvodce, tak si vás může objednat i jako parťáka, který ho naučí běhat?
V tuto chvíli už oficiálně ne, protože už jsem si neprodlužoval licenci kondičního trenéra běhu u Českého atletického svazu. Já si říkal, že už v tom nechci pokračovat, protože to je jen nějaký papír. Ale když za mnou ve Vrchlabí někdo přijde, že by si na jaře chtěl zaběhnout půlmaraton, rád předám zkušenosti a poradím. Už to ale není o tom, že bych byl trenérem a bral za to peníze. Což jsem tedy vlastně ani nikdy neudělal, protože mi to připadalo divný.

Takže když už nejste instruktor běhání, můžete si najít další aktivitu.
To už se vlastně stalo. Nastoupil jsem jako zájemce u horské služby v okrsku Strážné. V tuto chvíli, když děláme tento rozhovor, je ze mne čekatel horské služby. Je to pro mne nová disciplína. A zase se v ní snažím zúročit všechno, co jsem za posledních x let sbíral, a to jak v rámci první pomoci, kondičního běhání a tak dále.

Jak dlouho trvá, než se z čekatele stane řádný člen?
Čekatelem jste minimálně po dobu jednoho roku. A potom, pokud je ta možnost, po roce jdete do letní školy, kterou absolvujete, když splníte její požadavky. A když složíte zkoušku, následující zimu – pokud je ta možnost a jste schválen – jdete na zimní školu. A pokud řádně absolvujete i zimní školu, stává se z vás dobrovolník horské služby.

Celou dobu jsme se bavili o horách a běhání, tedy fyzicky náročných aktivitách. Jak do toho zapadá kavárna, ve které pracujete jako barista?
Já jsem měl vždy vztah ke kávě. Vždycky jsem si vybíral dobrou kávu. V Praze to je jednoduché. Je to metropole, kde bistra a kavárny vznikají, a vy máte možnost dělat kávovou turistiku. To jsem velice rád dělal a tyto podniky navštěvoval a kávu ochutnával. Najednou jsem zjistil, že ten svět kávy mě hrozně baví. A v době, kdy jsem se přistěhoval zpět do Vrchlabí, jsem viděl billboard, že se tu otevře nová kavárna Láffka. Řekl jsem si, že je super, že tu někdo otevře takovou kavárnu, která tady doposud chyběla. Když končil covid, začal jsem do té kavárny chodit jako návštěvník a jednoho krásného dne jsem se dal s majitelem kavárny Liborem Novákem do řeči a našli jsme společnou řeč v kávě a všeho kolem. A on mi jednou nabídl, jestli si chci zkusit i přípravu kávy, a já jsem řekl proč ne. Začalo mě to bavit, protože já se rád učím novým věcem. A vidíte, teď v lednu to jsou dva roky, co tady pracuji. Jistě, je to něco jiného, než o čem jsme se tady bavili. Ale káva patří k aktivnímu životu. Já hrozně miluji, když běhám i po horách, že se během běhu stavím na dobrý kafe a běžím dál.

Co byste chtěl dělat v následujících letech?
Nevím. Mě aktuálně naplňuje, že v rámci první pomoci předávám informace a učím lidi nebát se poskytnout první pomoc. Zatím nic dalšího mimo to, co dělám, nevidím. Ale uvidíme, třeba zase něco potkám, co mě zaujme.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Marka Malíka