Ošetřovatelka medvědů: Alička je hyperaktivní, Michal má všechno na háku

Jak jste se vlastně dostala k práci s medvědy?
Teď je to zhruba rok, co jsem zaměstnaná pod Zoologickou zahradou Dvůr Králové. Půl roku jsem byla na praxi a potom jsem přešla sem k medvědům. Předtím jsem dva roky studovala na České zemědělské univerzitě v Praze chov exotických zvířat, ale školu jsem nakonec nedokončila. Právě v té době se objevila možnost zapojit se do projektu s medvědy, což mě hned zaujalo. Odmalinka mě to táhlo ke zvířatům a zajímají mě různé záchranné programy. Když jsem zjistila, že jde o medvědí sirotky, kteří přišli o mámu a sami by ve volné přírodě nepřežili, a zároveň jsem věděla, jaký prostor tady dostanou, chtěla jsem práci získat.

Do té doby jste se o medvědy nestarala. Jak jste se na novou práci připravovala?
Nejdřív jsem se v zoo zaučovala u velkých kočkovitých šelem, například u lvů. Protože se příjezd medvědů posunul, dostala jsem potom vlastní úsek, kde jsem se starala také o hyeny, lemury nebo mangusty. Ještě před nástupem do zoo jsem navíc absolvovala stáž v Košicích. Chodili jsme tam s ošetřovatelkou, sledovali jejich režim a ona nám vysvětlovala, jak s medvědy pracují. Bylo to důležité také proto, aby si Alice a Michal zvykli na náš pach a hlas. Když potom přijeli sem, nebyli jsme pro ně úplně cizí.

V čem je práce s medvědy jiná než třeba se lvy nebo dalšími zvířaty v zoo?
Je to úplně jiné zvíře a jiná práce. Velký rozdíl je také v tom, že tady máme na starosti pouze medvědy. V zoo má ošetřovatel většinou více druhů, zatímco my se můžeme opravdu soustředit jen na Alici a Michala, důkladně je sledovat a poznávat. Pro mě i kolegu je to první zkušenost s medvědy. Takže se tenhle rok vlastně všichni společně poznáváme.

Když si vybavíte jejich příjezd do Krkonoš, jací tehdy byli?
Když přijeli, byli po převozu ještě trochu pod vlivem sedativ. Alička byla hodně nervózní. Nelíbily se jí vnitřní prostory, nevěděla, co ji čeká, všude byly nové pachy a úplně nové prostředí. První týden jsme je nechali na menším dvorku, aby se postupně adaptovali, a teprve potom jsme je pustili do velkého výběhu. Michal byl oproti ní doma prakticky okamžitě. Vzal si maso, zjistil, že tady má jídlo, místo na spaní a že je v bezpečí, a byl spokojený.

A co Alice?
U té se to změnilo ve chvíli, kdy jsme ji pustili do velkého výběhu. Zjistila, kolik má prostoru a co všechno tady může dělat. Během několika týdnů se úplně uklidnila. Dnes oba všechno zkoumají a využívají celý prostor. Alička nám třeba lezla až do korun stromů. Lezení po stromech je pro medvědy přirozené a jsme rádi, že tady tu možnost mají.

Za toho půl roku jste je tedy poznala i povahově. Jací jsou?
Jsou úplně rozdílní. Alička je hodně živá, řekla bych až hyperaktivní. Pořád někde běhá, něco zkouší a vymýšlí. Michal je naopak takový flegmatik. Má všechno na háku. Liší se i tím, co je baví. Michal je víc vodní typ. Přes léto hodně využíval přírodní koupaliště, kde si hrál s klacky a čvachtal se. Alička zase mnohem víc lezla po stromech.

Změnili se už také fyzicky?
Určitě. Hodně zmohutněli a nabrali na váze, protože se teď připravují na zimu. Přesně je ale nezvážíme, protože tady zatím váhu nemáme. Naposledy se vážili ještě před cestou z Košic. Na pohled je to ale poznat, hlavně na Aličce. Ta už má pořádnou zadnici. (smích)

Říkala jste, že vás každý den něčím překvapí. Co jste o medvědech za tu dobu zjistila?
Jsou neuvěřitelně chytří a vynalézaví. Každý den dokážou přijít s něčím novým. Velmi rychle se také učí. My je samozřejmě nechceme učit nějaké cirkusové kousky. Všechny povely, které s nimi trénujeme, mají praktický význam hlavně kvůli veterinární péči.

Co už například umějí?
Máme povel „Jak jsi velikej?“, při kterém se postaví na zadní. Díky tomu je při veterinární prohlídce možné lépe zkontrolovat celé tělo. Do budoucna bychom je chtěli naučit také otevřít tlamu, aby bylo možné prohlédnout zuby a dutinu ústní. Už teď máme například povel na drbání. Medvěd odkloní hlavu od mříže, přitiskne k ní ucho a my ho můžeme podrbat na krku nebo za uchem. To mají oba moc rádi.

Takže už mezi vámi nějaký fyzický kontakt existuje?
Ano, ale vždycky přes mříž. Bezpečnost je na prvním místě. Nikdy nemůžeme být s medvědem volně v jednom prostoru. Mezi námi musí být vždycky mříž nebo elektrický ohradník. Pořád jsou to nebezpečné šelmy a čím budou větší, tím větší respekt k nim musíme mít.

Máte pocit, že vám za ten půlrok začali víc důvěřovat?
Určitě nás už přijali víc než na začátku. Znají náš hlas, pach i režim. Když se nám třeba něco nelíbí, můžeme je už i důrazněji okřiknout a oni vědí, co po nich chceme. To bych si hned po jejich příjezdu asi nedovolila. Zároveň jsme od nich ale za celou dobu nezažili žádnou výhrůžku vůči nám. Když mají nějaké šarvátky, řeší si je mezi sebou.

Jak moc jsou fixovaní na pravidelný režim?
Hodně. Přesně vědí, kdy se co děje. Vědí, že mají během dne svačinky, kdy přichází krmení a kdy se večer zavírá do dvorku a boxů. Když všechno probíhá stejně, jsou spokojení. Jakmile se ale něco posune třeba o půl hodiny, hned poznají, že je něco jinak, a jsou trochu vykolejení.

Co obnáší váš běžný pracovní den, který návštěvníci nevidí?
Ráno začínáme kontrolou zdravotního stavu. Sledujeme, jestli jsou aktivní, mají chuť k jídlu a jestli je všechno v pořádku. Kontrolujeme dokonce i trus a zapisujeme si jeho stav do deníku. Potom kontrolujeme elektrický ohradník a celý výběh. Ráno také chvíli trénujeme jednotlivé povely a kolem osmé hodiny je pouštíme do velkého výběhu. Teprve potom máme přístup do boxů a na dvorek, takže uklízíme, čistíme a dezinfikujeme. A velkou část dne zabere také příprava krmení.

Kolik času?
Klidně dvě hodiny. Třeba zeleninu jim musíme strouhat, protože jinak nám ji nechtějí jíst. Strouháme mrkev, červenou řepu a další zeleninu a přidáváme do ní třeba řezanku nebo plevy.

Co takový medvěd za den sní?
Teď se jim krmná dávka zvýšila přibližně na dvacet kilogramů na jednoho medvěda denně. Většinu tvoří zelenina – mrkev, červená nebo krmná řepa, řapíkatý celer, hlávkový salát, batáty nebo petržel. Z ovoce dostávají hlavně jablka. Maso mají obden, většinou hovězí žebra.

Kdyby si mohli vybrat mezi mrkví a hovězím žebrem, co vyhraje?
Teď, když nabírají na zimu, jdou automaticky po tom nejtučnějším. Takže pokud mají hovězí žebro, vyberou si jako první to. Když maso není, sáhnou po jablkách nebo batátech. Je vidět, že jejich tělo už ví, že přichází zima. Změna začala někdy v červenci. Začali mít mnohem větší hlad a potrava pro ně byla důležitější.

Část jídla jim schováváte také po výběhu. Proč?
Abychom podpořili jejich přirozené chování. Ráno jim po výběhu schováváme zeleninu, granule, kukuřičné křupky, slunečnicová semínka nebo další drobnosti. Nemají tedy všechno naservírované na jednom místě, ale musí potravu hledat. Během dne mají několik takových svačinek.

Čeká je teď první zima v Krkonoších. Víte už, zda budou hibernovat?
To právě nevíme. Je to naše první zima s nimi a budeme sledovat, jak se budou chovat. Teď je důležité, aby si vytvořili dostatečné tukové zásoby. Budou je čekat také preventivní veterinární prohlídky, při kterých se bude zjišťovat, v jaké jsou kondici. Pokud budou připraveni a sami si zalehnou, budou spát. Rozhodně je ale k ničemu nebudeme nutit. Je to na nich.

V Košicích zimní spánek měli?
Ne. Přes zimu ale byli méně aktivní, méně jedli a více spali. Pro medvěda je samozřejmě přirozené přes zimní období hibernovat, takže uvidíme, jak se budou chovat tady.

Může se tedy stát, že je návštěvníci v zimě nějakou dobu vůbec neuvidí?
Může. Pokud si zalehnou, samozřejmě vidět nebudou. Ale v tuto chvíli opravdu nevíme, jak to dopadne. Musíme počkat na ně.

Jak si vůbec zvykli na návštěvníky, kteří se pohybují přímo nad jejich výběhem?
Na začátku byli trochu překvapení. Z Košic byli zvyklí, že lidé chodili spíš vedle nich, zatímco tady jsou nad nimi. Během týdne si ale zvykli a dnes návštěvníky prakticky nevnímají. Mnohem víc reagují na nás. Poznají náš hlas i pach. Když zavoláme my, reagují. Když na ně někdo volá shora, většinou ho úplně ignorují.

Existuje něco, co je přesto dokáže ve výběhu vylekat?
Určitě. A je zajímavé sledovat, jak jsou opatrní. Stačí, aby někde praskla větev, a okamžitě zpozorní nebo odejdou pryč. Velký respekt mají také z elektrického ohradníku. Michal od něj jednou dostal ránu a ještě dlouho si přesně pamatoval místo, kde byl. Když jsme část ohradníku později odstranili, nechtěl přes tu čáru vůbec přejít. Přitom už tam fyzicky nic nebylo. To mi přišlo fascinující. Pamatují si takové věci opravdu dlouho.

Měla jste někdy při práci s nimi strach?
Strach asi ne, ale určitě respekt. Když stojíte u krmeliště a vedle vás se medvěd postaví na zadní, není vám úplně všechno jedno. Naštěstí už člověk ví, že tím nevyhrožuje. Je prostě zvědavý a vidí, že mám v ruce kelímek s jídlem, a chtěl by ještě. Respekt tam ale musí být pořád.

Co vás na jejich chování zatím překvapilo nejvíc?
Asi právě jejich inteligence a to, jak rychle se učí. A zároveň každý z nich má úplně jinou osobnost. Je zajímavé sledovat i jejich sourozenecký vztah. Někdy se večer tulí a jsou úplně zlatí, jindy se mezi sebou pohádají a mají svoje šarvátky. Je to podobné jako u sourozenců obecně.

Mají ve výběhu nějaká opravdu oblíbená místa?
Přes léto to určitě bylo jezírko. Strávili tam hodně času, hráli si ve vodě a házeli jsme jim tam třeba klacky. Alička si zase oblíbila stromy a opravdu lezla hodně vysoko. Teď už trochu přibrala, takže do korun tolik neleze. (smích) Přes léto využívali také stín pod smrky. A když se jim do výběhu přivezla i hromada sněhu, tak na té se potom vyřádili.

Chystáte jim do budoucna ve výběhu ještě něco nového?
Chtěli bychom přidávat další enrichmentové prvky, tedy věci, které je zabaví a umožní jim dělat další přirozené aktivity. Mohly by vzniknout například dřevěné plošiny ve stromech, na které by si mohli lehat, různá lana nebo další prvky na šplhání. Něco podobného měli i v Košicích a měli to rádi.

Je prostor do budoucna i pro další medvědy?
Původně sem měli přijet tři sourozenci, ale jeden z bratrů byl nakonec přemístěn do Francie. Uvažovalo se také o další samici z Košic, jenže spojování mezi medvědy nevyšlo, takže nakonec přijeli pouze Alice a Michal. Prostor by tady teoreticky pro dalšího jednoho nebo dva medvědy byl, ale bylo by to složitější. Musely by se splnit všechny prostorové normy a hlavně by bylo potřeba zajistit postupné seznamování. Medvědy nemůžete jednoduše dát hned k sobě. Co bude do budoucna, se tedy uvidí.

Když jste do této práce nastupovala, představovala jste si ji takhle?
Já jsem odmalinka chtěla pracovat se zvířaty. Celý život jsem kolem nich, protože mám vlastního koně a vyrůstala jsem ve stáji. Vždycky jsem chtěla, aby moje práce byla spojená se zvířaty a přinášela mi nové zkušenosti. Takže ano, dá se říct, že je to práce snů. Samozřejmě má svoje mouchy, jako každá práce. Ale jsem v Krkonoších, v krásném prostředí, na čerstvém vzduchu a pracuju se zvířaty. Jsem spokojená.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová