Úterý

16. dubna 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Šéfka Diakonie: Oblast sociálních služeb je pro mnoho lidí stále neviditelná

19. 3. 2024

page.Name
Vrchlabská Diakonie má novou ředitelku. V čele Střediska Světlo a jeho aktivit nyní stojí Barbara Tauchmanová Omrtová. O tom, kam bude Diakonie jako organizace dále směřovat, jestli dál půjde ve šlépějích předchozího ředitele, ale hlavně, jaké to je živit se pomocí druhým lidem, jsme si společně povídali v rozhovoru pro Vrchlabinky.

Možná bych začal tím, proč jste se o pozici ředitelky Diakonie Českobratrské církve evangelické vlastně ucházela. Čemu jste se pracovně věnovala dříve?
Já bych začala zeširoka. Už když jsem začala studovat sociální práci, to základní přesvědčení bylo měnit svět. A k tomu přispívá i pozice ředitelky Diakonie, i když si uvědomuji, že je to v nějakém menším měřítku. Usiluji o podporu a motivaci celého týmu, nejen o dosahování vlastních cílů. Kdyby se naší prací podařilo změnit byť jeden osud ročně, i si tak myslím, že to stojí za to.

Čemu jste se věnovala profesně předtím, než jste se stala ředitelkou Diakonie?
Úplně původně jsem zdravotní sestra, což jsem ale dělala jen krátce. Potom jsem pracovala v byznysovém prostředí, přišla mateřská, během které jsem vystudovala sociální práci. Pak už přišla Diakonie a práce v Osobní asistenci.

Co že jste se vlastně dala na dráhu pomoci druhým? Je něco, co to ve vás vyvolalo?
Myslím, že celkové nastavení pomáhat lidem mám odmala. Proto jsem vlastně šla i na zdrávku, protože to byla jasná linka k tomu pomáhat lidem. Dává mi to smysl a přináší radost. Jsem přesvědčená o tom, že pomáhat druhým je důležité, a to, jak se chováme k těm nejzranitelnějším, je obrazem celé společnosti.

Čím si musí zájemce o pozici ředitele Diakonie projít? Jaká jsou přijímací kritéria?
Já měla určitou výhodu v tom, že jsem byla nominována Tomášem Hawlem, jakožto bývalým ředitelem. Pak jsem prošla výběrovým řízením.

Musíte mít na ředitelování v Diakonii něco vystudovaného, titul?
Vysokoškolský diplom všeobecně může nabídnout zajímavější kariérní příležitosti, ale také širší obzor znalostí a dovedností, které můžete uplatnit. Na druhou stranu si myslím, že na to, aby byl člověk dobrým ředitelem, nemusí mít vysokou školu. Důležité je to, jak umíte využívat své schopnosti pro konkrétní oblast nebo pozici.

Ve funkci nejste ještě úplně dlouho, ale jste spokojená? Naplňuje to zatím vaše představy?
Pro mě je to zejména cesta učení a seberozvoje. Klíčové pro mě je se s tou pozicí dobře sžít, zároveň se vzdělávat a zjišťovat, kam se může středisko posouvat dál. Současně je ale pro mě velká úleva tým lidí, který mám okolo sebe. Je to Správní rada Střediska Světlo, ale i všichni pracovníci na středisku. Cítím jejich podporu v každodenním životě. Přijde mi, že to, jak to v Diakonii funguje, je prostě unikátní. Několika pracovními kolektivy jsem prošla a vnímám, že to, jak se k sobě chovají lidi tady, je něco, za co je člověk ochotný bojovat a pracovat pro to.

Jaká je v Diakonii role ředitelky? Sedíte v kanceláři a rozhodujete? Nebo se pohybujete také v terénu? Jste v kontaktu s klienty?
Já bych to asi rozdělila na takové tři části. První část jsou tu klienti, druhá část jsou zaměstnanci a ta třetí jsou komunita a organizace, se kterými spolupracujeme. Směrem ke klientům je moje role nastavit takové procesy, aby klient mohl dosáhnout svého osobního maxima. V předchozí pozici, v osobní asistenci, jsem ke klientům chodila osobně, ale z pozice ředitele je to zprostředkované přes zaměstnance. To je druhá část mojí práce, vytvářet takové prostředí, aby zaměstnanci mohli růst a aby mohli uplatnit svoje silné stránky ve svém pracovním životě. Myslím si, že je důležité takové stránky rozvíjet, aby celé organizaci bylo lépe. Třetí část je reprezentace směrem ke komunitě, přidává se k tomu také faktické dojednávání se všemi aktéry.

Změnil se směr, kudy chcete vrchlabskou Diakonii vést oproti předchozímu řediteli Tomáši Hawlovi?
Já bych velmi ráda pokračovala v tom kurzu, který nastavil Tom, protože jsem s jeho vedením byla spokojená. Bylo to velmi inspirativní. Co se týče vize toho, kam by středisko mělo směřovat, v tom se s Tomem identifikuji a chtěla bych v tom pokračovat. Mám vizi, kterou sdílím s vedením v Praze a ve Vrchlabí a kterou se budu snažit naplnit.

Dokážete to nějak shrnout? Jaká je tedy ta vize, kam by středisko mělo směřovat?
Myslím si, že by středisko mělo dále pomáhat potřebným na Vrchlabsku a Jilemnicku. Velmi mi na sociální služby pasuje heslo celé Diakonie: Pomoc má mnoho tváří. Taky ve mně hodně rezonuje heslo Nebát se pomoci. A to jak z pohledu, že každý z nás může pomoc nabídnout, třeba jako dobrovolník, tak zároveň i v tom obráceném slova smyslu, že když tu pomoc potřebujeme, měli bychom si o ni říct. Pokud si o ni neřekneme, ta pomoc k nám někdy nedorazí včas.

Jaké jsou vaše cíle ve funkci? Už se rýsují nějaké budoucí projekty?
Zatím je hodně věcí na poli myšlenek a záměrů. Určitě bychom rádi realizovali sociální podnik, kde bychom mohli zaměstnávat lidi s postižením a znevýhodněním, ale to je běh na dlouhou trať.

Mluvila jste o tom, že už dříve jste v Diakonii pracovala. Zajímalo by mě, jakou máte zpětnou vazbu na to, co Středisko Světlo dělá.
Co se mých zkušeností týká, byli vždy klienti i pečující spokojeni s tím, jak věci děláme. Zpětná vazba je nástroj, který nám pomáhá porozumět, jak ještě lépe pomáhat, co děláme dobře a co můžeme zlepšit. Možná to bude hodnotami Diakonie, které se dost shodují s těmi křesťanskými. Veřejnost, která o nás ví, je asi taky ráda, že pomáháme lidem s postižením nebo znevýhodněním nebo ohroženým sociálním vyloučením. Ve Vrchlabí je ale stále mnoho lidí, kteří o Diakonii vědí hrozně málo nebo o Středisku Světlo nevědí vůbec. Do styku s Diakonií se většinou dostanete ve dvou až třech životních situacích. Buďto se vám narodí dítě s postižením a potřebujete pro něj Ranou péči, nebo později Sociální rehabilitaci Spirálu, protože chcete, aby bylo schopné žít samostatně. Ale to už se nějak dostanete do světa sociálních služeb a pak víte, že tu je Diakonie, která vám může nějak pomoci. Druhou situací, kdy lidé často přichází do styku s Diakonií, je, když jim zestárnou rodiče a přestanou být soběstační. Vy zároveň pracujete, ale už si je nemůžete dovolit nechat doma samotné, a potom hledáte, kdo vám vlastně může v této situaci pomoci. A třetí situací je, když se dostanete do nesnází jako rodina a potřebujete někoho, kdo vám pomůže, třeba Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Oblast sociálních služeb je pro mnoho lidí stále neviditelná a to je mi líto.

Když mluvíme o té službě, kdy se staráte o starší lidi, je možné, že se mýlím, ale nejde o paliativní péči? Tu totiž ve Vrchlabí nabízí také hospic Duha.
Není to paliativní péče, ne v tom smyslu, jako to dělá právě hospic Duha. Jde o osobní asistenci, ta nabízí lidem čas, kdy se postará nejen o jejich potřeby, ale nabízí jim i cestu, jak trávit čas, zlepšit svoje schopnosti. Takovou službu často využívají například klienti s Alzheimerovou nemocí. Ti nemohou doma zůstat sami, ale jejich příbuzní si také potřebují odjet nakoupit nebo si prostě odpočinout. Proto je potřeba nebát se pomoci. Není nic špatného na tom potřebovat si odpočinout a nijak to nesnižuje lásku k vašim blízkým. S péčí o blízkého je to jako s kyslíkovou maskou v letadle, nejdříve musíte tu masku natáhnout sobě a až potom můžete pečovat o někoho jiného. Spolupracujeme s mnoha organizacemi a institucemi na Vrchlabsku a Jilemnicku a jednou z těchto organizací je i hospic Duha, který má nezastupitelné místo.

Říkala jste, že si každý potřebuje odpočinout, i když jde o pomoc někomu blízkému. Je to ale hrozně náročné hlavně pro sociální pracovníky, kteří mají také svoji rodinu a starají se o x dalších lidí. Jestli to není v důsledku na úkor třeba vlastní rodiny.
To je obecně velké téma u profesí, které pomáhají ostatním lidem, a vůbec nemusí jít jen o sociální služby, ale jde i o učitele, hasiče, doktory a všechny ostatní, co pomáhají. Ti všichni musí počítat s tím, kolik vnitřních zdrojů ze sebe vydají, aby jim ještě nějaké zbyly pro jejich vlastní rodinu a pro sebe samotné. Zejména pro sebe samotné. Je na každém z nás sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách, abychom pracovali na našem vnitřním ohni, nenechali ho vyhasnout a uměli si říct dost, potřebuji pauzu, potřebuji to dělat jinak nebo potřebuji dělat něco jiného. Ale ta zodpovědnost jde za každým z nás, protože to za vás nikdo nevyřeší, a pokud pomáháte bez hranic a rozdáte se pro ostatní, zlikvidujete sám sebe.

Co vnímáte pro sebe jako největší výzvu v roli ředitelky? Je to vnitřní chod Diakonie? Nebo nějaké vnější záležitosti, jako třeba spolupráce s městy, kraji nebo ministerstvem?
Vše, co zmiňujete. Největší výzvou je pravděpodobně najít rovnováhu mezi poskytováním potřebné pomoci a zajištěním udržitelnosti a finanční stability organizace. A samozřejmě poskytovat sociální služby na co nejvyšší úrovni. Osobně je to právě práce s vlastními zdroji a schopnost udržet si smysl pro humor i v náročných dnech.

Prozradíte nám něco ze svého soukromí? Čemu se věnujete ve volném čase?
Mám dvě úžasné děti, skvělou rodinu a dobré přátele. Těm všem ráda věnuji svůj čas. Máme domácí kočku, která už je stařičká. Ráda čtu, řídím a cestuji. A snažím se žít dobrý život.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Beata Omrtová, Jiří Štefek