Pondělí

26. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Včely jsou mým novým štětcem, říká designér Eduard Seibert

22. 5. 2023

page.Name
S architektem a designérem Eduardem Seibertem jsme si popovídali nejen o jeho projektu Beehive, ale třeba i o tom, s jakými úskalími se setkává jako včelař a s jakými jako umělec. Odcházela jsem s novými poznatky, pocitem příjemně stráveného odpoledne a taky se sklenicí medu.

Byl jsi tvořivý už jako malý kluk?
Co si pamatuji, tak ano. Jen toho papíru, co jsem jako malý pokreslil! V první třídě mě babička vzala k zápisu do ZUŠ na výtvarný obor k panu profesoru Masejdkovi. První rok mě učil právě pan profesor a byl to zážitek. Už jako prvňáček jsem tedy chodil na výtvarku, pak jsem si k tomu přidal ještě keramiku, řemesla a podobné aktivity. Když jsem nemusel na běžky, věnoval jsem se výtvarným činnostem.

Jak vzpomínáš na výtvarnou výchovu ve škole?
Ta mě tolik nebavila. Téma jsme měli většinou dané nebo doporučené. Kresba typu „obkreslete si srdíčko, udělejte tam kytičky“ mě nijak nenadchla. Dělal jsem si to tedy po svém a pak samozřejmě výsledek nebyl takový, jaký být měl.

Učitelé ti to tolerovali?
Jak kdy. Nejčastěji jsem byl káraný za to, že jsem neměl v pořádku výtvarný kufřík. Nikdy jsem neměl rád malování.

To ti zůstalo dodnes?
Vlastně ano. Jen teď už k tomu nemám takový odpor, protože mě do malování nikdo nenutí. Co si vybavuji, snad jen jeden jediný akvarel, který jsem maloval dobrovolně a mimo školu, bych bral seriózněji. Asi bych to neměl ani říkat, ale momentálně ani žádné štětce nemám. Zato různých tužek, pastelek a kříd, těch mám spoustu. Vlastně mě dlouho nebavilo pracovat s barvami. Přednost jsem dával klasické černé a bílé.

A co růžová? Od tvé kamarádky Kristýny jsem zjistila, že jsi milovníkem růžové barvy.
Ano, růžová je moje nejoblíbenější barva, ale není to tak, že bych s ní rád tvořil. Většinou si vystačím s přírodními odstíny, popřípadě s černou, bílou a šedou. Na růžové je fajn, že je vzácnější. Kdybych nosil vše růžové, už by mě nebavila. Líbí se mi v drobném detailu, kdy skvěle funguje jako zvýrazňovač. Je-li černošedé okolí a v něm jen růžová tečka, hned je jasné, co je důležité. V momentě, kdy člověk barvy používá, měla by mít každá z nich svůj význam.

Kdy sis uvědomil, že by ses chtěl umění věnovat profesionálně?
Měl jsem to štěstí (možná spíše smůlu, protože být umělcem není žádná výhra), že mě už asi v páté nebo šesté třídě začal bavit počítačový design. Přál jsem si jednou být designérem počítačových her. Líbila se mi ta kreativita a množství fantazijních prvků. Později jsem zjistil, že na tom nejsem zrovna nejlépe, co se týče programování. V kvartě jsem si už byl jistý tím, že bych chtěl dělat architekturu.

Říkáš, že být umělcem není žádná výhra…
Navážu na předešlou odpověď. Ukončil jsem bakalářské studium na architektuře, ale už jsem přemýšlel o tom, že živit bych se chtěl něčím jiným. Během studia jsem totiž zjistil, že stavět domy mě nebaví. Mnohem víc mě zajímaly veřejné prostory. Narazil jsem ale na to, že to nikoho dalšího moc nezajímá. Většině lidí je úplně jedno, jestli chodí po ulici třikrát předělávané, rozbořené, po ulici, kde na jedné straně roste tráva a na druhé se válí odpadky. Samozřejmě, že někteří to vnímají a nejsou k tomu lhostejní. Ale veřejný prostor tvoří většina. Věděl jsem, že architekt se může naučit vytvářet dobrý prostor, naučit se o něm přemýšlet a dokonce i udělat dobrý projekt. Mnohdy to skončí tím, že narazí na nezájem společnosti a v horším případě na zájem investora, ale nezájem ze strany úřadů. To se pak dostanete do situace, kdy jediný, kdo má zájem o kvalitu, jste vy. Sice do toho vložíte spoustu energie, práce, talentu a času, ale nakonec ani nemáte radost z výsledku. Jako architekt taháte za tu nejkratší šňůru. A to jsme u pozice architekta. Umělec je na tom lépe, co se týče svobody. Je to složité. Například právník může být i špatný, a přesto se tím může živit. Právníci jsou prostě potřeba. Umělců v určitém oboru se může v Čechách živit třeba deset výborně a dejme tomu sto dobře. Průměrný umělec už má problém a umění se pro něj stává koníčkem. Je to podobné jako ve sportu. Například do reprezentace běžeckého lyžování se dostane jen několik málo sportovců, ostatní už se musí věnovat něčemu jinému a chodit do práce. Samozřejmě, že umělec i sportovec se může živit něčím, kde své dovednosti využije. Já se momentálně živím jako projektant, ale není to v souladu s mými ambicemi a studiem získanými schopnostmi.

Vystudoval jsi architekturu na Technické univerzitě v Liberci, magisterský titul jsi poté získal na UMPRUM v Ateliéru skla. Čím tě okouzlil právě tento obor?
Takto velký krok bych neudělal jen z jednoho jediného důvodu, byla jich celá řada. K oboru skla jsem se dostal už při studiích, kdy jsem pracoval v jedné firmě, která navrhovala luxusní svítidla. Zjistil jsem, jak zajímavý tento obor je. Český kontext skla je ve světě dost unikátní, a to jak z estetických, tak i praktických hledisek. Češi jsou stále považovaní za světovou špičku. Naštěstí tu v rámci sklářství stále máme všechna jednotlivá řemesla, což většina zemí už nemá. To je jeden z důvodů. Dalším byla přednáška, kterou měl na naší Technické univerzitě profesor Rony Plesl. Velmi se mi líbil jeho přístup. Jako jediný ze všech přednášejících mluvil také o svých studentech, dokonce tomu věnoval celou polovinu svého času. Obor mě zaujal i tím, že je to práce s řemeslem a není tak abstraktní jako kresba nebo malba.

Ráda bych si s tebou povídala především o projektu Beehive, tedy o svítidlech, která společně se včelami vyrábíš. Popiš mi prosím, na jakém principu vaše spolupráce vlastně funguje.
V současné době se většinou včelaří v systému nástavkových úlů. To znamená, že mám takový šuplík a v něm deset nebo i více rámků a v nich je včelí dílo, tedy plástev. Ideální stav je, když včely staví plástev do těch rámků. K tomu je včelař motivuje tím, že doprostřed umístí voskovou blánu, které se říká mezistěna. Včely pak staví přímo na ni, pěkně rovně a včelař má z toho radost. Já jsem vlastně ten samý princip použil k tomu, aby stavěly křivě, tak, jak potřebuji. Vlastně jsem ten princip obrátil vzhůru nohama. Pomocí vosku z mezistěny jako origami poskládám tvar, ten potom dám včelám do úlu a on do určité míry generuje, kde včela bude stavět. Vznikne struktura, která má spoustu podobností a vždy je v detailech malinko jiná. Abych dokázal odhadnout některé zákonitosti a osvojil si práci se včelami, musel jsem provést mnoho testů a zkoušek. Je to, jako když si někdo pořídí nový štětec. Chvíli mu trvá, než se s ním sžije. Mým novým štětcem jsou včely. Začátky byly hodně pokus–omyl. Dnes jsem ve fázi, kdy už tuším, co se stane. Přesto mě včely stále dovedou překvapit.

Přirovnáváš včely ke štětcům. Včely jsou však živé bytosti. Pojďme si popovídat o stránce etické.
Etická stránka je samozřejmě důležitá. Je potřeba znát kontext etiky včelaření. Včely jsou potřeba pro ekosystém a člověk je na nich existenčně závislý. Zároveň to, co jsme za posledních sto dvě stě let udělali s krajinou a s globalizací, která s sebou přinesla spoustu cizokrajných nepříjemností, vytváří prostředí, ve kterém včely těžko v přírodě přežívají. Pokud vám uletí roj, nepřežije pravděpodobně zimu. O většinu včel se tedy někdo stará. Péče o včely může být různá. Jsou včelaři ohleduplní, a ti, kteří si pořídili včely jen pro med. Těm říkáme medaři. Snažím se k včelám chovat ohleduplně, tak, abych jim neubližoval. Důležité je, abych se o ně staral pravidelně, na zimu jim nechával med, zajistil, aby byly v dobré kondici (a pokud ne, ošetřoval je). Samozřejmě se každému včelaři někdy stane, že při péči o včely některou zmáčkne, tomu se nelze vždy ubránit. Co se týče materiálu, není výroba světla pro včely příliš náročná. Vyrobit sklenici medu je pro ně náročnější. V porovnání med versus vosk vychází čtyřikrát náročnější každá jednotka medu než vosku. Světlo váží jen desítky gramů, a to ještě velkou část vosku včelám dodám v podobě mezistěny.

Čí jsou to včely?
Mám kamaráda včelaře a s ním jsem začínal. Druhým rokem mám i vlastní včely a vyrábím si úly. Momentálně mám šestery včely a určitě budu letos jejich počet rozšiřovat. Je to jako s tetováním. Když začnete, neskončíte jen u jednoho. Od letošního roku jsem převzal funkci jednatele v rámci Českého svazu včelařů Základní organizace v Liberci. Nemíním tedy s včelařením hned tak skončit, spíš naopak. Dokonce jsem se přihlásil i na včelařské učiliště. Studuji tedy zároveň doktorát i učňák.

To musí být náročné.
Ano, ale co není?

Mnoho studentů doktorandského studia asi na učilišti není. Jak tě spolužáci a učitelé vnímají?
Snažím se na sebe neupozorňovat. Nechtěl bych nijak vyčnívat. Myslím, že učitelé to o mně ani nevědí. Někteří spolužáci jsou zvědaví, tak ti ano. O včelách toho oproti ostatním vím zatím málo.

Co nového ses o včelách a včelaření na učilišti dozvěděl?
Hodně věcí. Včelaření je náročné. Když si koupíte psa a ten má nějaký problém, zajdete s ním k veterináři. Včelař si musí poradit do určité míry sám. Stává se z něj takový včelí veterinář. Je těžké něco vypíchnout. Napadá mě jedna z posledních informací, kterou jsem se dozvěděl. Jedná se o norské (severské) zimování. Včely se přemetou do nevystavěného úlu, zakrmí se, aby měly energii, a ony komplet celý úl vystaví. Dobré je to zejména v tom, že vše staré (roztoči a podobně) zůstane v původním úlu, včely by tedy měly být zdravější. Naopak nevýhodou je pro včelaře fakt, že přijde o druhou snůšku medu. Jsem zvědavý, tak to chci vyzkoušet. Připravuji také další experimenty. Letos vyvíjím apidomek, což je drobná stavba, která slouží k využití včel pro terapeutické účely. Není to nic nového, jde o sto let starou věc. Dnes se tomu říká souhrnně apiterapie. Je potřeba drobný objekt, kde je umístěný úl, na němž může člověk ležet, relaxovat a přitom dýchat úlový vzduch, vnímat pozitivní vibrace a podobně. V současnosti ho navrhují pouze včelaři, protože pro architekta by bylo velmi těžké zjistit požadavky, nikde nejsou uceleně uvedeny. Na tom mám založený výzkum. Od naší univerzity jsem na něj získal drobný grant. Koncem dubna bych měl první takový objekt představit na vernisáži v Roudnici nad Labem.

Ty sám jsi už podstoupil apiterapii?
Zatím ještě ne. Má to totiž časově omezené možnosti, v zimě a na podzim to uskutečnit nelze. Letos to určitě podstoupím.

Vraťme se ještě ke svítidlům. Jak dlouho jsi vyvíjel řešení? S jakými úskalími ses při tom setkal?
O včelách se traduje, že jsou pilné. To ale platí jen krátký čas v roce. V tom je největší úskalí. Experimenty není možné provádět na jaře, abych je neomezoval v jejich rozvoji. Zbývá mi tedy krátké okénko v létě. Pokud to nestihnu, musím zase čekat celý rok. Abych se dopracoval k uspokojivému výsledku, co se týče prototypu, trvalo mi to čtyři roky. Další rok jsem si ještě ověřoval vyrobitelnost, abych věděl, za jakých podmínek jsem to schopný opakovat. Zkoušel jsem také barevné variace, pracoval jsem s černou barvou. Jde o spoustu pokusů, jejich následnou selekci a zkoušení.

Jak dlouho trvá vyrobit jedno takové svítidlo a kolik jich stihneš za rok?
Pokud včely chytnou stavební pud, jsou schopny svítidlo za den postavit. Rojové včelstvo je schopno z vosku vystavět kompletně celý úl najednou. Potom ale další tři týdny nestaví, protože potřebují nosit med a pyl. Je potřeba se s včelami seznámit, vše si dobře naplánovat a připravit se na tu krátkou dobu, aby vše klaplo. Měsíc v roce je to opravdu intenzivní práce, kdy nemám čas na nic jiného.

Mluvíš o seznamování se se včelami. Měl jsi o včelách nějakou představu, která ti byla vyvrácena?
Myslím, že všechny mé představy mi byly vyvráceny. Třeba právě to příměří, že jsou včely pilné. Na jejich obranu musím konstatovat, že půl roku nemají kam lítat, a to ani kdyby chtěly. Nic nekvete.

Tvoje svítidla jsou k prodeji?
Víc než prodej mě zajímá vývoj, posun. Ano, svítidla jsou v omezeném množství na prodej, lze se dohodnout, ale nemám čas to nějak promovat. Zjistil jsem dokonce, že jsem zapomněl zaplatit doménu. Nefungují mi tedy ani webové stránky.

Ptám se proto, že mě zajímá, jak vypadá takový typický zájemce o tento produkt, který je zároveň uměleckým dílem.
Koupila si ho například slečna, která má v plánu zakládat cukrárnu, nevím, do jaké míry půjde i o edukační činnost, ale hraje tam roli téma medu. Jinak nemám zatím příliš zkušeností. O podnikání toho moc nevím, nejde mi to a ani mě to nebaví. Raději tvořím.

Každé svítidlo je originál. Máš mezi nimi nějaké své obzvláště oblíbené?
Mám pár kusů, které jsem tam nechal o něco déle, než by se mělo. Zajímalo mě, co se bude dít poté, co včely zastaví určený prostor. Ony najednou musí vyřešit nestandardní situaci a začínají být velmi kreativní. Řeší ji v nějakých vzorcích, které se dají vysledovat. Každé včelstvo to řeší malinko jinak. Včely tím pádem dělají svítidlům jakési přístavby, na původně plánovaný tvar umísťují další vrstvu, další plástev. Buď směrem dolů, kde mají ještě nějaký prostor, nebo do boku. Taková svítidla jsou nejzajímavější. V sezóně staví spíše dolů a ke konci do boku – to mě baví nejvíce. Bohužel ale na konci sezóny to zároveň zanášejí medem a já už jim to nemůžu vyndat a očistit od medu, protože by to rozkousaly. O svítidlo, které by bylo zajímavé, tak přijdu. Buď v něm totiž med zůstane, a protože je těžký, nahne svítidlo na stranu, nebo jim ho nechám vyzobat a ony se o to poperou a světlo rozcupují. Mám tři exempláře s medem, který zkrystalizoval, což ničemu nevadí. Sice visí nakřivo, ale tvarově jsou nejzajímavější. Protože nesplňují kritéria, která jsem si dal, jsou neprodejná.

Na závěr jsem se tě chtěla obligátně zeptat na tvé další projekty a plány. Dozvěděla jsem se toho o nich už ale během našeho povídání opravdu hodně. Nebo jsme přece jen na něco zapomněli?
Momentálně jsem v jednání s paní ředitelkou jilemnické základní umělecké školy, že bych zde mohl jeden či dva dny v týdnu učit. Bylo by fajn předat místním to, co jsem se kdysi v zdejší ZUŠ a následně na elitních univerzitách, kde jsem měl to štěstí studovat, naučil. Chtěl bych se zaměřit i na studenty, kteří výtvarnou výchovu berou opravdu vážně. Uvidíme, jak vše dopadne.

Bio box
Eduard Seibert (33)
Architekt a designér Eduard Seibert se narodil 22. 2. 1990 v Hradci Králové (v jilemnické porodnici totiž zrovna malovali). Absolvoval jilemnické osmileté gymnázium, bakalářské studium na Technické univerzitě v Liberci (obor architektura a urbanismus) a magisterské studium na UMPRUM (Ateliér skla). Nyní v studuje na katedře umění Fakulty umění a architektury v Liberci.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Filip Gyore